Výcvik vodícího psa je náročný, nejlepší jsou retrívři, říká cvičitel Dan Tůma
Speciálně vycvičení vodící psi doprovázejí nevidomé už nejméně dva tisíce let. Důkazem může být nástěnná malba z antického Herculanea. V novodobé historii se psi náhradníma očima nevidomých začali větší míře stávat především od konce první světové války, která po sobě zanechala obrovské množství válečných invalidů, včetně těch, kteří v boji přišli o zrak.
V dřívějším Československu se první pokusy o výcvik vodících psů objevily už v roce 1922, první oficiální výcvikové středisko ale vzniklo až před 45 lety. V současné době své pány u nás věrně doprovází téměř tisícovka vodících psů, v přepočtu na počet obyvatel je jich prý u nás třetí nejvyšší počet na světě. Národ pejskařů se nezapře.
Mnoho čtyřnohých pomocníků ze zmíněné tisícovky vyškolil Dan Tůma, jeden z nejrespektovanějších českých cvičitelů vodících psů. Během zhruba ročního výcviku musí psa naučit pětatřicet speciálních povelů. Rozpoznat konec chodníku nebo upozornit na výmol v cestě přitom patří k těm jednodušším, správný vodící pes ale musí umět například varovat i před nízkou větví, o kterou by se nevidomý mohl uhodit do hlavy. „Nejtěžší je začátek, naučit psa koukat před sebe, vyhodnocovat situaci kolem sebe, vyhodnocovat lidi, kteří jdou před ním a obcházet je tak, aby pečoval a nezranil svého nevidomého pána,“ popisuje Dan Tůma.
Ještě než se pes dostane ke cvičiteli, musí na tzv. předvýchovu. Desítky dobrovolníků se o štěně starají, učí ho základní povely a snaží se ho co nejvíc socializovat, aby se nebál lidí, ruchu velkoměsta a v neposlední řadě, aby si nevšímal jiných psů. Každý takový vychovatel má přitom odborníka na telefonu, se kterým může konzultovat potíže, s nimiž se setká. Stejně jako pěstouni na přechodnou dobu se ale vychovatelé musejí smířit s tím, že se po roce budou muset s pejskem rozloučit. Mnoho z nich pak ale se svým svěřencem udržuje vztah na dálku, s nevidomým a jeho pomocníkem se pravidelně potkávají.
Po předvýchově a náročném výcviku s lektorem musí vodící pes absolvovat přísné zkoušky, které ověří, jestli opravdu zvládá všechno, co od něj nevidomý potřebuje. „Zvládnout požadavky kladené na vodícího psa mohou psi různých ras, nejčastěji to ale jsou labradorští retrívři. Je to kvůli jejich povaze, máloco je rozhodí. Navíc mají pro nevidomého ideální výšku,“ vysvětluje Dan Tůma.
Sžívání se s novým pánem rozhodně není jednoduché, nevidomý a jeho pes si musejí sednout povahově, pes si musí získat pánovu bezmeznou důvěru. Není to ale tak, že všechna zodpovědnost leží pouze na psím průvodci, i jeho pán musí dát jasně najevo, co od svého parťáka očekává. Hlavně pro nevidomého, který předtím nikdy psa neměl, to znamená život doslova obrácený naruby. „Než jsem měl psa, tak jsem víceméně trávil čas u televize, na gauči, ale od té doby, co Glorii mám, nemám čas na nic jiného,“ usmívá se nevidomý František Duchoň, který přiznává, že sladit se pořádně svou čtyřnohou kamarádkou a zvyknout si na nový rytmus života mu trvalo několik měsíců.