Charakter a chování

Vůči všem důvěrně známým osobám se chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je velmi vhodným společníkem dětí. Má je velmi rád a je jim dobrým kamarádem. Pro jeho velikost, sílu a ochranitelské pudy však není vhodné, aby jej malé dítě samo vedlo na vodítku. Ačkoli je mírumilovný, rodinný pes, i tento potřebuje výchovu a výcvik základní poslušnosti. Bernský salašnický pes je dobře ovladatelný a výchova nebývá složitá, protože se velmi rád a dobře učí. Možný je i speciální výcvik, mnoho příslušníků tohoto plemene má složeno různé pracovní zkoušky, ať již jde o klasický kynologický výcvik či například výcvik záchranářský.

Bernský salašnický pes může být celoročně držen venku.V rámci svého teritoria potřebuje berňák svobodu a volnost, není vhodné, aby byl po celý den uzavřen v kotci. Tento pes pohyb miluje, a i když je chován na zahradě, potřebuje pravidelné vycházky. Většina příslušníků tohoto plemene miluje vodu a ráda plave. Štěňata a mladí psi však nesmí být vystavováni přílišné zátěži. Bernský salašnický pes má přes svoji přátelskou a mírumilovnou povahu přirozený hlídací instinkt, a pokud je potřeba, umí i tvrdě zasáhnout.

Původ psa

Předci bernského salašnického psa byli chováni zejména v kantonu Bernu. Jako pracovní plemeno sloužil bernský salašnický pes hlavně k tahání vozíků a nošení nákladů na trhy. Používali ho tkalci, řezníci, mlékaři a řemeslníci, jakož i zemědělci kteří si nemohli dovolit koně. Jinak ale sloužili jako jiní venkovští psi, hlídali obydlí a dobytek na pastvě, proto má dnešní bernský salašnický pes vlastnosti jak domácích, tak pasteveckých psů.

Své původní jméno – dürrbächler – získal tento velký, dlouhosrstý, tříbarevný pes podle názvu osady Dürrbach, kde byl používán k tahu, hlídání stád a také selských statků. Ve druhé polovině 19. století pronikla do Švýcarska industrializace a mnoha pracovním psům pochopitelně ubyla práce a jejich počet se očividně snížil. Sedláci a pastevci si stejně jako tehdejší kynologové nebrali osud těchto psů příliš k srdci. Vždyť se na ně pohlíželo jen jako na průměrné selské pracovní psy. Počty těchto psů začaly klesat a hrozilo, že se prokříží s jinými plemeny a tím zanikne. Za to, že plemeno salašnických psů existuje dodnes, vděčíme malé skupince kynologů, která si tehdy jejich osud vzala na starost. K jejich záchraně přispěl Franz Schertenleib, hostinský z Burgdorfu, který vyhledával, spolu s dalšími nadšenci, na venkově jedince žádoucího typu. Jednoho našel roku 1892 na dvoře hostince v Dürrbachu, kde se tento typ vyskytoval nejčastěji. Psi pocházející právě odsud nebo ti, kteří se jim podobali, brzy získali přízvisko„Dürrbächler“. Snahy o oživení tohoto plemene odborně zaštítil profesor geologie z Curychu Albert Heim a roku 1907 se několik chovatelů psů rozhodlo začít s chovem čistokrevných psů. V témže roce založili klub tohoto plemene - Švýcarský klub dúrrbachských psů - a vytvořili plemenný standard. Z podnětu profesora Heima bylo v roce 1913 oficiálně zavedeno jméno plemene bernský salašnický pes a klub byl přejmenován na Klub bernských salašnických.