Zdeněk, Václav a jejich příběh
Jejich život se začal psát 10.11.2008 v jedné množírně nedaleko Jičína, odkud byli prodáni našim romským spoluobčanům oba dva, protože už je asi nikdo nechtěl a chovateli zbyli. Kluci oba skončili v Nové Pace na dvoře, kde vyrůstali jako dříví v lese. Ten světlý (Zdeněk) žil na dvorku na metrovém provázku u boudy a děti do něho kopali (asi i nějaký chlap – odtud nedůvěra k mužům), to mělo za následek pochroumané nohy, která mě celkově stály na veterině kolem 60tisíc (ale to není podstatné). Václav byl pro změnu někde asi ve sklepě, nebo v domácnosti, protože ho paní Šolcová, která má útulek, nikdy na tom dvoře u Romů neviděla. Paní Šolcová Zdenánka odkoupila do svého depozita při o.s. Místo a umístili ho do nabídky na bullvnouzi.
Tou dobou jsem měla stafordku 12let a tragicky jsem přišla o svého staffpita Zdeňka I. a bylo potřeba rychle zaplnit mé bolavé a prázdné místo v srdci. Na stránkách www.bullvnouzi.cz jsem narazila na štěně ve věku 10 měsíců, které shánělo domov. Hned jsem volala na uvedené číslo, že mám o pejska zájem. Paní na druhém konci telefonu mi sdělila, že jsem už desátý zájemce na pejska a že se teda uvidí, kdo ho dostane. Jediná šance jak pejska získat byla, že pošlu mail o sobě, aby měli v Pace představu kdo jsem (den úterý). Poslala jsem tedy fotografie svého již nežijícího psa, sebe, zahradu a psaní o sobě. Druhý den mi volali z Paky, že si mě vybrali, protože jsem jediná projevila skutečný zájem o pejska. Byli i tací, kteří ho chtěli poslat vlakem v kleci do Ostravy. Tak jsem v pátek 15.5.2009 vyrazila pro Zdenánka do Nové Paky. V Pace u pí. Šolcové proběhlo rychlé předání psa (i s PP), podepsání papírů, aby jeho předešlí majitelé neviděli kam pes jede.
Trochu zaboudlý a hubený Zdeněk vyrazil do svého nového domova. Zabydlení proběhlo rychle (u mě v posteli), seznámení s tátou a bratrem malinko vázlo, ale čas vše spravil, i když jizvy na předních nohách a duši zůstaly. Zdeněk si zvykal na nový život. Kolem 7.6.2009 mi z Paky telefonovali, že u Romů je ještě jeden staford, jeho bratr a jestli by nebyl někdo v mém okolí, kdo by se ho ujal, abych ho měla případně pod dohledem. Doma se rozjela pátrací akce po člověku co by si ho vzal, ale celá akce skončila u rodinného stolu nad otázkou co kdyby jsme si ho vzali my? Mít či nemít 3 stafordy? Naslibovala jsem hory doly, že to zvládnu a pak z úst táty vyšla svatá věta, že je to jeho brácha a "rodina má být pohromadě”!!! Volala jsem do Paky, že v pátek pro něho přijedu a zůstane u mě. Paní slíbila že pošle mms, ať aspoň vím jak vypadá. Ta mi ale přišla až 10km před Pakou, tak jsme výjezd nazvali Akce zajíc v pytli. V Pace opět proběhlo předání psa i s PP, trochu slziček dojetí a vyrazili jsme už s Václavem k domovu. Na prvním setkání psů bylo evidentní, že se nikdy neviděli, neproběhla jediná známka vítání se.
A tak mi 13.6.2009 ráno začala mateřská dovolená se dvojčaty stafordů. S citem a láskou jsme dvěma psům co neměli jméno a o váze 20kg vysvětlovala, že na stůl se neleze, boty se nejedí doma se nekaká a vodítko je na chození ven. Samostatná kapitola na desítky stran by byla o psí škole Staffspirit, kterou vede úplnou náhodou majitelka otce mých kluků (svět je prostě malý) Jiřko ze srdce děkuji! Byly i chvilky, kdy jsem si říkala se slzami v očích, že dám jednoho psa pryč, že to nemůžu zvládnout je vychovat, aby se s nimi dalo chodit na vycházky a mezi psy. Jsem asi blázen, ale překonali jsme to. Prokousali jsme se výcvikem k bratrskému tandemu, který šlape jak hodinky v absolutní spolehlivosti a oddanosti, ve společné domácnosti s kočkami, slepicemi, běžně nás na zahradě navštěvují cizí psi, malé děti. Po těžké dřině sklízíme to sladké ovoce v podobě pohodové dovolené v zimě na horách kde mě kluci vozí na saních a jsou celebritami sjezdovek a skibarů, v létě na Máchově jezeře se psí školou, cestování po Praze, ježdění po výstavách, když ten Václav má ten Průkaz Původu a nohy mu nikdo neukopl.
Naše žití by se dalo vyprávět na stovky stran, ale ty by popsal ostatně každý, kdo má minimálně polovinu svého srdce psí, protože oni nás milují každý den stejně hodně. Jsou zásadní členové mojí rodiny a na výjezdy do Nové Paky vzpomínáme s úsměvem, protože pán Bůh nebyl v tu chvíli ani blbej, ani slepej a přihrál mi je do cesty - za to taky moc děkuji.
Musím poděkovat: Mamince, Jiřce Forejtové, pí. Šolcové, Janě Hönlové a všem co nás trpělivě snášeli a stále snáší.
Monika Pokorná a její stafordi Zdeněk a Václav
www.staffstatenice.estranky.cz
