OhodnotitV předminulém díle jsme začali s tím, jak učit chování, které sice považujeme za samozřejmé, ale ono tak samozřejmé není. Štěně se musí naučit reagovat na mnoho nových situací, a čím dřív s nácvikem začnete, tím méně práce budete mít s přeučováním jeho problémového chování na bezproblémové v dospělosti. Tuto skupinu problémového chování jsem si označil jako „nenaučené očekávané chování“ – majitelé očekávají, že se pes bude jistým způsobem chovat, a on se chová úplně jinak.
Obvykle slyším: "my už máme druhého psa tohoto plemene a ten předchozí to nedělal". Majitelé často zapomínají, kolik úsilí je výchova psa stála, berou to jako samozřejmost – a to nové štěně je zpočátku „tak strašně hloupé“, vůbec nic neumí a nezná ani základní věci.
Jednou z častých poruch chování je separační úzkost, hovorově „strach z odloučení“. Projevuje se různě – ať už devastací domácnosti, když majitel odejde, nebo třeba vytím a štěkáním; těžší forma je, když je pes v depresivní apatii už před odchodem pána. Přitom je to, že zůstává sám, pro každého psa stresující zážitek, zejména pokud na to není naučený, pokud to nebere jako (příjemnou) povinnost.
RADA: Učte štěně pomalu, ale co nejdříve být samo. Začněte několikaminutovými intervaly, odejděte třeba jen do vedlejšího pokoje, odměňujte je za klid při odloučení. Při návratu je důležité, aby byl pes v klidu, který mu návratem potvrdíte. Pokud pes v klidu není, počkejte chvíli a pak interval/dobu odloučení zkraťte.
Podobný problém mívají majitelé více psů, kteří jsou většinou spolu, pak ale chce páníček odejít jen s jedním (třeba cvičit). S tímto problémem se setkávám celkem často, zažil jsem i extrémní případ, kdy k nám na akci přijela paní s dvěma dětmi, kterým pořídila dvě fenky labradora. Dokud byly fenky spolu, byly schopné dělat i složitější cviky (třeba skákat z lodi), ale jakmile se rozdělily, nebyla ani jedna z nich schopna normálně chodit, pohybovaly se skoro plazením, podobných projevů bylo víc.
RADA: Máte-li víc psů, podle možností s nimi cvičte a pracujte samostatně, učte je odloučení a odměňujte nejen samotu, ale i to, že pes v psí hierarchii výše postavený vás nechá cvičit s tím níže postaveným.
Další věcí, které je dobré psa učit, je klid, odpočinek a relaxace, protože psů, kteří jsou od přírody spíše neurotičtí, nervózní a jako živé stříbro, není málo. Psi s touto úrovní temperamentu obvykle z únavy nepřecházejí do útlumu, ale do takového „protivného“ stavu, kdy štěkají na všechny okolo, prudí, někdy si chtějí místo cvičení hrát a podobně.
RADA: I odpočinek se dá cvičit, a to na povel, signál. Může to být třeba ručník přes dveře či nějaký povel, já používám „jdeme hajííí“. Na tento povel pes ví, že už nebude žádná akce, že budu jeho (manipulativní) projevy ignorovat, takže nemá cenu vzdorovat. Výborné je také naučit psa relaxovat na konkrétní podložce/pelíšku, který můžete vzít na cesty, pes pak s sebou má něco, co má spojeno s klidem a pohodou.
Návyk na klec, přepravku či domeček je pro psa neméně důležitý a souvisí s předchozím odstavcem o klidu a relaxaci. O pobytu psa v kleci se dost emotivně diskutuje, myslím ale, že z „člověčího“ hlediska dochází k velkému nepochopení psí logiky, tedy toho, jak pes věci a situace chápe. Člověk má tendenci vnímat různé „kennelky“, klece a domečky jako jistou formu vězení, trestu, pes však prožívá takovou emoci, jakou mu s určitou situací/předmětem spojíte. Když mu vytvoříte příjemný návyk na klec, bude do ní chodit rád, bude v ní rád i bydlet. Výhodou je, že se z klece při správném používání může stát místo, kde se pes cítí chráněný, a tedy bezpečně. Tento pocit bezpečí mu navíc můžete brát i na cesty, na výcvik a sporty.
RADA: Přepravka je vhodná i do auta a na cesty, je to „mobilní nora“. Na pobyt v přepravce učte psa pomalu a s pozitivními prožitky, pamlsky, stimulující je i krmení v kleci. Nikdy nezapomeňte na misku s vodou.
Několik důležitých zásad: košík by měl být tak velký, aby si v něm pes pohodlně zívnul. Různé nylonové, látkové či páskové náhubky možná dobře poslouží při vyšetření veterinářem, ale pro dlouhodobé použití jsou nevhodné! Pes se může přehřát a mít vážné zdravotní problémy. Košík je také věc, na kterou bychom měli psa navyknout. Nejhorší jsou případy, kdy majitel narazí psovi náhubek až v ordinaci veterináře a následuje bolestivé vyšetření. Pak se snadno stane, že pes bude náhubek nenávidět, a když ho uvidí, bude se chovat velmi hystericky a panikařit. I tady pomáhá vhodný trénink.
RADA: Nošení náhubku trénujte postupně, spojte ho psovi s příjemnými prožitky, jídlem, vycházkou, pamlsky, hrou a podobně. Volat na psa „nech toho!“, když se snaží náhubek sundat, je už určitá forma trestu, a je zbytečná. Když už jste nošení náhubku nenatrénovali a potřebujete ho použít, náhubek psovi nasaďte a jděte s ním na rychlou procházku na vodítku. Při chůzi má pes problém si náhubek zkoušet sundat a vjemy a zážitky z vycházky mu pomohou si zvyknout.
Důležitý je také nácvik nejrůznějších praktických situací – pes by se měl naučit, že i ty můžou být příjemné. V první řadě by pes neměl mít obavu nebo strach z návštěvy u veterináře, stresován by neměl být ani ze situací, které tam můžou nastat. To, jakého veterináře si vyberete, je velmi důležité (podrobné povídání k výběru veterináře na našich víkendech pro štěňata a pro začátečníky), berte v úvahu zejména podmínky, za jakých veterinář vašeho psa vyšetřuje, vyšetření by mělo probíhat v klidu, bez zbytečného stresu či násilí. Pokud veterinář bude trestat psa za to, že je nervózní, může vytvořit i dlouhodobou poruchu chování.
RADA: Využijte jakoukoliv možnost, abyste udělali psovi z návštěvy veterináře příjemný zážitek. Nejen v čekárně si můžete se psem pohrát, i přímo v ambulanci by měl dostat pamlsky a odměny (samozřejmě s ohledem na zdravotní stav).
TIP: Naučte psa povel „na váhu“, je to snadné a u veterináře budete mít méně práce, váš pes bude vypadat šikovněji a vy dostanete možnost pochválit ho, což mu pomůže překonat stres.
Další činnost, která vypadá samozřejmě, je jízda autem. Ale i tu je potřeba natrénovat. Ač někteří majitelé psů berou psí kinetózu (zvracení) v autě jako potíž, se kterou nejde nic dělat, není to tak. Psí kinetóza úzce souvisí s nervozitou, kterou psi můžou mít z jízdy autem. S nervozitou souvisí i další problémy, jako je třeba štěkání. Také nechuť nastupovat může být stresová, i když většinou u psů vídávám spíše manipulativní verzi: „pokud se budu tvářit, že nevyskočím tak vysoko, páníček mi pomůže…“
RADA: Trénujte nejdřív nastupování jako cvik, pokračujte krátkým pobytem v autě, až pak přejděte k vyjížďce autem. Vše samozřejmě jako hru a zábavu. Přepravka v autě zajistí nejen bezpečí, ale i příjemný pocit.
Ing. Pavel Bradáč se věnuje psům od roku 1993 a profesionálně od roku 2009. V současnosti vede psí Školu pracovní a zábavné kynologie, která učí a pomáhá správnému vztahu člověka a psa pomocí správné a pro psa pochopitelné komunikace, vytváření vzájemné důvěry a pomocí přirozené autority. Kontakty: pavel@bradac.cz, www.skola.kynolog.cz
Článek vyšel v časopisu č. 9/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |