Život se starým psem
Každého majitele zvířete poslední období jeho života čeká, pejskaře nevyjímaje. Stáří nemusí být jen smutné. Můžeme se svým kamarádem zažít ještě spoustu zábavy a fajn chvilek. Bohužel obvykle jde stáří ruku v ruce se zhoršením zdravotního stavu.
Mám doma téměř čtrnáctiletého černého labradora. Prožila jsem s ním vlastně téměř celé dětství. Pamatuji si den, kdy do rodiny přišla malá černá kulička. Potom jsme spolu vyrůstali. Chodili na dlouhé procházky, trénovali základní povely, pro sebe dogdancing a agility. Možná právě moje dětská neznalost fyziologických možností je částečnou příčinou jeho momentálního zdravotního stavu…
Toho, že je starý, jsem si začala všímat, když se mu přehouplo deset let. Najednou se procházky zkracovaly, začal méně či více kulhat a více odpočívat. Náš labrador byl celý život na zahradě, do domu nesměl. Abych hned uklidnila pohoršené pejskaře, jde o dva psí bratry; v domě bydlí dvě rodiny a každá má svého labradora, takže byli celý život spolu. I na procházky jsme chodili minimálně ve třech.Čím víc šedin mu na tlamě přibývalo, tím víc se mu horšily klouby, a nejen ty. Nikdo z nás asi nečekal, že kondice půjde tak rapidně dolů, a výdrž taky. Z několikahodinových procházek se stala procházka maximálně na hodinu, z té půlhodina, a pak najednou nic. Ani přes veškerou veterinární péči a podávání kloubních výživ se nám nikdy nepovedlo eliminovat nebo alespoň zmírnit nemoc kloubů.
Ke kloubům se přidalo zhoršování zraku a brzy i sluchu. Dnes si myslím, že náš pes téměř nic nevidí a že už vůbec neslyší. Občas se ještě stane, že za pískotem, na který byl celý život zvyklý, zvedne hlavu, ale už to jsou spíše výjimky. Vytratila se z něj pověstná jiskra. Celý den prospí stočení s bráchou na trávě nebo na dekách u boudy, protože v boudě se už neohne. Taky ho už pár let bereme v zimě alespoň trochu ohřát do předsíně. Bohužel pro něj k nám vede pět schodů, takže má problém je vyjít a sejít. Doma spává v zimě u topení a nechce se mu ven ani na záchod. S tím je spojený další problém – bohužel už nezvládne zadržet moč. A tak jsme po zimě vyhazovali zcela pročuraný koberec, teď máme kvůli snazší údržbě nově udělanou plovoucí podlahu..
Nejvíc mě mrzí, že už není schopný ujít žádnou procházku. Chodíme spolu každý víkend, kdy přijedu domů ze školy, alespoň do půlky ulice a zpátky, aby si mohl ty své stromy očurat. I to mu stačí. Když mě někdy náhodou ucítí, že se vracím, tak mě vítá, ovšem už ne tak bouřlivě jako za mlada, prostě už je to starý dědeček. Čeká, až se k němu sehnu, obejmu ho a najdu v kapse třeba něco k snědku. Apetit je to jediné, co se mu ve stáří nezměnilo, některé věci už ale nerozkouše.
Stále je to můj kamarád a spoustu věcí teď musíme dělat za něj. Jako například drbání celého kožichu. Svaly a nožky už mu skoro vůbec neslouží, a tak ho všechno svědí a kouše. Takže drbeme jako o život. Odměnou nám je olíznutí a spokojený pes. Občas omládne – to když za námi přijde na návštěvu mladá akita nebo americký stafordšírský teriér. Ale na nějaké blbnutí, to on už není. Už mu to zdraví nedovolí.
Snažím se užívat si s ním každý den, kdy jsem doma a kdy nám to počasí a jeho zdravotní stav umožní. Stále zvládáme jednoduchou poslušnost, jako je „sedni, zůstaň a ke mně“ – díky posunkům, které uměl v mládí k vysloveným povelům. Sice už to není rychlé a krasopisné, ale to už nám nevadí. Lehnout umí taky, ale bolí ho při tom celý pes, takže na povel to po něm nevyžaduji. Při povelu „ke mně“ už neletí mladé divoké torpédo, ale přijde, někdy dokonce i přikluše, s pokorou starý pes s přáním dostat mls za odměnu. A já ho samozřejmě ráda odměním.
Nejtěžší je připustit si, že můj kamarád už není čiperný, mladý a vitální, ale že je dobře, že tu ještě dnes se mnou je a můžeme spolu být další den. Přeji všem majitelům s jejich pejsky šťastné dny, i když už nejsou v takové kondici, v jaké bychom si je představovali. Celý život tu byli pro nás, v poslední fázi jejich života tu musíme být my pro ně.
Článek vyšel v časopisu č. 4/2013
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |