Mumie se mnou strávila přesně půlku mého života. Měl to být krysařík, ale samozřejmě něco takového nelze čekat od psa, který se narodil proto, že „fena přece musí mít aspoň jednou v životě štěňata“. Krysaříka viděla tak maximálně z výletní lodi.
Mladá Mumie, tehdy ještě Bellatrix, Trixina nebo Mumís, byla výborná. Nenáviděla procházky, nesměla být ponechána o samotě a byla jí pořád zima. Prvních pár let svého života strávila víceméně v tašce anebo u mě pod mikinou. Zpod té se s vrčením a hryzáním vrhala na každého, kdo se o mě otřel. Vypadalo to výborně, udělala jsem z toho svůj oblíbený párty trik: Předstírala jsem, že jsem Ripleyová a řvala jsem: „Něco je ve mně a chce to veeeen…!“ a Mumie udělala vetřelce.
S Mumií v kabelce jsem maturovala, udělala autoškolu, absolvovala vysokou a našla si svoje první zaměstnání. Byla jsem jak Paris Hilton, teda kdyby ji otec vydědil a ona objevila krásu punku.
Pak Mumie jednoho dne řekla dost a místo toho, aby se cpala za mnou do dveří, odmítla vylézt zpod peřiny, když jsem odcházela. A tak skončila její separační úzkost. Touha po pohodlí prostě převážila.
Postupně degeneruje, plešne a hubne zhruba od sedmi let. Chvíli trvalo, než jsme zjistili, že má vrozené onemocnění jater, takže nejenže je teď prastará, ale ještě strašně, ale opravdu strašně hnusná.
Bezdětný člověk nikdy nepochopí to blaho, když všechny děti večer usnou. Stejně jako nepochopí, jak obrovská tragédie to je, pokud je něco probudí. Představte si to asi jako by vám na poslední chvíli zrušili dovolenou na Bali a ještě vám oznámili, že místo toho budete týden sloužit v práci přesčas. Já už jsem si ale díky Mumii naštěstí vypěstovala ke zklamání odolnost.
Mumiin problém je, že celý den spí. Nejde probudit, nejde vyklepat z boudy, postavíte-li ji na trávník, předstírá náhlý úhyn. Bohužel, o to aktivnější je pak v noci.
Má v té boudě asi nějaké špionážní zařízení, protože nikdy nedělá virvál, dokud jsou děti vzhůru. Teprve v momentě, kdy celý dům ztichne, přijde její výstup na scénu. Čeho tím chce dosáhnout, není jisté. Postupem času jsme vyloučili loudění žrádla i piškotů, žádost o venčení, žádost o pozornost i špatné povětrnostní podmínky (moc vedro, moc zima, náznak průvanu, …). U veterináře jsme s ní každou chvíli, a ten přísahá, že jí nic nebolí. Má ale zajímavou teorii: Mumie je podle něj už totálně senilní, takže neví, co chce, kde je a co se děje, a proto aspoň ječí. Oukej, no… tak to abych začala děckám nalévat do flašek kafe a sobě whiskey.
