Je to naše národní plemeno, a přitom ho málokdo zná. Byl vyšlechtěn koncem 50. let pro pohraniční stráž. Paradoxně tak vznikl zajímavý vědecký kynologický experiment. A další paradox je, že se tento pes (vyšlechtěný přímo pro bezpečnostní složky) hůř cvičí.

ČSV totiž má komplikovanou a složitou duši, vyžaduje trpělivou důslednost a budování vzájemné důvěry se svým člověkem. S experimentem začal v roce 1955 plukovník Karel Hartl (náčelník služební kynologie Pohraniční stráže) – chtěl psa s lepší vytrvalostí a zdravotní odolností, který by se hodil pro výcvik a náročnou službu u ozbrojených složek. Na šlechtění nového plemene spolupracoval s  odborníky z Čs. Akademie věd. ČSV vznikl zkřížením německého ovčáka (NO) s karpatským vlkem. První kříženci se narodili vlčici Britě a služebnímu NO Cézarovi z Březového háje v květnu 1958. Vzhledem se podobali víc vlkům než psům (což plemeni zůstalo dodnes), a také se víc jako vlci než psi chovali. Jejich výchova proto nebyla snadná a cvičit se dali jen se značným úsilím. Postupem času se to zlepšilo, ale dodnes trvá jejich výcvik déle a je složitější než třeba u NO.

Na práci K. Hartla navázal na Slovensku František Rosík, který chov významně rozšířil. V roce 1989 byl československý vlčák uznán i Mezinárodní kynologickou federací FCI. Po rozdělení Československa v r. 1993 připadl tzv. patronát (vůči FCI) po dohodě obou zemí Slovensku. ČSV je výjimečný pes, který je vlkovi nejen velmi podobný, ale má i některé jeho vlastnosti. Především to je vytrvalost a věrnost. Dokáže uběhnout naráz i desítky kilometrů, aniž by se unavil. Je velmi oddaný svému pánovi a také je k němu silně vázaný. K cizím lidem je značně nedůvěřivý. Je to aktivní, rychlý a odvážný pes.Výchova a výcvik jsou u něj náročnější než u běžných ovčáků.

Zkušenosti chovatelele

ČSV jsem si vybral asi jako každý pro jejich vzhled a podobnost s vlkem. Zejména ale kvůli jeho charakteru a specifické povaze – co kus, to originál. Momentálně mám tři mazlíky: čtyřletého psa Ragnara a dvě fenky – tříletou Freyu a roční Ulfr.

Haf a Mňau: Většina lidí si myslí, že velký pes v bytě trpí a musí být na zahradě. Co na to říkáte?

Tohle tvrzení často vyvracím, mám minibyteček, ale moji psi v něm rozhodně netrpí. Základem spokojenosti psa i jeho pána je věnovat se svému psímu kolegovi a dát mu prostor a čas vyblbnutí – pohyb, procházky, společné hry... Většina psů stejně celý čas, kdy je majitel v práci, prospí, ale pak chce být se svým člověkem. Každou vteřinu lásky, co jim věnujete, vám nejméně dvojnásobně oplatí a bude vám dobrým společníkem!

Haf a Mňau: Mají dost specifickou povahu, jak tedy s nimi správně jednat?

Každý pes se dá vycvičit, ale i zkazit. Sice ČSV je těžší na výcvik, na druhé straně záleží jen na majiteli, jak ho bude zvládat a jak svému psovi porozumí. Základem vztahu i výchovy je psa nelámat – když nechce,nesmíte ho do ničeho tlačit a nutit. Dáte si třeba pauzu a vrátíte se k cvičení později. Jsou to psi velmi zvědaví a učenliví, ale hodně záleží na formě, jakou je budete chtít učit. Původně byli šlechtěni pro pohraniční stráž, už tehdy ale měli blíž k vlkům než psům a špatně se zvládala jejich výchova. Bohužel tahle myšlenka převládá dosud a lidi nad psy často zlomí hůl... Já konkrétně svou smečku využívám k půjčování do filmů nebo různým fotografům pro jejich projekty, z výtěžku pak pomáhám financovat záchrannou stanici.

Haf a Mňau: Čím konkrétně je potřeba začít už od štěněte?

Plemeno ČSV je známé svojí fixací na majitele, takže prvořadé je učit psy už od útlého věku na samotu, jinak pak psi mají problém vydržet bez majitelů. Jsou schopni za nimi i utéct (to se mimochodem stalo i mně osobně – špatně jsem zabezpečil byt při odchodu a volala mi městská policie, že mí pejsci jezdí načerno ve vlaku...). Nebo dají jasně najevo stesk po majitelích tím, že ničí byt nebo hlasitě „pláčou“ – a zvuk jejich „pláče“ uslyšíte i z dálky několik kilometrů (další zděděná „dovednost“ po vlčích předcích).

Haf a Mňau:  Jak jsou na tom se zdravím?

Naštěstí je ČSV ještě mladá rasa a není přešlechtěná, takže zdravotními problémy netrpí tolik jako jiné rasy, které lidi bohužel přešlechtili kvůli své pochybné radosti. Jediné, čím nejvíc trpí, naštěstí až v pokročilejším věku, jsou klouby a kyčle – dědictví po německém ovčákovi. Při výběru psa bych určitě volil jedině psa s PP z dobré chovné stanice, kde bude majitel ve styku se svým chovatelem, bude znát pravé rodiče svého psa, a díky tomu si může dovolit čekat, co z jeho ratolesti vyroste, předejde také možným nemocem od neznámých psů. Nemluvě o tom, že zájemce o psa nebude podporovat lidi, co na množení svých psů jen vydělávají – následně pak kvůli nim praskají ve švech i útulky.

Haf a Mňau: Scházíte se s majiteli jiných ČSV, pořádáte společné akce...?

Ano, scházíme se na různých akcích, jako jsou hromadné socializace ve městech, výcvikové tábory a kempy, anebo hromadná venčení... Většina milovníků této rasy jsou také sportovci, takže jsou i různé akce typu dogtrekking nebo canicross, kde se potkáváme. Popřípadě chtějí chovatelé vidět své ratolesti, takže pořádají různá setkání, kde poznávají, jak rostou a zda si pro ně vybrali vhodné majitele.

Haf a Mňau: Co byste poradil případným zájemcům o ČSV?

Rád bych je upozornil na jedno: ať vybírají nejen očima, ale i rozumem. A aby mysleli na to, zda opravdu zvládnou specifický charakter  tohoto plemene. Zda jsou  ochotni se učit společně s novým kamarádem a dokážou mu dát lásku, kterou potřebuje. A pokud tohle vše zvládnete, tak věřte, že nebudete mít lepšího společníka, než je ČSV.

Tento článek vyšel v časopisu č. 5-6/2016.

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky. Děkujeme Vám