?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Pyrenejský horský pes

Charakter a chování

Protože se tento pes používal výhradně na ochranu stád před útoky šelem, spočíval výběr při jeho chovu v hodnocení vlastností hlídače, v impozantním a odstrašujícím vystupováním a také ve vztahu k jeho stádu. Vlastnosti, které z takového výběru vyplynuly, jsou síla a obratnost, ale také dobromyslnost a úzký vztah k jeho chráněncům. Tento strážní pes má sklony k nezávislosti a vlastní iniciativě, které vyžadují od jeho pána určitou autoritu. Patou má rád procházky a lehce zvládá i delší túry. Dokáže být velmi chápavým společníkem pro děti, které skutečně miluje a neustále ochraňuje. Ale vždy je třeba myslet na to, že žádný pes není hračka a neměl by být s dětmi o samotě. Ale především je to výborný společník a přítel do nepohody, poslušný vůči svému pánovi, klidný a přizpůsobivý vůči členům své rodiny, ale vždy velmi podezíravý a odměřený vůči cizím. Nesnáší dril, takže jediný způsob, jak ho naučit poslušnosti, je získat si přirozený respekt svou důsledností, trpělivostí, ale také spoustou lásky. Estrel musí ve svém pánovi vždy vidět autoritu, neboť jakmile vycítí slabinu, dokáže ji plně využít. Co se týče základní poslušnosti, je dobře cvičitelný. Stejně jako u většiny původních pasteveckých plemen ani u Estrela není vhodné upevňovat ochranářské instinkty výcvikem obrany, aby se zbytečně nezvyšovala jeho agresivita. Jelikož patří k sebevědomým plemenům, která si jsou dobře vědoma své síly i schopností, nepoznáte, co v nich je, dokud k tomu nebude skutečný důvod. Estrel není bezdůvodně útočný k lidem ani jiným psům. Soužití s domácími a hospodářskými zvířaty, je vzhledem k jeho původnímu využití bezproblémové.Je nekompromisním hlídačem rozsáhlých objektů, autobazarů, vrakovišť, sadů a plantáží. Pozemek, který hlídá musí být bezpodmínečně dobře oplocen a označen cedulemi upozorňujícími na objekt střežen psem!

Původ psa

Toto plemeno pochází z francouzských Pyrenejí, a odedávna je zde nazýván „Patou“. Plemeno je známé po staletí, spolu s dalšími navazuje na první bílé pastevecké psy, společné předky dnešních pomocníků v Itálii - Maremansko-abruzského pasteveckého psa, v Polsku coby Podhalaňský pastevecký pes, v Maďarsku - Kuvasz nebo Slovenský čuvač u našich sousedů. Vývoj místních plemen ovčáckých a pasteveckých psů usnadňovala ve středověku špatná přístupnost Pyrenejí. Tito velcí psi byli používáni k ochraně stád dobytka a ovcí před zloději, vlky a medvědy a pocházejí s velkých pasteveckých psů, kteří se sem dostali postupně přes maďarskou kotlinu, Turecko, střední Asii až z Tibetu. Působili také jako hlídači na hradech, zámcích a u městských hradeb. Na ochranu proti útokům vlků a medvědů nosili tito psi až 9 cm široký železný obojek, na kterém byly 3 cm dlouhé trny. V 17. století se pak „Patou“ stal oblíbeným psem francouzských králů a na dvorech byl velmi obdivován. Až do francouzské revoluce plnil tento pes dvě úlohy, byl jednak stále hlídačem stád pyrenejských pastevců, a také dělal společnost šlechticům na jejich zámcích a dvorech. Tehdy však ještě nešlo o jednotné plemeno, existovalo více typů, nejčastěji je v literatuře rozděleno na dvě variety, které jsou od sebe dobře rozlišitelné.

Čistokrevný chov začal koncem 19. století, kdy se „Patou“ v Pyrenejích vyskytoval již jen velmi zřídka. Postupem času totiž ztratil svou hlavní úlohu – hlídání stád, protože ubylo jejich škůdců – vlků a medvědů. Když se Pyreneje staly oblíbeným rekreačním místem, přešel chov těchto psů do rukou horských vůdců. V roce 1863 byl „Patou“ představen na první francouzské výstavě. V roce 1907 byly ve Francii založeny dva kluby, z nichž každý si stanovil vlastní standard. Tento vývoj tehdy nebyl pro plemeno nijak příznivý, ale do chovu zasáhla první světová válka a způsobila mu velkou ránu. Po válce si však milovníci plemene dali za cíl systematicky pokračovat v chovu. Byl přepracován standard, ale ještě ve 30. letech 20. století neexistoval jednotný názor na velikost a barvu srsti.