OhodnotitV životě každého majitele, v podstatě, jakéhokoliv zvířete, dříve, nebo později přijde okamžik rozloučení. Konec společné cesty je vždy bolestivý bez ohledu, zda nastal náhle, či po strastech spojených s dlouhou nemocí.
O tématu, jak přijmout smrt našeho psa, kočky, koně, či jiného zvířete, už toho bylo napsáno mnoho. Způsobů, jak se s tím vyrovnat je tolik, co lidí. Každý člověk se se ztrátou blízké bytosti vyrovnává po svém a potřebuje k tomu svůj čas. Jen málo se však už hovoří o tom KDY!
Ano, mám na mysli okamžik, kdy stojíme před otázkou, kdy a zda nadešla chvíle pro odchod našeho zvířecího parťáka, Kdy je onen "správný" okamžik? Není třeba mluvit o tom, že každý z nás si přeje, aby tento moment přišel, na naší společné cestě, co nejdéle. Z praxe jsem vypozorovala, že asi "nejsnáze" se lidé vyrovnávají se smrtí "stářím", tedy když zvíře odejde v již pokročilém věku. Rovněž náhlá smrt je v určitém ohledu snazší ke smířením. Navíc pokud byl náš život se zvířetem naplněný, je pro nás určitou útěchou, že zvíře netrpělo a svůj život si užilo, jak nejlépe to šlo.
Ale co když je zvíře nemocné, nebo staré a má bolesti? Jak poznat, že už je čas? Jak poznat, že bolest je nesnesitelná, nebo jak poznat, že zvíře by už nejraději samo odešlo, jak poznat, že zde zvíře nedržíme jen ze svého egoismu, či strachu z jeho ztráty a že ho zbytečně netrápíme . . . kdo v této situaci byl, pak určitě ví o čem je řeč.
Lidé se na mě často obrací s otázkou "už je čas, mám využít možnost eutanázie?". Ve většině případů je odpověď od zvířete zda chce, či nechce odejít ze života, zcela jednoznačná. I přesto se nejdříve ptám majitele: ". . . a co myslíte VY?" Může se to zdát jako divná, nebo dokonce i necitelná otázka, ale jsem přesvědčená, že majitel nejlépe sám cítí, zda nastal čas nechat zvíře odejít ze života a to nejen pro zvíře samotné, ale i pro něj. I to je velmi důležitá otázka, kterou je třeba se zaobírat. "Jsem já připraven přijít o fyzickou přítomnost zvířete?" Neboť jedna věc je něco vědět, mít vědomí, že něco je možné a může se stát a dokonce je to dříve, nebo později nevyhnutelné a stane se.
A druhá, zcela odlišná záležitost je, když se to opravdu stane. Já tuto druhou možnost nazývám "setkání s realitou" a na tu se člověk, bohužel, nemůže nikdy dostatečně připravit. I když si fakta v hlavě porovnáme a víme, že je to nejlepší řešení, pro zvíře pak často vysvobození . . . i když víme, že je to jediné možné řešení situace, tak na emocionální úrovni se věci dějí zcela automaticky, bez našeho přičinění, a zde může mít ztráta nám blízké zvířecí bytosti dopad hurikánu. Proto je důležité zaobírat se i otázkou: "Jak jsem já připraven/a na ztrátu?". To je možná důvod, proč jen málokdy sděluji lidem odpověď zda je, či není čas, ale snažím se pomoct, aby si sami dokázali najít ten správný okamžik. Neboť rozloučení je vždy velmi intimní a naprosto individuální záležitost, která se týká pouze majitele a daného zvířete. Jen oni dva (případně rodina) ve skutečnosti vědí, jak a kdy. Opravdu! Každý z nás to někde uvnitř ví a stačí jen někdo, kdo nám ve správnou chvíli pomůže odpověď najít.
Další možností je se zvířetem se domluvit. Už vidím ty komentáře některých skeptiků, co je to za nesmysl. V pořádku, je to jejich pohled na svět. Nicméně ať již tomu člověk věří, či nikoliv, má schopnost komunikovat se zvířaty a často, to i nevědomky, dělá i ten největší skeptik.
Pokud jsme tedy dospěli k závěru, že stav zvířete je pro něj neúnosný a přišel jeho čas, a mi sami jsme připraveni na rozloučení a odhodláni nechat ho odejít do jiných sfér, pak doporučuji domluvit se s ním. K tomu není třeba žádné speciální hluboké dovednosti v komunikaci se zvířaty. Stačí ho požádat o jasnou zprávu, že chce odejít. Je pak už jen na nás, abychom mu to umožnili.
Zvířata rozumí všemu, co říkáme a to i v případě, že jsou hluší (o tom, proč se někdy tváří, že právě ztratili sluch zase v některém z příštích blogů), a tak je můžeme požádat, aby nám dali jasné znamení. Prostě a jednoduše k němu mluvte (ostatně jako už mnohokrát předtím). Sdílejte s ním vaše pocity a starosti z jeho odchodu ze života. Řekněte mu, že máte strach, že se trápí a že je bolest pro něj neúnosná. Řekněte mu, že nechcete, aby se trápil a živořil, a že i když to pro vás bude velmi těžké, necháte ho z tohoto života odejít, bude-li to jeho přání. Buďte upřímní v tom, jak to cítíte. Požádejte ho o jasné a nezaměnitelné znamení, kterým vám sdělí, že chce odejít. Tedy aby ve chvíli, kdy bude chtít opustit tento svět, udělalo něco, z čeho bude zcela jasné a naprosto nezaměnitelné, že tomu tak je. Doporučuji např. "když 2 dny nebudeš ani žrát ani pít, znamená to, že chceš odejít a já to budu respektovat". Záměrně doporučuji volit stravu a pití, neboť to je pro většinu zvířat do poslední chvíle zásadní. Prosím nezaměňovat s akutním zdravotním stavem zvířete, kdy je třeba vyhledat veterináře, mluvím o zvířeti, které je dlouhodobě v extrémně bolestivém a nekonformním stavu, většinou již v pokročilém věku, kde není šance na úzdravu, či jakékoliv zlepšení jeho zdraví a životní pohody. Vždy je třeba být maximálně konkrétní a vyhnout se znamením, která jsou dvouznačná např. "když si lehneš do předsíně", protože jsme ho tam nikdy neviděli ležet. Může se stát, že bude horký letní den a předsíň bude jediné chladné místo, a tak si zvíře lehne na místo, kde jsme ho nikdy neviděli ležet. Pak začneme přemýšlet, zda si tam pes lehl, protože je čas, nebo proto, že mu bylo horko. Volte tedy vždy znamení, která pro vás budou naprosto jasná a zcela nezaměnitelná.
Nastane-li čas se rozloučit a doprovodit našeho zvířecího kamaráda na poslední cestě pak to, co budeme potřebovat je hodně slz, které očistí naši bolest a ještě více času, který ji uzdraví. Věřte však, že zvířata jsou při odchodu z fyzického těla šťastná. Alespoň všechna zemřelá zvířata, se kterými jsem komunikovala, opravdu byla. Při komunikaci s nimi jsem vždy měla velmi lehký a radostný pocit. Možná to je důvod, proč řada původních obyvatel ať již Afriky, Austrálie, či jižní Ameriky, smrt oslavují. Věří, že duše se vrací domů.
Všechny články z této rubriky...