1Ohodnotit

Není to úplně pohodový příběh s duhou a jednorožci, ale povím vám ho. Mojí mamce se zalíbil na fotkách z útulku psík Igor, popisek říkal, že je to devítiletý kříženec, který čeká sedm let v útulku. A jelikož jsme rodina, která adoptuje, a my s partnerem už měli z útulku v Lazci adoptovanou fenku do celkově pětičlenné smečky, tak jsme si řekli, že tenhle psík se k nám ještě vejde protože když ne my, tak kdo?...

A tak jsme se vydali podívat do útulku a šli na zkušební procházku s psíčkem i s dobrovolníky, abychom se co nejvíce dozvěděli. Igor na nás reagoval pěkně a i přes nějakou tu lehčí stresovou reakci jsme se rozhodli vzít ho domů a hlavně dát mu tu možnost zažít smečku, rodinu, vlastní pelíšek a mít svoje lidi.

Začátky nebyly úplně lehké. Museli jsme vyřešit nesnášenlivost se psím samcem v domácnosti, s fenkami byl kamarád naprosto ihned. Manipulace byla zpočátku těžší, Igor potřeboval pochopit, že mu nechceme ublížit. Situaci dost napomohlo i zjištění, že Igor špatně vidí i slyší, díky tomu jsme věděli, proč tak zbrkle reaguje na neočekávaný dotyk.

Světlana, naše sluníčko, fenka, kterou jsme adoptovali začátkem letošního roku také v lazeckém útulku, ihned začala Igora učit, že život může být i hezký a že si může hrát a dělat blbiny a Igor se s námi nádherně sžíval.

Jednoho podzimního sobotního rána se ale Igor vzbudil a nechtěl jíst, zvracel a bylo mu evidentně moc zle. Vyrazili jsme na veterinární kliniku. Čekání bylo nekonečné, když jsme konečně po dlouhých desítkách minut přišli na řadu, Igorkovi byla odebrána krev. Zjištěn byl akutní zánět slinivky. Jeho padesátiprocentní šance na přežití vyžadovala hospitalizaci. Po pár dnech nám byl předán do domácí péče, kde se ale jeho stav velmi zhoršil a tak musel znovu na kliniku.

K zánětu slinivky se přidalo ještě navíc selhávání ledvin a jater. Navíc se zjistilo z jeho očkovacího průkazu, že je mu mnohem více, než jsme si celou dobu mysleli, Igorkovi není 9let nýbrž cca 13let a to už je opravdu starý pejsek. Měli jsme o Igorka o to větší strach! Igor ležel na klinice, dostával infuze a i přesto, že jsme ho navštěvovali denně, začal být apatický a ztrácel chuť do života.

Vyprosili jsme si tedy vzít ho domů s dojížděním na kliniku na infuze a léčení. Tohle celé za obrovské podpory dobrovolníků a celého personálu kliniky. Všichni nám moc drželi palce. Rozhodli jsme se Igora z jeho kotce přestěhovat do domu, do obýváku, kde se mu ze začátku (po adopci) ale nelíbilo. Věřili jsme, že ale vzhledem k tomu, že už je na nás zvyklý, bude mu tam lépe a bude neustále s námi.

Dobří lidé nám zapůjčili klec, do doby než dorazila Igorkova objednaná, radili nám s dietou, když Igor nechtěl jíst a měl velmi omezenou stravu. Drželi nás nad vodou, když jsme vůbec nevěděli, jestli to zvládneme. A Igor to vše určitě vnímal a cítil.

Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo, Igor je doma a zjišťuje, jaké to je mít v pelíšku svoje hračky. My si užíváme každý den, kdy nám přijde poděkovat tím svým roztomilým ksichtíkem. Čekají nás ještě kontrolní vyšetření, řešíme zanedbané zuby, na které už si nechá konečně sáhnout a doufáme, že se dočkáme doby, kdy Igor bude stabilní sebejistý a spokojený pes.

Igor očima dobrovolníků útulku Lazec

Když jsme začali na podzim roku 2010 navštěvovat útulek v Lazci, Igor už číhal za mřížemi svého kotce. Neurotický, malý psík, který neměl rád, když se mu byť jen cizí prst přiblížil ke kotci. A tak čas plynul. On si zvykl, že se vídáme, že něco i z té cizí ručky upadne a že možnááá to nebude úplně marné.

Igorek po nějakém čase s námi začal opouštět brány útulku na procházky. Zvládal je jak o samotě, tak spolu s dalšími psíky, neměl úplně zájem o kontakt s nimi a sám ho ani nevyhledával. Dělal průvodce fotografovi, který ocenil, že je to pes netahavý a spokojeně si vykračuje a užívá si, že může být venku. A tak stále plynul čas.

Z Igorka se stal náš malý psí přítel, který sice jednou na procházce ukázal, jak vypadá reakce, když ho něco poleká, ale nikdy se nám nesnažil ublížit. Sám si přišel pro lehké pohlazení nebo piškot a v jeho očích byla vidět důvěra a radost, že si může užívat ten moment venku, tu přízeň, bezpečí, klid a to, že ho vnímáme a že i my mu důvěřujeme.

A tak plynuly další roky, marná inzerce, marné „důkazy“, že ten „zlý“ Igor není zlý. Igor byl stále v útulku a nenašel se nikdo, kdo by přišel a řekl „já ho chci i navzdory tomu, že nám bude chvíli trvat, než si budeme společně důvěřovat, já jsem jeho nová rodina“.

Bylo nám Igorka moc líto, šediny mu přibývaly, mnozí jeho i letití spolubydlící opouštěli brány útulku a on stále marně čekal. Ten Igor, který s vděčností vám ťape u nohy a užívá si toho, že je. Ten Igor, který jen touží být něčeho součástí. Ten Igor, kterému lidé ublížili a nevěřili. Někde přeci musí být ten jeho lidský anděl.

A on jednoho dne přišel... Štíhlá, vysoká a odhodlaná, Klára, Igorkův anděl a žena činu. I když neměli lehký začátek a museli překopat chod domácnosti, nevzdali to. Klára se svou rodinou a psí smečkou ukázali Igorkovi, že je jeden z nich. Když Igorka přemohla nemoc, postavili se za něj a vybojovali s ním takřka zázrak. Igor je právoplatným členem jejich smečky, jejich rodiny. Po cca 11ti letech je konečně někým chtěný, šťastný a spokojený.

Igor je doma, stále ale mnozí další nemají své domovy. Stejně jako Igor marně čekají a doufají. Někteří se chovají tak, že nejsou vhodní do každé rodiny nebo smečky, ale zaslouží si šanci. Mnozí se bojí a tak ze svého úkrytu tiše nebo nahlas vrčí. Neumí mluvit, to my se musíme učit jim naslouchat, rozumět. Pomoci jim, protože do těch kotců jsme je dostali zase jen my, lidi.

dobrovolníci útulku Lazec 

Na adopci starého pejska nemusíte být sami, stejně jako Klárka a Igor jsou zaregistrovaní v programu na podporu adopcí psích seniorů Nadačního fondu Psí Naděje, můžete i vy, pokud darujete to nejcennější...

1Ohodnotit