Tančí i léčí se psem - Jaroslava Panská
To, co potkalo paní Panskou, by jiného člověka muselo doslova porazit! Kvůli nemoci míchy je už 14 let odkázána na invalidní vozík. Před pěti lety jí zemřel syn. I přesto na život nezanevřela, naopak – dokonce ještě pomáhá dalším lidem! Je velice aktivní – na vozíku tančí už 12 let, vede kurz Roztančená kolečka, aktivně pomáhá s prevencí seniorům, školám...
Paní Jarko, nejprve nám prosím představte vašeho asistenčního pejska.
Jmenuje se Dina a je to čtyřletá fenka německého ovčáka.
Dostala jste ji už vycvičenou, předpokládám? Pracujete s ní nějak dál, nebo stačí běžná denní praxe?
Dinušku jsem si vycvičila sama. Jak na asistenci, tak i na canisterapii. Nechtěla jsem cvičeného psa. Když vám totiž psa vycvičí, tak u něj úplně potlačí agresivitu, a to já nechtěla. Já chtěla psa, který bude mít rád lidi, pomůže mi v běžném životě, ale případně mě i ochrání. Dinuška se moc ráda učí nové věci, baví ji to. Takže po zvládnutí daného úkolu pokračujeme dál.
Kromě spousty dalších aktivit provozujete i canisterapii. Proč jste se k tomu rozhodla? Nemyslím, že byste se předtím zrovna nějak zvlášť nudila.
Moje kamarádka je sociální pracovnicí v Domově pro seniory, kde jsem už dřív pořádala taneční kurzy pro vozíčkáře. A díky úžasné povaze Dinušky (ráda se mazlí) jsme přišly na nápad, aby Dinuška chodila do Domova na mazlení. Canisterapii provádím v Domově pro seniory v Žatci a v Ústavu pro narušenou mládež Kamarád Lorm v Žatci.
Já na nudu nemám čas, ale tohle je hodně moc zajímavá a hlavně pro klienty velice důležitá práce. Dina je velice citlivá, hned rozpozná nálady. I když jsou v pokoji třeba tři klienti, bez zaváhání jde k tomu, který je smutný a potřebuje ji. Moc ráda pracuji s lidmi – a tohle pro mne byla výzva.
Jak to probíhá?
V Domově naše práce spočívá v mazlení a hlazení Diny klienty. Dinuška je velice klidná a pohybuje se pomalu (tak si to vyhodnotila sama, nikdo ji to neučil). Když je klient smutný, postrkuje ho čumákem, aby ji pohladil, a když si nedá říct, tak si k němu lehne na zem a opírá se mu o nohy, někdy mu i olízne ruku. Většinou se klienti neudrží a začnou ji hladit. A já s nimi díky Dině navazuji snadněji kontakt. Pak probíráme jejich problémy, například co jim v Domově nevyhovuje, a já se je následně snažím se sociální pracovnicí nebo ředitelem vyřešit. K ležícím klientům Dinuška „skáče“ předníma nohama do postele, aby na ni dosáhli. Klienti jí můžou dát piškot.
V Lormu to záleží na klientovi a jeho postižení, ti „zdravější“ nebo chodící si s ní hrají, například jí házejí klacek. Také jsem přes Dinu fantasticky navázala kontakt s těžkým autistou. Dinuška mu dokáže skvěle zvednout náladu – a ať mi odborníci prominou – moje zkušenost je taková, že se i autista dokáže důvodně smát! Dinuška mu třeba hledá piškot pod trikem a Kuba se směje na celé kolo. Dinuška zvládne i polohování klientů přes ni.
Moc se mi líbí, jak nás v Domově i v Lormu vítají, jak se na nás těší a mají Dinušku moc rádi.
Předpokládám, že jste absolvovala nějaký kurz?
Asi vás překvapím, ale můj kurz ještě neskončil a nikdy neskončí – je jím život sám. Jiný jsem neabsolvovala.
Co všechno vaše Dina vlastně umí? Co vám podá atd.?
Dinuška mi podá cokoliv od mincí, papírových peněz, klíčů až po tlustou těžkou knihu. Neumí mne oblékat ani svlékat, ale to zvládnu sama. Dina úžasně pochopila moje postižení a ví, že jsem v některých věcech bezmocná. Přijdu třeba k obchodu, kde jsou schody, a Dinuška umí přivolat pomoc, prostě pro ni dojde. Je pravda, že nás musejí znát, ale to v Žatci není těžké.
Dokáže také vycítit, že je mi hodně špatně. Když si zavolám o injekci, nehne se ode mne do té doby, než se mi uleví. Podává mi pet lahev, abych se mohla napít.
Doprovází mě všude. Lidi už si zvykli, že se mnou všude chodí, vědí, že je hodná. A někteří už také zjistili, že si na mne nemůžou dovolit. Byla jsem totiž několikrát přepadená a jednou se mnou byla i Dina (útočníci ji neviděli, byla tma a byla z druhé strany vozíku). Chtěli po mně mobil – a Dinuška na ně vystartovala. V tu ránu byli pryč!
Co vás u ní nejvíc překvapilo, že se naučila – má nějakou zvláštní dovednost?
Hodně mě překvapilo její chování v Domově. S některými klienty řádí a dovádí, pak ale přijde ke klientovi, který je špatně pohyblivý, nejistý ve stoji, a Dinuška se okamžitě zklidní, vůbec nevadí, že před minutou řádila.
Už jste naznačila, že je pro vás složité se na některá místa dostat, když jste na vozíku.
Ano, je to složité. Dřív než někam jdu, musím zjistit, jestli se tam vůbec dostanu, zda se dostanu i na záchod – mám ještě Crohnovu nemoc, a „díky“ ní musím mít jistotu, že se na něj dostanu. Ale zjistit to je složité, od chodících se toho totiž moc nedozvím. Choďák udělá krok a ani si neuvědomí, že tam byl schod. Musím si vybírat i lékaře podle toho, jestli se tam dostanu, nebo to nepůjde, a to mě hodně dráždí. Podle mne by mělo být každé zdravotnické zařízení bezbariérové.
Pro ilustraci moje zkušenost z jedné dovolené – domluvily jsme se s kamarádkami, že pojedeme na prodloužený víkend do kempu. Já tam osobně telefonovala, ujistili mne, že jsou zcela bezbariéroví – ale opak byl pravdou, žádný vozíčkářský záchod ani sprcha. Záchod vyřešili tak, že pro mne jeden vyčlenili, dali mi klíč a kamarádka mi tam pomáhala. Sprcha byla sice prostorná, ale na spínač pro teplou vodu jsem nedosáhla. A kdybyste viděla ten údiv, když jsem po nich chtěla židli do sprchy, prý na co? Nakonec mi židli dali a kamarádka se mnou byla i ve sprše.
Myslíte, že vás přijímají nemocní a staří lidé lépe, když jste na vozíku? Mám na mysli, zda jim třeba jste díky vozíku „blíž“, máte pro ně větší pochopení?
To si nemyslím, takhle paušalizovat se to nedá. Ne každý vozíčkář by tohle dělal. Senioři jsou velice citliví a vnímají, jestli vás skutečně zajímají, nebo je to přetvářka. Myslím si, že je to ve mně, v mé osobnosti, ne ve vozíku. Jasně že mi někdy vozík v komunikaci s nimi pomáhá. Není to často, ale když si řekněme stěžují na těžký osud, že je něco bolí, trápí, můžu jim říct, že to znám z vlastní zkušenosti.
Moje postižení mi hodně vzalo, ale ještě víc dalo, jsem vnímavější k potřebám druhých. Bohužel se stává, že mne lidi zneužívají, ale s tím se snažím bojovat a být neústupná.
Všechny moje aktivity se týkají potřeb postižených nebo seniorů. Hodně lidí se mne ptá, kde beru sílu, zda se nebojím vyhoření. Pro mne je to zpětná vazba. Když vidím, jak se v Domově nebo v Lormu na mne a Dinu těší, když vidím, jak vozíčkáři při tanci září oči, když předěláme nějaký bariérový úsek v Žatci na bezbariérový a já tam pak potkám vozíčkáře... je to pro mne hodně moc krásný pocit!
Článek vyšel v časopisu č. 9/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |