Charakter a chování

Novofundlanďan je velmi silný a samostatný pes. V žádném případě po něm nemůžeme požadovat naprosté podřízení, jaké bývá zvykem například u služebních plemen. Jejich výchova proto musí být důsledná a je třeba s ní začít již od nejútlejšího věku. Novofundlanďan se vyznačuje věrností a touhou po lásce, kterou také sám projevuje. V těchto charakterových vlastnostech předčí ostatní plemena. Pokud toužíte po společenském klidném a vyrovnaném psu, tak je Novofundlanďan učen právě pro vás. Obzvláště vhodný je také do rodiny s dětmi, protože je velice inteligentní a uvědomuje si svou sílu a velikost. Vyznačuje se vysokým prahem dráždivosti a trpělivosti. Svým malým kamarádům by nikdy neublížil, a tak snadno uvidíte hromadu dětí visící a válející se na chlupatém obrovi, což jej ani zdaleka nevyvede z míry. Pokud toho začne mít dost, tak se prostě sebere a odejde. Častokrát se stává, že přebírá úlohu starostlivého hlídače, čímž může být i nebezpečný. Jemu svěřené dítě, zvíře či majetek chrání před cizími psy a lidmi s velkou razantností. V tu chvíli se může z klidného beránka stát nebezpečný útočník. Ostřejší jsou pak většinou feny. Přesto z toho všeho vyplývá, že novofundlandský pes se ani zdaleka nehodí k hlídání objektů, pokud jej nechcete využít pouze jako odstrašení (který zloděj ví, že jej tento medvěd asi pravděpodobně nekousne..). Dá se předpokládat, že namísto ochrany majetku přivítají vetřelce vrtěním ocasu, maximálně však štěkáním. Samozřejmě zde myslím klasické hlídání objektu, pokud se jedná o jeho vlastní teritorium (byt, dům), tak můžou být jeho reakce odlišné.

Původ psa

Předek dnešního novofundlandského psa pochází z Newfounlandu, kam se patrně dostal již s prvními osadníky putujícími z Anglie. Někteří psi, kteří se buď po útěku od svých majitelů, nebo z jiných příčin usídlili v divočině, se přizpůsobili místním krutým podmínkám. Vzhledem k určité geografické izolaci a současně různým křížením s domorodými indiánskými psy a s dnes již vyhynulým velkým medvědím psem, přivezeným Vikingy po roce 1100, i vzájemně mezi sebou začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální upotřebitelností v této divoké a mrazivé krajině. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. U psů se objevuje vydří ocas - oboustranně zploštělý, klenutá hruď dokonale přizpůsobená i k plavání v nepříznivých podmínkách mořského proudu. Navíc získali tzv. "water-resistant" srst - velmi kvalitní, husté a nepromokavé osrstění a velkou vášeň pro práci ve vodě. Psi se stali značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním Cestovatel W. E. Cormack, podnikající v roce 1662 pěšky cestu napříč Newfoundlandem, napsat do svého cestovního deníku zážitek, kdy v třeskutém mrazu viděl malé psy, lovící ryby v ledové vodě. S úžasem sledoval, jak se znovu a znovu neúnavně potápěli do nezamrzlých řek a po chvíli se opět vynořovali, zpravidla s ulovenou rybou v tlamě. Vybíhali na břeh, kde své úlovky spořádali, pranic se nestarajíce o to, že na nich voda tuhne v led. Z popisu těchto psů se dá celkem hodnověrně usoudit, že to, co W. E. Cormack viděl, byli předchůdci psů Sv. Jana a tedy i vlastně prapředchůdci dnešních novofundlanďanů. Tyto psi si obyvatelé Newfounlandu pro jejich schopnosti opět začali odchytávat a dále šlechtit.

Počátkem 19. století byly na Newfoundlandu známy dva odlišné typy psa sv. Jana: 1) drobnější krátkosrstí psi (předchůdce dnešního labradora) byli používáni rybáři k donášení ryb a ulovených mořských ptáků z vody 2) mohutní dlouhosrstí psi, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání sítí. Z těchto důvodů byli při selekci vybíráni psi větší, silnější a velice odolní. (předchůdce dnešního novofunlandského psa) Místní chovatelé velmi přísnou selekcí vybírali psi, kteří projevovali vytrvalost v tahu, museli mít ochotu k práci ve vodě, pro zatahování sítí, musel být odolný proti chladu, větru a dalším nepříznivým podmínkám, které se na poloostrově Newfoundland každý rok tvrdě projevovaly . S příchodem evropských rybářů různá nová plemena selských psů napomohla formování a osvěžení plemene, ale základní charakteristické vlastnosti zůstaly stejné. Na začátku kolonizace ostrova r. 1610 měl již novofundlandský pes z převážné části svou vlastní morfologii a vrozené chování. Tyto vlastnosti mu umožnily vydržet krutost extrémního podnebí při tahání těžkých nákladů po zemi a nepřízeň moře, kde sloužil jako vodní pes a záchranář. Od roku 1713 do roku 1759 přecházela oblast Newfoundlandu do vlastnictví Anglie a postupem času se rozvinul čilý rybářský obchod mezi těmito dvěma oblastmi. Oba typy těchto psů začali postupně přicházet do Anglie od roku 1800. V roce 1885 dovoz psů náhle ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů. V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie.