Po sedmi letech na řetězu měl být utracen. Dnes žije psí sen v novém domově.
Takový všední den. Akorát vyjíždím na služební cestu. Zvoní telefon. „Dobrý den, v obci XY žije velký černý pes na řetězu, asi sedmiletý, bez boudy, majitel ho bije. Mohla byste mu pomoct?“
Náhodou je obec XY jen malá zajížďka z naší trasy. Za půl hodiny brzdíme na dané adrese. Dům je starý, zanedbaný, neoplocený, má několik vchodů, žije v něm více nájemníků nebo i rodin. Venku je na krátkém řetězu veliký černý pes, kříženec německého ovčáka. Začne štěkat, jakmile se přiblížíme. Klepeme na dveře majitele. Vychází ven starší pán. „Jojo, to je můj pes. Nemůže být puštěný, protože by utekl a mohl by někoho pokousat. Byl cvičený u pohraničářů, tak kouše. A taky ho sousedi bijou, on jim tu vadí, tak ho budu muset nechat utratit. Ale jestli chcete, tak si ho klidně vemte.“
Ptáme se, jestli by nám ho zatím jen půjčil na procházku, vyfotili bychom ho a zkusili mu najít nový domov. Pán souhlasí. A my s úžasem pozorujeme, jak majitel bere do levé ruky velký klacek, položený u domu mimo dosah psa, v pravé má vodítko a pomalu se přibližuje ke psu, levou ruku připravenou uhodit a pravou se z co největší vzdálenosti snaží zapnout vodítko za obojek. Podařilo se a pán nám předává vodítko a rychle ustupuje. Aha, tak ono to s těmi sousedy bude asi trochu jinak...
Vzdalujeme se s Čertem - tak se pes jmenuje - od domu, Čert je šťastný, radostí neví, kde dřív čuchat. I přesto je neustále ve střehu, reaguje na každé rychlé zvednutí ruky, jsme tedy obezřetní. Udělám Čertovi několik fotek a videí, trochu se společně proběhneme a vrátíme ho majiteli na řetěz.
Hned v autě dávám fotky na fb s prosbou o umístění a vůbec si snad netroufám ani doufat, že by se mohl někdo ozvat. Velký černý pes je těžko umistitelný, z nějakého záhadného důvodu nemají lidé o černé psy zájem a tenhle je ještě navíc agresivní. Přemýšlím, kdo by mohl pomoci s převýchovou, uměl s ním pracovat, kam ho co nejdřív umístit, než si to majitel rozmyslí a psa se odmítne vzdát nebo ho nechá utratit. Protože i to se stává. Je vždy třeba jednat rychle. Zdá se, že je to prekérní situace, útulky i spolky jsou plné, nikde žádné místo natož pro problémového psa....
Uplyne asi 30min a zvoní telefon. „Dobrý den, tady Irena K., já bych si toho černýho psa k sobě vzala jestli ho nikdo jiný nechce“ Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si to jen nevysnila a nezdá se mi to. Ptám se tedy, jestli ví, že pes kouše. „Ano, já vím, četla jsem to. Právě, že kouše, tak jsem si říkala, že ho asi nikdo nebude chtít. Přeci ho tam nemůžeme nechat na tom řetězu.“
Spadla mi brada. Tak se mi to nezdá, prostě se přihodilo něco neuvěřitelnýho, volá mi Anděl. Mluvily jsme spolu asi půl hodiny, dozvěděla jsem se, že paní Irena má menší psí babíčku (14+) z útulku, která také měla strachovou agresi, byla kousavá jak vůči lidem tak i psům, probraly jsme spolu všechny možné věci, varianty a možná úskalí. Zvážily veškeré reálné možnosti. Také (hlavně mou) obavu, jestli pejska zvládne, protože jak sama říká – není mladá ani zdravá.
Vnímala jsem její touhu Čertovi pomoci, její odhodlání a účastný soucit s trpícím zvířetem, jaké může mít jen člověk s obrovským srdcem plným lásky a pochopení. Bylo jasné, že paní Irena, pokud si Čerta vezme k sobě, půjde opravdu na hranu svých možností, a to hlavně z hlediska zdravotního. Domluvily jsme se, že si dáme čas do druhého dne na promyšlení, ale tušila jsem, že už v tomto okamžiku je plně rozhodnutá a odhodlaná Čertovi pomoci.
Začala jsem tedy hledat převoz. Druhý den se nabídla milá mladá slečna, že hned, co jí skončí odpolední směna, může sednout do auta a Čerta převézt. Což znamenalo, že příjezd do nového domova bude až lehce před půlnocí. Jiná možnost ale nebyla, nikdo jiný převoz nenabídl. Paní Irena ani nemrkla a ihned souhlasila i s nočním příjezdem.
Přesně podle plánu se kolem půlnoci ocitl Čert v novém domově. Zřejmě tušil, že to, co se děje, je pro jeho dobro a byl vzorný. Seznámení s novým domovem, fenkou Kačenkou a statečnou paní Irenkou proběhlo v pořádku. Nicméně strachová agrese byla a to opravdu velká. Vrhal se na každého muže a dokázal hodně kousnout. Jakýkoliv klacek nebo nápřah ruky, nebo i pouhý kontakt s muži mu okamžitě spustil v hlavě poplach a záchvat agrese. Návštěvy tedy musel Čert - nyní už Bert - vítat s náhubkem a na vodítku, což byla pro paní Irenu výzva, zpočátku ho udržela jen stěží. Přesto ho neustále kontaktovala s lidmi a se psy. S trpělivostí se mu věnovala, pracovala s ním, učila ho novým věcem, socializovala ho ze všech sil a především hladila, mazlila a chválila a pečovala o něj.
Bertík se pomalu měnil, začínal chápat, že existují i lidé hodní, co ho třeba jen pohladí a pošmudlají. Naučil se, co se dělat smí a co raději dělat nemá. Vždy jen po dobrém, formou pochval a odměn. A výsledky se dostavily už za pár měsíců.
Nyní, po dvou letech, paní Irenka říká: „Z Bertíka je úplně jiný pes. Návštěvy se mě ptají, kde že jsem ho vyměnila. Je milý, mazlivý, poslušný ani nelze popsat, jak moc je hodný a vděčný..... prostě miláček. Chtělo to jen trpělivost.... spoustu trpělivosti a spoustu lásky. Teď je z něj ten nejlepší parťák na světě.“
A dodává: „Pokud uvažujete o psím kamarádovi, zvažte, zda byste dokázali pomoci třeba i staršímu pejskovi v nouzi či z útulku. A každý pejsek nekouše, naopak, útulkáčci jsou vesměs velmi vděční a submisivní. Útulky jsou plné pejsků a každý ten jeden z nich tolik touží pocítit lásku a teplo domova, chodit na procházky. Jeden člověk nemůže změnit celý svět, ale jednomu pejskovi, který by jinak pročekal celý život za mřížemi, může změnit celý život. A to za to stojí. Není to vždy snadné, ale vrátí se vám to, když vidíte, jak ta utrápená psí dušička začíná mít radost, že někam patří a má ji někdo rád, to štěstí a vděk v psích očích. Ani starší člověk se nemusí obávat, že to nezvládne, v útulcích je spousta starších pejsků. Takový už bude klidnější a vy budete mít milujícího parťáka, který vás nezklame. Prosím proto každého, kdo by se dokázal postarat o psího kamaráda, zvažte adopci a pomozte tak těm, kteří to nejvíc potřebují.“
Bertíkův příběh má tedy šťastný konec. Díky paní Irence, která se rozhodla pomoci velkému psovi, kterému nebylo dáno prožít prvních sedm let tak, jak by je pejsek prožít měl, v lásce a radosti. Jsem jí neskutečně vděčná a Bertík také. Ne každý pes má ovšem takové štěstí v neštěstí. Víte, pes se nenarodí hodný nebo zlý. Za to, jak se pes chová, může vždy člověk. Bert začal kousat ze strachu, protože ho majitel bil. Řezal ho klackem, když byl na krátkém řetězu a nemohl se schovat ani utéct. Začal tedy vyjíždět po mužích, protože ze zkušenosti věděl, že ho každý muž bude bít. Nebýt paní Ireny, Bert by byl buď utracen nebo skončil v nějakém útulku za mřížemi s nálepkou Zlý pes, pozor kouše. Tím pádem nevenčený, zapomenutý...
Polarita strachu je Láska. Uzdravující, všeléčivá síla. Každý tvor si zaslouží žít v lásce. A představte si, že my tou naší láskou můžeme někomu udělat život šťastný...