S blogy Olgy Minaříkové se na stránkách Prima mazlíček setkáváte už více než rok. Popisuje v nich své zkušenosti s dočaskováním, se zvířaty, která jí prošla pod rukama i s lidmi, kteří je chtějí adoptovat nebo naopak odložit. To všechno si teď můžete přečíst nejen na webu Prima Mazlíčka, ale i v knize, která Olze právě vychází. Z deníku dočaskářky - ten pes je chuligán! nabízí především notnou dávku humoru a emocí, bez kterých se péče o zvířata neobejde.

Dočasná péče znamená kromě mazlení a vycházek i socializaci, výchovu a spoustu trpělivosti. Poznamenalo tě tohle všechno nějakým způsobem?

Jsem poznamenaná v mnoha směrech. Třeba po vizuální stránce se objevila taková záhadná věc. Podezřele často vypadám jako takový lepší bezdomovec. Dokonalým příkladem je moje ranní setkání se sousedkou na chodbě, cestou na venčení, když ke mně přišel bydlet Alfons (ten pes je nevykoupatelný). Ráno sousedky vonělo luxusním parfémem, byla krásně oblečená a svěží. Já jsem byla nevyspalá, měla jsem na sobě svůj fajnový dočaskový kabát, Alfons v náručí zapáchal jako by vylezl po měsíci z popelnice a já jsem se tiše rozhlížela, jestli kolem nás nezačaly lítat malé mušky.

Můj domov, který by měl vonět santalovým dřevem a mít krásné dekorativní polštářky na posteli, je taky poznamenaný. Plovoucí podlaha občas opravdu vypadá jako plovoucí, polštářky nemám, protože to chuligány provokuje ke zvedání nohy a existují dny, kdy je lepší návštěvy nezvat. A taky se nějak často v mém slovníku objevuje slovo „nestíhám“.

Olga má štěstí na charaktery, které se jí do dočasky dostávají. Tohle například je Čestmír. I jeho příběh v knize najdete.

Co tě vedlo k tomu, abys o tvých dočasných svěřencích napsala knihu?

Myslím, že to byl můj pátý svěřenec. Něžně jsem ho přezdívala „malinkatý kretén“. Moje obrovská srdeční záležitost a malý bůh, který mi pravidelně způsoboval tik v levém oku. Tam někde jsem začala svou facebookovou zeď plnit historkami. Dokonce jsem s tím chuligánem byla i na policejní stanici a o to se člověk musí podělit. A ty historky se líbily a pravidelně se v komentářích objevovalo, že by z toho byla krásná kniha.

Tak jsem se nakonec opravdu odvážila a hodila to do formy rukopisu. Shodou okolností se našemu spolku ozvala moje současná báječná vydavatelka, a tak se to nějak stalo.

Proč jsi zvolila jako tapetu na přebalu knížky zrovna psí bobky?

Je to tematický obrázek. Být dočaskářem mimo jiné znamená neustále řešit vyprazdňování někoho jiného. Od úklidu, přes vysvětlování, že na tenhle epesní kobereček se prostě nekadí ty chuligáne jeden, až po analytiku konzistence a barvy ve čtyři ráno.

Ať chcete nebo ne, prostě to k tomu patří.

Já jsem vlastně nenapsala knihu, já jsem napsala sbírku exkrementových historek. Nic nevyjadřuje dočaskaření lépe, než obrázek bobku. Máte ho na kalhotách při cestě z veteriny, na podlaze v kuchyni i na zadní sedačce auta.

Myslíš, že tvoje zážitky nové zájemce o dočaskování motivují nebo odradí?

Nad tímhle jsem neuvažovala, ale řekla bych, že to zájemce připraví. Na všechno. Pokud chce někdo dočaskovat, tak tady je prosím pěkně taková pěkná kniha, kde se dozvíte, co vás opravdu reálně čeká.

Co pro tebe bylo při psaní největší motivací?

Motivací jsou rozhodně „smraďošáci“. Je to taky trošku splněný sen, ale oni jsou důvod, proč tohle vzniklo. Pokud se kniha bude lidem líbit a bude se kupovat, znamená to korunky pro opuštěná a týraná zvířata a nenásilné rozšíření informací o této problematice.

Neohrožený strážce Olžiny prvotiny.

Kdybys měla zmínit jeden okamžik, který tě za dobu dočaskování nejvíc ovlivnil, který by to byl?

Já asi nevlastním jeden moment, kdy bych si řekla „tohle ve mně něco mění“ nebo „tohle něco mění“. Spíš vlastním jednu věc, která se postupně otevírala cestou. Vždycky jsem byla spíš velký naivka, který chtěl v každém vidět to dobré. Když jsem do tohohle vlaku s utrpením za oknem nastupovala, myslela jsem si, že to velké číslo opuštěných a týraných musí být nějaká chyba z neznalosti, kterou, když se lidé dozví a všichni zamakáme, napravíme.

Cestou jsem ovšem zjistila, že je to trochu jinak. Máme tu nekoncepci, díry v zákonech, nechuť financovat, ale taky špatné lidi na důležitých místech. Navíc tu máme politiky s vlastními zájmy, špatné útulky, které nikdo neřeší a v neposlední řadě i dobré lidi, kteří nechtějí vidět věc jako celek a mají stále nějaké své ALE. Tohle mě hodně zabolelo a dívám se teď na svět o fous jinak.

Proč by si lidé měli tvoji knihu koupit?

Tady by měla přijít asi nějaká pěkná větička, která čtenáře naladí, že to bude krásné a humorné čtení. Já ji ovšem nemám, protože jsem teď ve fázi „ježiš, co když se to nikomu nebude líbit, co jsi to ty holko provedla, panebože“.

A tak odpovím, že koupí této knihy přispějete na opuštěná a týraná zvířata ve spolku Dočasky De De. Ročně totiž zachráníme kolem tří stovek psů a pár koček k tomu a všichni pracujeme bez nároku na jakoukoliv odměnu. A výtěžek z knihy jde právě na naše svěřence, především na jejich veterinární ošetření. Psi bohužel kromě ztráty domova a nepěkné minulosti nepřichází do spolků a útulků zdraví, ale přináší si mnohdy vedle rozmanitého psychického rozpoložení i různé nádory na mléčných lištách, pochroumané nohy, záněty a další krásné věci.

Knihu Olgy Minaříkové Z deníku dočaskářky - ten pes je chuligán! najdete už teď na internetu i v knihkupectvích.

Pomáhat je prima. Více informací na