Problémový pes snadno a rychle - 7.

Publikováno: 13.6.2014
Autor: Ing. Pavel Bradáč
Foto: Táňa Kottová a Aneta Hnyková

Název tohoto seriálu byl na začátku míněn jako nadsázka, ale setkávám se i s případy, kdy to šlo velmi rychle – z hodného psa udělat psa problematického. Stačilo nebo stačí jednou či dvakrát zajít na špatný cvičák nebo do špatné psí školy, a problém je na světě. Příkladů z praxe mám hodně a účastníci našich víkendů pro štěňata, pro začátečníky a pro problémové psy mi své smutné zážitky také často sdělují.

Začnu ukázkou z e-mailu, který mi právě přišel:
Od doby, kdy jsem byla na prodlouženém víkendu, se vztah mezi mnou a fenulí hodně upevnil a zlepšil. Ty její výpady na ostatní psy (velká cizí plemena) musíme ještě pilovat, ale okolo malých plemen je to už celkem v pořádku.
Cvičení se jí snažím překlopit do hry, protože poznala, že to jde i jinak, a moc se jí to líbí, protože dril ji nebaví. Kritiku jsem sklidila já na cvičáku, kam chodím, když jsem předávala veškeré postřehy z onoho prodlouženého víkendu. „Psa nemám prý na hraní, jelikož to není malé dítě…“ – a to mají problém nabrat nové zájemce do klubu. Nováčci projdou školičkou, ale nikdo nezůstane.
Nejsem zastáncem stahováků a jiných metod, jaké ostatní používají a preferují. Na podzim jsem byla svědkem brutálního pokousání psovoda dobrmanem. Pes nedotahoval cvik a cvičitele nenapadlo nic jiného, než majiteli doporučit opravdu velké přiškrcení. Pes to vyhodnotil opačně a důsledkem bylo 12 stehů. Přitom ten jeho pes udělá pro kousek salámu první a poslední. A takových úrazů je tam hodně. Ze dvou cvičáků mě vyhodili, když jsem odmítla dát fenuli kovový řetěz… Tak si tam cvičíme sami za sebe, což mě docela mrzí, ale nevzdávám se.

Tento díl má být o psích školách, metodikách výcviku a podobně. Ale napřed bude trocha teorie a terminologie o tom, jak se psi (a vlastně všichni živí tvorové) učí, abych vám pak mohl ukázat výhody a nevýhody jednotlivých metodik.

Odměny a tresty
Jedním ze způsobů učení se je tzv. operantní podmiňování (nevzdávejte čtení prosím, já se to za chvilku pokusím srozumitelně vysvětlit). Často si ani neuvědomujeme, co všechno se psi učí, a máme dojem, že to je vrozené. Takže: psi se učí hlavně tím, že pochopí, které chování se jim vyplácí a které ne, popřípadě jim způsobuje nepříjemný prožitek. Tedy pomocí odměn a trestů, kdy odměna může být pozitivní (pochoutka), nebo negativní (ukončení bolesti), stejně tak i trest může být negativní (bolest) nebo pozitivní (odejmutí něčeho příjemného). A nakonec může být i nulová reakce, tedy ignorace, žádný výsledek.

Pokud se podíváme na to, jak učení probíhá, z trochu jiného úhlu, zjistíme, že je to vždy otázkou emočního prožitku, který si pes zapamatuje ke konkrétnímu chování a (někdy) na konkrétní podnět. Například pokud si na slovo „sedni“ položí zadek na zem, dostane pamlsek. Vypadá to sice jednoduše, ale někdy je velmi těžké rozeznat, kdy je psí emoce radostí a kdy stresem, co psa potěší a co ne. Proto se při problémech vždy zamyslete, zda mu špatné chování nepotvrzujete (třeba veselým „neskákej“ ještě s nějakou príma přetlačovací hrou) – místo toho, abyste ho ignorovali.

Pes je smečkové zvíře, má velkou potřebu být se svou smečkou, a proto si někdy nechá dělat od lidí takovou bolest, jaká by každé jiné zvíře velmi rychle odnaučila kamarádit se s člověkem i s lidmi. Některé starší metodiky to zneužívají až za hranice týrání. Když slyším, jak někdo říká: „pes by měl cvičit kvůli mně, a ne kvůli pamlsku“, vždy se ho ptám: „no a jak to tedy psa naučíš?“ Odpovědi bývají taháním, tlačením a podobně. I ten nejjednodušší povel „sedni“ se občas učí tak, že se pes tahá na vodítku nahoru a druhou rukou se mu tlačí na zadek. Nechápu proč, vždyť až na výjimky je to chování, které vám pes nabízí jako první, když vezmete do ruky pamlsek – pak stačí jen přidat povel. A samozřejmě správně pochválit, tedy pozitivně odměnit. Také jsem se setkal i s metodou, kdy se psovi kroutí ušima, dokud si nesedne, což se dá sice nazvat negativní odměnou, ale pokud pes neví, že si má sednout, tak to stejně nepomůže.

Jak poznat špatný výcvik
První příznak, že s výcvikem není něco v pořádku, můžete poznat ještě před první návštěvou. Pokud na vás chtějí, aby půlroční štěně retrívra mělo škrtící obojek, nebo hůře ostnáč, je to obvykle příznakem, že si se psy jinak než silou nedovedou poradit. Všichni psi se dají motivovat, u všech psů jde při správném přístupu používat pozitivní metody (metodiky). Vzpomínám si, že jsem jednou na začátku úvodního povídání zjistil, že přímo přede mnou sedí mladá paní s ročním německým ovčákem na ostnatém obojku. Protože u nás jsou na akcích podobné pomůcky zakázány, chvíli mi trvalo, než se mi vrátila řeč. Samozřejmě odjížděli se psem na látkovém vodítku, a pes už skoro netahal. Navzdory pověrám může škrtící obojek psovi vážně ublížit, především štěněti, a také významně zpomaluje přenos informace mezi psem a majitelem. Srst zejména u chlupatějších psů způsobuje pružení. Než obojek začne škrtit, pes ujde ještě 2–3 kroky, takže je pak i jeho práce nepřesná.

Co způsobí trest
„A pak tedy přece musí samozřejmě následovat trest.“ Trest obecně (negativní trest a negativní odměna – tedy negativní emoční prožitek psa – viz výše) funguje velice špatně. Hlavním problémem u trestů je, že nevedou ke správnému chování, pouze zamezí chování, které bylo potrestáno. Mechanismus působení trestů je vytvořit spojení dané činnosti se strachem. Vlastně všech činností, které jsou s trestem spojeny, jde tedy i o přítomnost trestajícího. Jakýmkoliv trestem (a negativním zážitkem), z lidského pohledu oprávněným, si ničíte důvěru, kterou ve vás pes má. Zbytečně – všechno se dá naučit pomocí odměn a jejich odepření, někdy stačí jenom více trpělivosti, event. důslednosti. Dalším negativním působením trestů je zpomalení výkonu psa, a to kvůli jeho strachu a zvýšení vnitřní nejistoty. „Co mám udělat, abych nebyl potrestán, proboha co?“ je asi nejblíž vnitřnímu pocitu trestaného psa. A přicházejí další, silnější tresty pro zrychlení psa, různé elektronické biče, píchání vidličkou a podobně. Přitom dobře motivovaní psi pracují velmi rychle a radostně, nebojí se trestů, nebojí se ani udělat občas něco špatně. Tedy výcvik pomocí trestů je něco, čemu se doporučuji vyhnout velkým obloukem!



Výcvik násilím
Jedna z metodik pro výcvik (zejména loveckých) psů se jmenuje parforsní výcvik. Název pochází z „par force“ (francouzsky „násilím“, latinsky „donutit“), je to tedy donucovací metodika – pes je nucen vše dělat hrubou silou, často i dost bezohledně. Bohužel to kdysi byla dost rozšířená metodika, v osmdesátých letech byla prosazována zejména v tehdejším Svazarmu. Spousta především loveckých škol podle této metodiky nejspíš cvičí psy dodnes, soudě podle stavu psů, když se ke mně dostanou. Princip metody spočívá v tom, že se dá povel a pak se pes silou nacpe do požadované polohy. Tedy třeba lehni se učí s vodítkem pod nohou a zatažením, sedni tlakem na zadek psa a někdy k tomu taháním za vodítko směrem nahoru a podobně. Také jsme už několik retrívrů učili aport, protože parforsním, tedy nuceným aportem se jim dost zošklivil.

Někteří psi tuto fyzickou, silovou manipulaci velmi špatně zvládají. Měl jsem několik případů „alergie na pohlazení“ tedy toho, že se psi buď bránili pohlazení, uhýbali, anebo je jakýkoliv dotek brzdil a zpomaloval. Kromě jednoho případu šlo právě o negativní důsledek manipulace rukama. A že taková manipulace může vést až k utracení psa je jisté, i takové případy jsem řešil „za pět minut dvanáct“. Třeba německý ovčák, kterého majitelka chtěla nechat uspat, protože ji pokousal tak, že skončila na tři dny v nemocnici. Veterinář místo toho, aby psa uspal, poslal zmíněnou paní se psem k nám. Zjistil jsem, že tento prý agresivní pes je na první pohled jeden z nejvyrovnanějších NO, jaké znám. A když vám někdo řekne, že prožil skvělý víkend, protože ho pes při výcviku ani jednou nekousl (a to dělali i kladinu!), tak opravdu nevíte, jak máte reagovat.

On i malý nátlak je nátlakem, u některých psů a plemen stačí k problému málo, někdy i jen ono klasické „když si má pes sednout, zatlačte mu na zadek“. Pes se pak naučí, že po povelu sedni se má začít vzpírat, protože mu budou tlačit na zadek. Mimochodem, když přijímám nové trenéry do svého týmu, pokládám jim otázku: „Jak naučíte psa sednout?“ Pokud mi odpovědí slovy „rukou na zadek psa“, okamžitě pohovor končím. Správný postup při výcviku spočívá v tom, že se psa nemusíte ani dotknout, ani rukou, nebo ho nějak tahat – k tomu, aby udělal, co po něm chcete, nemusíte ani zvýšit hlas. Pohlazení je samozřejmě dovoleno.

Pes je dnes víc přítelem a kamarádem než sluhou, cvičit chodí i jiná než služební plemena. Některá plemena jsou na negativní prožitky citlivější, protože je u nich důležitější vazba na člověka; méně odolnost vůči negativním pocitům. Pro tato plemena a jejich vztah k majiteli má tento „silový“ výcvik mnohdy devastační účinek. Tedy i to, že na konkrétní cvičák nebo školu chodí jen omezený počet plemen, může mnohé naznačit. Věřím, že všechna plemena se při správném vedení dokážou naučit cokoli, máme mezi žáky třeba brazilskou filu jako vodního záchranáře či vipeta jako lavinového psa. Jde vždy jen o správnou metodiku, motivaci a komunikaci.

Proč pes neposlouchá
Některé metodiky také používají, lépe řečeno nadužívají, pojmy „hierarchie“ a „vůdce smečky“, hnáni představou, jak ve smečce všichni vůdce smečky poslouchají. Koluje také spousta rad z „parkových univerzit“, např. „pes nesmí na sedačku“, „pes nesmí první do dveří“ atd. Dokonce jsem slyšel i „pes tě nerespektuje, běž si ho vycukat“. Takovým přístupem vyvoláte u psa strach a bude mít zbytečně potlačenou osobnost. Často bývá důvodem nedostatek motivace nebo strach – a řešit strach jiným strachem je čirý nesmysl. Já osobně na svých přednáškách používám spíše slovní spojení „respektovaný šéf“ než „vůdce smečky“, protože nejlépe vyjadřuje můj názor na to, jak by se měl majitel spokojeného psa chovat, tj. jako respektovaný šéf – spravedlivě, lidsky, motivačně a tak dále. Mezi strachem a respektem je obrovský rozdíl.
Častým důvodem, proč pes povel neuposlechne, je kromě nedostatku motivace hlavně neznalost cviku, pes si nespojí konkrétní cvik s povelem. Třeba proto, že byl povel vydán jinak, než ho pes zná, povel byl málo opakován, nedošlo ještě k tzv. generalizaci podnětu, tedy k tomu, že pes ví, co má udělat, i když změníte tón hlasu, rychlost vyslovení, hlasitost… Tohle by měl zkušený cvičitel poznat a vrátit se o kousek zpět. Pokud to bude vymáhat silou, všechno jen zhorší. Dokáže mne překvapit, když po roce v psí škole pes neumí přivolání, vždyť je to tak snadné.
Malým problémem v kontextu ostatních je to, že výcvikáři nedostatečně vysvětlují, nechávají vás dělat cokoliv, neřeknou vám, co máte zlepšit. Ono to při cvičení v deseti lidech naráz ani poznat nejde, chyby nejsou vidět – a vy opakováním upevňujete špatné návyky. Pak už je to, že by měl výcvikář hlídat, jestli psa správně chválíte, za odměnu s ním „sdílíte svou radost z výkonu“ tak, aby to pes chápal, opravdu jen detailem. I když z mého pohledu detailem velmi důležitým a podstatným jak pro motivaci psa, tak i pro rychlost učení.
Součástí správné psí školy by také měla být socializace, ideálně před či po každé hodině. Ale socializace řízená, aby ti silnější neohrožovali ty slabší a aby se nemohlo některému psovi ublížit.
Ti nejhorší „výcvikáři“ nejprve seřvou majitele, snad aby to měli snažší. Nechápou, že k nim lidi přicházejí s důvěrou že jejich psa něco naučíte. Vyhněte se také cvičákům, kde cvičí několik výcvikářů, a vy nevíte, kdo konkrétně bude cvičit – každý cvičitel má svou metodiku, a to dokáže udělat psovi v hlavě slušně velký zmatek. Podle mého názoru musí psy i lidi společné činnosti bavit, jen tak z nich bude kvalitní tým.

V minulém dílu jsem psal, že u nikoho nikdy nerozlišuji, odkud a jakého má psa, že se vždy snažím pomoct a poradit. Vážim si všech, kteří mi takovou důvěru dají, kteří mi umožní pomoct jejich psům a často i jim samotným. Nikdy nehodnotím majitele podle toho, co udělali v minulosti, vím, že se vždy velmi snažili mít poslušného, ale i spokojeného psa. Rozumím tomu, že poslechli „rady“ rádoby odborníků, že se pes musí vychovávat jedním konkrétním přístupem, že to psovi nevadí a podobně.

Rada na závěr
Dejte na to, co vám říká váš rozum a vaše pocity, spolehlivý pes jde vychovat a vycvičit po dobrém, a jde to rychleji a daleko příjemněji. A pokud si nebudete vědět rady, od března do srpna pro vás máme skoro stovku akcí – mimo prázdniny víkendů, o prázdninách i týdenních akcí – najdete je na www.skola.kynolog.cz.

Ing. Pavel Bradáč se věnuje psům od roku 1993 a profesionálně od roku 2009. V současnosti vede psí Školu pracovní a zábavné kynologie, která učí a pomáhá správnému vztahu člověka a psa pomocí správné a pro psa pochopitelné komunikace, vytváření vzájemné důvěry a pomocí přirozené autority. Kontakty: pavel@bradac.cz, www.skola.kynolog.cz

Článek vyšel v časopisu č. 3/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Problémový pes snadno a rychle - 6.

Problémový pes snadno a rychle - 8.

Separační anxieta 

Začínáme s výcvikem

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...