Země původu | Finsko |
---|---|
Název v zemi vzniku | Karjalankarhukoira |
Kategorie dle FCI | V. Špicové a primitivní plemena |
Velikost | pes: 54 - 60 cm fena: 49 - 55 cm |
Hmotnost | Neuvádí se. |
Osrstění | Drsná, rovná, s hustou podsadou. |
Zbarvení srsti | Černo-bílá. |
Celkový dojem | Středně velký, svalnatý pes, pevné konstituce. |
Povaha | Silný, vytrvalý, nenáročný pes se zdrženlivým, nedůvěřivým charakterem. |
Zaměnitelné plemeno | Plemeno je velmi podobné ostatním lajkám. Je pro ně typické výhradně černobílé zbarvení (u ostatních lajek je to jen jedna z mnoha variant) a mohutnější stavba těla. Západosibiřská lajka |
Karelský medvědí pes je čistě pracovní plemeno, pro držení v bytě se nehodí. Má nezkrotný temperament, je neobyčejně odvážný a velmi bojovný. Jestliže mu nejste schopni zabezpečit takovou činnost, která by byla přiměřená jeho temperamentu, mohou nastat při soužití problémy. Je velice tvrdohlaví a samostatný, proto se nehodí pro služební výcvik. Jeho živá povaha a výrazný lovecký pud vyžadují od majitele pevné a důsledné vedení.
V České republice má Karelský medvědí pes poněkud jiné uplatnění, než ve své domovině. Stále je myslivci používán k lovu. Své uplatnění našel hlavně při naháňce a dohledávce černé zvěře, spolehlivě dohledává taktéž srnčí i jelení, najde každou veverku či kunu na stromě, může být použit i k lovu vodního ptactva. V podstatě pro svého pána udělá cokoliv a těší se ze společného požitku z lovu. Přesto že je to lovecké plemeno, dovede být, pokud je k tomu od malička veden, ve shodě s ostatními domácími zvířaty včetně koček, andulek a podobných domácích mazlíčků. Velice dobře rozliší domácí kočku se kterou se vítá a její kocouří nápadníky, které s radostí prožene. Miluje společné procházky přírodou, má úžasný postřeh, a tak svému pánovi ukáže vše, co by jinak lidskému oku zůstalo ukryto. Ovšem Karelský medvědí pes má širší uplatnění než pouze lovecké. Pro svou přirozenou nedůvěru k cizím je výborným hlídačem, každého příchozího ihned ohlásí prudkým štěkotem. Jeho temperament je možné uplatnit při agility, canicrossu, dogtrakingu. Může být s úspěchem cvičen i pro sportovní kynologii, kde překvapuje svým temperamentem, přesným a radostným provedením cviků. Jen obrana není jeho silnou parketou, v podstatě o ni nemá příliš zájem. Není se čemu divit, odporuje to jeho naturelu. Příliš nechápe, proč by se na figuranta měl zlobit, agrese vůči lidem je mu cizí, i když ve skutečném ohrožení jeho pána dovede tvrdě a překvapivě zakročit. Přestože jsou psi ze středoevropských chovů krotší, nelze je doporučit pro chov společně s jiným psem nebo jako rodinného psa k dětem.
Karelský medvědí pes pochází z Finska, konkrétně z jeho východní části, Karélie z území mezi Dvinou, východní Karélií a Novgorodem na jihu. Vznikl křížením tamějších lajek, zvláště kamčatské lajky po které zdědil charakteristické zbarvení. Původní psi se nevyskytovali pouze v černobílé variantě jako dnes, ale také ve vlkošedé a hnědošedé barvě. Ovšem právě atraktivně zbarvení černobílí psi vynikali svou odvahou a statečností při lovu velké zvěře, speciálně medvědů. Ve Finsku a v Karélii je chován lovci nejen pro lov medvědů, ale i k lovu losů, jelenů a černé zvěře. Zvláště oblíbeným byl zimní lov medvědů, kdy psi samostatně vyhledali pomocí čichu brloh medvěda a štěkáním přivolali lovce. Dokázali pracovat samostatně, sami se rozhodovali kdy a jak zaútočit a neváhali riskovat život při obraně svého pána, pokud byl medvědem napaden. Přes tuto svou tvrdost vůči zvěři byl tento pes zcela oddán svému pánovi bez sebemenší agrese vůči lidem.
Samostatné plemeno bylo uznáno v roce 1935. V roce 1939 založil finský kennel klub čistokrevný chov Karelského medvědího psa. . Ve Finsku probíhá každoročně lovecká soutěž, kde soutěžící psi musí dokázat svou dovednost a vytrvalost. V zalesněném revíru musí sám najít losa, štěkáním jej ohlásit, snažit se jej udržet na místě, popřípadě jej tlačit směrem k lovci. Hodnotí se hlasitost, způsob práce a zda má lovec příležitost k ráně. Ovšem losi se na této soutěži nestřílejí. Vítězný pes a vítězná fena jsou „Losí král“ a „Losí královna“ roku. V průběhu ruskofinské války plemeno téměř vymizelo, zachovalo se pouze pár chovných jedinců na západě Finska a v okolí Turku, díky jimž mohl chov pokračovat. Chov byl založen spoluprací pánů Dr. Kalle Rikala a Antti Tanttu, Errki Raappana a Eino Nevinen. Naštěstí neztráceli čas, a tak byl v roce 1943 vypracován první standard.