EXTERNÍ INZERCE - BAILLEY (NENÍ U NÁS) kontaktní e-mail v textu - našla domov

Pohlaví Fena	Věk 2 roky	Velikost Velký (61 cm a více)
	2

Německý ovčák

Říhův atlas plemen

Vhodný pro

• Hodí se k dětem
• Kočičí kamarád
• K jiným psům
• Pro začátečníky
• Na zahradu
• Do bytu
• Pro aktivní majitele

Doplňkové údaje

Barva:	Hnědá
Tetování:	Ne
Kastrovaný:	Ne
Handicapovaný:	Ne

Kde se nachází

Místo nálezu:	Horní Beřkovice
Akt. umístění:	Dočasky De De z.s.

Další psi v útulku Plemeno v útulcích Poptat psa

Podrobný popis

Ahoj lidičky, jmenuji se Bailley, tak se to prý píše, ale říkají mi jednoduše Bejlý. Je mi 5 měsíců, a jsem holčička, „čistokrevná německá ovčanda“. Čistokrevná ne snad proto, že bych se zase až tak moc ráda myla, ale proto, že mám já, stejně jako moje maminka, můj tatínek, mé sestřičky, mí bráškové, ale i mí dědové s babičkama, no prostě všichni z mé velké psí rodiny, svůj průkaz původu, tedy něco podobného jako je občanka u lidí. Jsem jedno ze šesti vymodlených štěňátek mého páníčka. Narodila jsem se úplně zdravá a během mého pobytu u maminky jsem byla veselé a šikovné štěňátko které si bezmezně užívalo její lásky a péče. A jednou, už si nepamatuji přesně, přišel den kdy jsem uslyšela svého páníčka jak říká, že pojedu do nové rodiny, k novým lidem, a že se u nich budu mít určitě dobře. Moc jsem ho tenkrát nechápala. Upřeně jsem na něho koukala svým bezelstným pohledem a v duchu si říkala, že mu nějak při těch slovech skáče hlas a z očiček se mu valí takové malinké třpytivé kuličky. A pak mne k sobě přitiskl, až mi bylo úzko.

Můj život nabíral nový směr. Trochu jsem se bála, ale velké holky přece nepláčou. Asi po měsíci v mém novém domově jsem zůstala ležet na terase s takovou divnou pěnou u čumáčku. Bylo mi moc špatně, klepala jsem sebou a strašně moc se bála, ostatně jako vždycky předtím když mi všichni odjeli a já nevěděla kam a na jak dlouho, jak dlouho zase zůstanu sama a vrátí se ke mně ještě vůbec někdy? Pokaždé mi z toho uvnitř hlavičky až hořelo. Očima jsem vždy prosila, nenechávejte mě tu, vezměte mě s sebou, moc se bojím, jsem malinká, neznám to tu. Chci domů ke své mamince. Ale ležela jsem tam sama i tehdy, ani nevím jak dlouho. Nemocná s obláčkem pěny u čumáčku, a klepající se. Bolavá, zoufalá, zlomená. Pak už si vzpomínám až na divně voňavou, teploučkou místnost, stůl na kterém jsem ležela a na tu hodnou paní, prý doktorku, co mě hladila. Říkala, že mám nejspíš epilepsii. Ale já tomu slovu stejně nerozuměla. Navíc jsem byla moc unavená a celé tělíčko mne bolelo. Přála jsem si jediné, být co nejdříve ve svém pelíšku, zavřít očička a spát, dlouho a dlouho spát. Nevím, jak dlouho trvalo než jsem opět zcela procitla do normálního života, nicméně dnes vím, že tímto okamžikem začal můj život opět nabírat nový směr, již podruhé, ale tentokrát směr správný. V mém novém domově mne, jak mávnutím kouzelného proutku, najednou už nechtěli (otázkou je, zda mne vlastně doopravdy vůbec někdy chtěli), prý bych mohla být nebezpečná a pokousat jejich děti. Ale to já bych přeci nikdy neudělala, opravdu, neudělala, mám děti moc ráda. Spíše (vlastně zcela určitě) se ale o mne už nechtěli víc starat. Byla bych jim na obtíž. Nemocné zvířátko je přítěží i pro hodného a laskavého člověka, pro ty ostatní raději nemluvit. Nevím přesně, jak se to mí původní páníčkové „tam doma“ všechno tak rychle dozvěděli a není to ani podstatné.

Důležité a to nejkrásnější na tom všem je, že si pro mě zase přijeli, že mě tam nenechali, že na mě nezapomněli a že jim za všechny ty starosti co se mnou mají pořád stojím. ˇA já byla tak šťastná že jsem zase doma, ale opravdu doma, u mojí psí maminky, u mého psího dědečka a psí babičky, a u své štěněcí sestřičky, u svých hodných lidiček Měla jsem z toho tak velikou radost, až jsem se z ní hned mezi dveřmi já ostuda počůrala. A vůbec, to bylo radostí, a to se u malých pejsků smí. Je nás tu teď opět, jak se říká, téměř plný dům. A moc mi to tu svědčí, už se zase vůbec nebojím a to nejenom té samoty. Jím zase s chutí a musím se pochlubit, za těch šest týdnů co jsem zpátky u maminky jsem na váze přibrala více než čtyři kila. Už vážím stejně jako má sestřička Bessi. Ale co je vůbec nejdůležitější, za celou tu dobu jsem ani jednou neměla žádný záchvat, žádnou pěnu u čumáčku, žádný třes, žádnou horkost v hlavičce. Jsem na sebe pyšná a moc se snažím. Vím, že vše takhle krásné nemusí třeba trvat věčně, ale já si to teď prostě užívám, dál nepřemýšlím, víc neřeším. Na špatné vzpomínky musím prý zapomenout.

Páníček s paničkou říkají, že to určitě zvládnu a že ti kteří o mne budou stát a budou mne celou svou duší milovat tak jako oni, určitě existují, a že si mě určitě najdou, chce to jen čas. A také jim věřím, když říkají, že podruhé již stejnou chybu v životě neudělají a nikomu jinému mne nedají. A také vím, že když se nikdo hodný, laskavý a milující pro mne nenajde, zůstanu už napořád doma. Jak páníček říká, navždy a do smrti.

Já ale nezanevřela, najde-li se opravdu někdo kdo mi dá svou lásku, svůj čas a svoji trpělivost, někdo pro koho budu opravdovým členem jeho rodiny, kámoškou do nepohody i do dnů zalitých sluníčkem, pro toho budu dýchat. Pokud někdo takový, nejlépe ve středních Čechách, v Praze samotné a jejím okolí (to prý proto, abych byla mé rodině nablízku pro případ, že by mi třeba někdy v životě nevím proč a nedej bůh bylo zase moc ouvej) opravdu existuje, měl by o mě zájem a miloval by mě se vším všudy, napište. Budu se moc těšit a s páníčkem vám určitě odpovíme, packu na to. Možná jednou právě Vaše maličká Bejlý.

(Kontaktní e-mail pro případné, opravdu jen vážné zájemce: j.harda@seznam.cz)