Anotace: Co se semele, když na nás z houští vykoukne čuník? Dokáže Bloncka předběhnout leoparda? Kdy je u nás Masobraní a co se skrývá pod polštářem? Může mít Toitoika ocas? A víte jistě, že nemáte Pesotidu? Pokračování veselých příhod skorolabradorky Bloncky a její rodiny je tu! A jak už samotný název napovídá, tentokrát ještě více z pohledu psice.

Co všechno na svoji paničku zase práskne? Je toho dost a za rámeček si to rozhodně nedá...

Najdete u každého dobrého knihkupce, nebo s možností osobního věnování zde:
https://goo.gl/forms/sfjvDFHK1rghZBzp2

Úryvek z knihy: 

Milý deníčku,

zase dělala ostudu!

Jen tak mimochodem, může jí někdo už konečně vysvětlit, že když se okolí něčeho jmenuje „Výhledy“ tak to po rovince asi nebude?! Ani když je to okolí studánky!

V sobotu ráno vezla pubošky na zápas. Protože než si „dohrajou“ trvá to zhruba tři hodiny, vzala mě s sebou, že tam půjdeme na procházku. V pátek večer čučela do mapy a hledala vhodné turistické cesty, abychom se neztratily. Červenou zavrhla hned, jak ji viděla. Žlutá se jí taky moc nepozdávala, takže nakonec zvolila zelenou. Zelená prej není zákeřná a většinou vede v klídku po rovince. Jo! Jenže to se okolí nesmí jmenovat Výhledy, že jo.

Ráno do sebe kopla kafe, aby se jí prej líp koukalo na svět a vyrazily jsme. Pubošky po příjezdu odhopkaly na hřiště a my se vydaly hledat zelenou značku. Našly jsme jí téměř hned a víš, kam vedla? Do kopce, samozřejmě! Ona směle vyrazila s přesvědčením, že to nemůže trvat dlouho, protože podle mapy máme jít prej skoro po vrstevnici, přece. Omyl! Do kopce to bylo celou cestu až ke studánce. Funět začala už po prvním kilometru a profuněla se zdárně až do cíle. Cestou si dělala zastávky, jako že se kochá podzimní krajinou… všichni víme, že už prostě jenom nemohla. To neukecá! Lilo z ní jako z konve a oblečení se jí lepilo na tělo.

Mrkly jsme na studánku v lese, na kapličku kousek dál a pomalu zase vyšly zpátky. A o slovo se začala hlásit ranní káva. Vzhledem k tomu, že jsme ještě nikoho nepotkaly, neviděla v tom problém. Sešly jsme z cestičky, zalezly do houští, ona stáhla s velikým úsilím propocené kalhoty a jala se značit, s úlevným výrazem ve tváři. Já seděla proti ní a čekala, až to její značení budu moct přepsat. Dělám to vždycky. Koho totiž zajímá, že tu byla ona?! Že jsem tu byla já, to je důležité! Booože, to to trvá! Ona tam snad píše slohovku, nebo co! Najednou se za ní rozhrnulo houští… a v zádech jí stojí bíglí kluk! Neví o něm. Vyskočila jsem, abych ji jako upozornila, že se něco děje… a ona? „Sedneš! Teď tady počkáš, i kdyby tam zajdové cvičili jógu!“ No, jak myslíš, děvenko! Sedám si teda, ale načuhuju za ni, abych viděla, co tam ten hafan jako dělá.

Blíží se k ní, ještě, ještě… natahuje nos a čichá… přímo k jejímu holému zadku! Takovej studenej nos, jen tak, z ničeho nic… no, to musí bejt peklíčko! Ječí, jako by se jí do toho zadku snad zakousnul a vyskakuje žabákem vpřed, kalhoty stále u kotníků. Ona vážně umí moc! Otáčí se a vyjeveně čučí na psa, který právě přeznačuje její slohovku. Pusť mě, chci to jít taky přeznačit! A situace houstne… „Badééé“ ozývá se kousek od nás mužský hlas. „Doprdele, doprdele, doprdele…“ vrčí si a natahuje spoďáry, zatímco stále po očku pozoruje Bada. Ten, s naprostým klidem, dál zkoumá okolní prostředí a za páníčkem se nijak nehrne. „Badééé, pocééém…“ ozývá se znova o kousek blíž, ovšem to „pocém“ z hlubokého, mužského hlasu skáče do fistule.

„No paráda, ještě puboš…“ mumlá si a pokouší se natáhnout na zpocené tělo vlhké kalhoty. A co myslíš? Nejde to! Dostala je jenom do půlky stehen. Mění taktiku a zkouší to z druhé strany „Běž Badíku, páníček tě volá…“ šveholí, ale Badíkovi je to šumák. „Huššš, jedešššš“ imituje listonošku. Badík nic. „No do háje zelenýho…“ dál bojuje s kalhotama. Ale pozdě… houští se rozhrnuje podruhé a jí, tváří v tvář, stojí zhruba čtrnáctiletý chlapec. Ona hází hluboký předklon, jako mimikry mě chytá za obojek a doufá… doufá, že tričko jí v předklonu překryje horní půlku stehen a že si chlapec nevšimne, že tam vlastně stojí jenom ve spoďárech. Doufá marně, samozřejmě. Jak kalhoty nešly nahoru, tak dolů jim to jde ale úplně samo! S pozdravem mladíka „Dobrý den“ jí kalhoty sjíždí zpátky ke kotníkům. A chlapec žasne… nebo… je spíš k smrti vyděšen! Rychlostí blesku cvaká Bada na vodítko a mizí s ním zpátky v houští. „Tak. To bychom měly“ hodnotí situaci ona a narovnává se „teď fofrem pryč, než sem dorazí zásahovka. Tohle mi totiž už nemůže projít!“ Počkej, počkej. Ne tak rychle! Napřed vás musím oba přeznačit! A ty se laskavě už konečně oblékni!

URNA nás sice nedostihla, ale mladík bude mít asi noční můry, řekla bych.

... a ještě něco navíc
Bloncčin deníček doprovodil svými úžasnými ilustracemi Libor Smetana.

První díl deníčku Bloncky najdete ZDE

Bloncka má své facebookové stránky ;)