Jak si užít procházku v zimě II.
V minulém díle jsme vás vzali na výchovnou procházku se zkušeným kynologem Markem Benešem. Povídali jsme si hlavně o tom, jak zabavit pejska v zimě, a Marek nám poradil několik účinných triků, např. jak upoutat pozornost psa, když dělá něco nežádoucího a potřebujeme ho přivolat. Tentokrát se podíváme na další běžné situace, které zažíváme při procházce se psem. Pro ty, kdo nečetli první díl, ještě doplním, že jsme do přírody vyrazili s mým šestiletým bulíkem Billem a fotografkou Táňou.
Co dělat, když…?
1. situace: Bill se zastavil a něco očuchává. Mám čekat, nebo jít dál?
Marek radí: „Já bych šel dál – on je součástí procházky, ty to řídíš. Když bude vědět, že vždycky počkáš, tak si tam bude čuchat třeba 10 minut. Na vodítku bych s ním počkal. Ale když si tě takhle luxusně hlídá (pohledem do očí, jak jsme probrali v 1. dílu), tak ať si jde, kam chce, a očuchává, co chce, ať má prostor pro to být psem.“
2. Bill se zastavil přímo před námi a připomíná solný sloup. Mám do něj strčit?
„Klidně ho obejdi nebo do něj strč, jak se ti chce. Právě tohle vysvětluji i na svém novém DVD – takové ty romantické představy, že by se pes neměl překračovat nebo pouštět první do dveří – to jsou takové pověry a polopravdy… Je úplně jedno, kdo jde první do dveří – pokud tedy nejde stylem já jsem tady king a já se tam před tebou narvu, paničko.“
Někdy mi připadá, že se Bill považuje za mou ochranku – chodí přede mnou důležitě třeba k popelnici…
„A nepožaduješ to po něm? Třeba v noci? Pak je to v pohodě. Špatně by bylo, kdybys někam šla, a on se natvrdo rval, že půjde první. Nebo tě hlídal, když tě to v té chvíli obtěžuje. Ale když jde v klidu a přirozeně to vyplyne ze situace, je to v pořádku.“
3. Bill se rozhodl odbočit doprava. Vadí, že si vybírá cestu?
„Nevadí, já bych to z 90 % respektoval. Já rozhoduju, ale prostor pro psa, který komunikuje, je skvělý a který si to zaslouží, by měl být co největší. Samozřejmě dokud nepřijde první náznak zneužití této volnosti.“
4. Bill je moc daleko a chci, aby chvíli počkal. Zavolám počkej, otočí se, chvíli postojí, řeknu šikovný a on jde dál. Je to správně? Neměl ještě počkat?
„Takhle, jak to proběhlo, je to v pohodě. Zavoláš, otočí hlavu, pochválíš – může jít dál. Kdybys ovšem dala povel zůstaň nebo čekej, a on šel dál, musí samozřejmě následovat adekvátní reakce. To znamená tlesknout a divit se héééj, co se děje?“
Netrestat, divit se!
Marek vychází ze zajímavé teorie – že totiž zrovna ten pejsek, se kterým pracuje, je ten nejlepší a nejšikovnější. A tak se k němu i chová –pokud tedy pes udělá něco, co by dělat neměl, nenásleduje trest, ale údiv. Proč?
„Pokud předpokládám, že tento konkrétní pes je nejlepší a nejvychovanější, tak jakmile udělá něco špatně, je to přece divné. Tady něco nesedí. Takže se tomu divím – jak mohl tak úžasný pes udělat něco takového? Jsou totiž dvě možné reakce na nežádoucí chování psa. Naštvanost nebo údiv. Je na každém, co si vybere.
Pejskovi je zároveň dobré opakovat ty jsi vzorný, šikovný, nejlepší… A hádejte proč? Nakonec tomu totiž uvěří i samotný páníček a bude se podle toho chovat. Občas za mnou přijedou lidi se slovy: Tak já vám teda vezu toho našeho magora. Pro mne to ale žádný magor není, naopak – je to skvělý pes, který jen občas udělá něco nežádoucího. Ke každému pejskovi přistupuji jako k naprosto dokonalému.“
Krátké vodítko je základ
A to i kdyby bez vodítka byl skvělý! Na jedné přednášce jsem řekl, že se svého patnáctiměsíčního syna chystám příští týden přihlásit na vysokou. Nastala dramatická pauza, všichni se divili… S dítětem to každého udiví, ale u pejsků to dělá úplně každý! Malé štěně si člověka hlídá, protože nezná prostředí, tak zvládá krásně běhat si na volno. Jakmile si je dokonale jisté okolím, začíná naprosto přirozeně zkoušet, kde až jsou hranice jeho psího světa. V tu chvíli je dobré zaměřit se na základ – aby nenapínal vodítko a aspoň trochu vnímal a komunikoval. Když se tě pes snaží někam odtáhnout – ke stromu, k jinému psovi atd., znamená to, že tě nerespektuje. A tomu bohužel málokdo věnuje pozornost.“
Jdeme tedy prověřit Billa na krátkém vodítku. Chudák, trochu se diví, proč je upoután (široko daleko nic, jsme uprostřed lesa), ale zvládá to v pohodě. Marek po zásluze opět chválí a přidává rady ohledně dalšího dennodenního problému pejskařů – napnutého vodítka (když se chce pejsek třeba s někým seznámit). Jak to řešit?
„Pes musí zvládnout přijít s prověšeným vodítkem. Cokoliv chce (očuchat strom, seznámit se s jiným psem), ať může, tedy třeba jít svým směrem, ale s prověšeným vodítkem. Jakmile dělá něco, co nechci, nebudu na něj křičet, maximálně se zeptám co blbneš?, lehce škubnu vodítkem a budu se divit proč mi napínáš vodítko, co se děje?
Psy mám většinou na jednom prstu – bez ohledu na to, kolik váží – vodil jsem tahle i 80kilového bandoga… Když se budu se psem přetahovat, kdo má větší sílu, nikam to nepovede – pes uvidí, že já používám sílu, a použije ji také. Zvlášť u psů s problémovým chováním je použití síly nesmyslné. Lepší je reagovat ještě předtím, než vodítko napne – vidím přece, co se děje, na co se chystá, takže lehce houpnu vodítkem – jako nic se neděje, na konci vodítka jsem já, když bude problém, nech to na mně. Tím ho zklidním a nedojde k přetahování, protože reaguji už na jemné napnutí vodítka nebo ideálně těsně předtím. Někdy to na výchovných procházkách předvádím s kuchyňskou špejlí, na které jsou navlečená vodítka – špejle nesmí prasknout. Hlavně mě psi pořád musejí sledovat.“
Mezistupeň: stopovačka
Spočívá v tom, že pes je na dlouhém vodítku, které páníček nedrží, ale může ho třeba přišlápnout, když hrozí, že pes někam odběhne (např. chytí stopu a chtěl by po ní běžet pryč). Tento způsob volí hodně lidi, kteří si nejsou jisti, že psa zastaví pouhým povelem.
„Dřív jsem stopovačku používal, když jsem si nebyl jistý – kdyby třeba vyběhl zajíc, abych měl šanci psa zastavit. Ale nyní ji používám jen v naprosto výjimečných případech.“
Emoční napojení
Už v prvním dílu jsme zmínili, že nálada se přenáší z pána na psa, a to musím potvrdit – připadá mi, že Bill je na mne doslova napojený. Už jako štěně srdnatě štěkal, když proti nám šla banda podivných chlapů, z kterých jsem neměla dobrý pocit.
„Samozřejmě – když vidíš velkého psa a máš z něj třeba obavu, přeneseš tu nervozitu i na svého psa, a ten bude mít pocit, že tě musí chránit. Přeloží si to jako aha, panička se bojí, musím dávat pozor. Pes potřebuje cítit z pána, tedy šéfa smečky, klid, vyrovnanost a rozhodnost. Alfa samec nemusí být nutně jen nejsilnější, ale musí být hlavně v klidu a v pohodě.“
Kdo je tady vlastně bojový pes?
Blížíme se do cíle procházky a proti nám běží fenka border kolie – jejího člověka nikde nevidět. Bill se chce seznámit, ale ona po něm dost ostře vyjede; ve stejný okamžik se ze zatáčky vynoří dvě maminky s kočárky. Billa chytám za flígr, že tedy radši půjdeme pryč – borderka věru nevypadá zrovna přátelsky a snaží se ho napadnout. V tu ránu se na mne jedna z maminek oboří: „Měla byste ho mít na vodítku! Naše fenka hárá!“ No, nezmůžu se ani na slovo (což u mne není zcela běžné) – tak já mám mít psa na vodítku, když je hodný a zcela nekonfliktní, ale její evidentně ne zcela dobře socializovaná (řekněme rovnou nevychovaná) fenka může běhat volně a napadat jiné psy? A jak asi mám tušit, že hárá? Neměla by si ji tedy radši sama přivázat a hlídat? Některé duševní pochody lidí mi fakt hlava nebere… Bohužel právě podobní pejskaři dělají špatné jméno nám ostatním. Ale to už je zase jiné téma pro příště.
Článek vyšel v časopisu č. 3/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |