Je známo, že chování jedince je podstatnou měrou (70-80 %) dáno dědičně. U řady plemen psů byla a stále je velká fyzická aktivita a neúnavnost žádoucí, ať pro pracovní nebo sportovní účely. Proto jsou do dalšího chovu vybíráni převážně takoví psi, kteří tento požadavek splňují. Není tedy divu, že jejich potomci vykazují náramnou „akčnost“ a ne všichni majitelé jsou na ni náležitě časově, prostorově a nervově připraveni. Týká se to především malých teriérů a border kolií, jejichž temperament je pověstný. Ale jsou i jiná plemena s vrozenými vlohami k určitým akcím, které nás mohou poněkud zaskočit.
Jezevčíci například velmi rádi hrabou. Nejenže se snaží zvětšit všechny myší a krtčí díry na poli, ale také si častěji než jiní psi zahrabávají nejrůznější poklady od zbytků jídla přes vlastní hračky až po páníčkovy ponožky. Úhledná zeleninová zahrádka pak může vypadat jako po návštěvě stáda divočáků. Nemá-li takový akční hrdina k dispozici zahrádku, klidně rozhrabe postel, koberce nebo vyprané prádlo.
Se psy - slídiči si zase užijete na procházkách: Neúnavně zkoumají s nosem na zemi každé křoví, ale i okolí popelnic, a velmi dobře si zapamatují, kde leží která lahůdka. Navíc mívají velký akční rádius, takže i když se zítra vydáte docela jiným směrem, stejně skončíte tam, kam to psa už včera neodolatelně táhlo, a než stihnete zareagovat, už má dobrotu slupnutou nebo je nádherně naparfemovaný rozloženou mršinou.
Honiči proženou všechno, co se hýbe, často včetně běžců a cyklistů. Hlídači bývají až příliš uštěkaní a salašníci mohou vehementně zahánět nic netušící turisty procházející kolem vaší chaty či chalupy.
Na takovouto „plemennou hyperaktivitu“ je jediný lék: Dobře vybírejte, než se rozhodnete pro určité plemeno. Od začátku pak vrozené vlohy psa buď podporujte, ale v jasně stanovených mezích, nebo potlačujte a nahrazujte jinými, snáze akceptovatelnými aktivitami. Pouhé zákazy a tresty nejsou účinné.
Malá štěňata jsou zvědavá a poznávají svět všemi smysly, tedy i čichem, hmatem a chutí. Při svém objevném žužlání a žvýkání nerozlišují, co má jakou hodnotu, ale pouze jak to jde uchopit, jak zajímavě to voní a chutná. Proto by v jejich blízkém okolí nemělo být nic, co kousat nesmějí, a naopak by měla mít stále obměňovaný široký sortiment plnicích a žužlacích hraček, zvláště v době, kdy musí být chvíli sama.
Pro mladý věk je typická přemíra energie (často podporovaná vysokoenergetickým krmivem), impulzivnost, zbrklost, ale také náramná chuť k práci a společným aktivitám. Je to nejradostnější, ale také nejnáročnější období společného života. Zvládnout mladého rozdováděného psa zvláště velkého plemene bývá mnohdy nad síly páníčků a paniček.
Jednou jsem byla pozvána k mladému novofundlanďanovi, drženému na malém dvorku. Starší majitel nebyl schopen jej vůbec vyvést ven na procházku, protože pes by jej povalil. I tak byl kontakt se psem téměř nebezpečný, protože rozradostněné obrovské zvíře vítalo každého příchozího naskakováním a chňapáním po rukách a nohách. Majitel si stěžoval na jeho hyperaktivitu ve srovnání s předchozími třemi psy stejného plemene, které měl před ním. Jenže nějak pozapomněl, že před deseti lety, kdy byl mladý jeho předchozí pes, byl i on ještě plný síly a energie… Nezbylo mi než doporučit hledat psovi nový domov. Proto opět apeluji především na uvážený výběr štěněte a jeho včasnou výchovu.
Nežádoucí aktivita se však se může vyskytnout i ve velmi pozdním věku psa. Z důvodu senilních degenerativních změn na mozku mohou mít staří psi obrácený denní režim: celé dny proklimbají a celé noci pak prochodí, vrážejí do nábytku a říkají si o pozornost. Pokud je takový pes jinak relativně zdravý, bývá alespoň na čas úspěšná terapie pomocí specifických léků proti motorickému neklidu, které předepíše veterinář.
Nenormální aktivita bývá někdy spojena s velkým a dlouhodobým stresem. Je jednak příznakem zoufalého rozpoložení psa, ale může sloužit také k odreagování psa od podnětů, které mu způsobují úzkost, strach nebo bolest. Velmi častá je při separační úzkosti. Již při prvních náznacích odchodu majitele začne pes pobíhat, zrychleně dýchá, sliní, stále sleduje páníčka. Po jeho odchodu se pustí do štěkání a demolování bytového zařízení, popřípadě do rozebírání plotu zahrady. Snaha o umlčení a uklidnění psa nejrůznějšími mechanickými (uvázání, zavření do klece) nebo elektronickými pomůckami (protištěkací obojky) vede často ke kompulzivním poruchám a sebepoškozování.
Hyperaktivní chování vykazují i psi, kteří se bojí bouřky nebo ohňostroje. Nedokážou klidně ležet, nervózně běhají a hledají nejvhodnější skrýš, přičemž žádná se jim zpravidla nezdá dostatečně bezpečná. Když se jim podaří utéct, dokážou ve své hrůze uběhnout desítky kilometrů cestou necestou. Setkala jsem se však i s nutkavým okusováním různých předmětů u starých psů, kteří trpěli chronickou úpornou bolestí.
Je samozřejmé, že tyto stavy vyžadují důkladnou diagnostiku a léčbu prvotních problémů.
Někteří odborníci na chování psů usuzují, že psi mohou trpět stejnou poruchou jako děti s ADHD (deficit pozornosti a hyperaktivita). Mezi hlavní příznaky poruchy patří neschopnost soustředit se delší dobu na jednu činnost a dovést ji do konce, roztěkanost, neustálý motorický neklid, ale také nízká frustrační tolerance a podrážděná až agresivní reakce na jakákoli omezování nebo oddalování momentálních potřeb. Takoví psi jsou nápadní svým neustálým pobíháním, neschopností chvilku sedět či ležet a uvolnit se, odpočívat. Na násilné přidržení reagují chňapáním, na uvázání rozčileným štěkotem. Při výcviku je téměř nemožné udržet si jejich pozornost ať už povelem, hračkou nebo potravou. Naučené prvky zase rychle zapomenou. Jediné, pro co jsou ochotni se chvilkově nadchnout, je nějaká zajímavá aktivita, například rychlé vyběhnutí na kopec, střídavé přivolávání několika členy rodiny rozmístěnými v terénu apod.
Stejně jako u dětí bývají častěji postiženi psi samčího pohlaví a porucha přetrvává i do dospělosti. V této době se navíc přidávají sociální problémy: postižení psi nedokážou normálně komunikovat s ostatními psy ani s lidmi a stávají se agresivními a kousavými. To vede často k jejich uspání již v mladém věku.
Nejvýznamnějšími faktory při vzniku onemocnění jsou genetické dispozice, ale také psychosociální aspekty a vlivy prostředí. Důležité je prenatální a časné perinatální období. Je-li fena v období březosti a brzy po porodu vystavena stresu a štěňata žijí v prostředí, kde je napjatá atmosféra, hluk a křik, popřípadě probíhají ve smečce boje o postavení či potravu, je pravděpodobnost klinického projevu genetických dispozic větší než v klidném prostředí s přátelskou atmosférou. Svou roli hraje i nízká porodní váha. Proto se často tento syndrom vyskytuje u psů pocházejících z množíren a neutěšených podmínek.
Diagnostika musí být založena na dlouhodobém pozorování zvířete a porovnávání jeho reakcí s „normálem“. V úvahu je třeba brát také prostředí a charakteristické vlastnosti a schopnosti majitele, popřípadě cvičitele.
Mozek nemocného jedince vykazuje určité strukturální a funkční změny, které narušují přenos informací v síti neuronů a znemožňují tak správnou reakci výkonných buněk. Jelikož jednou z poruch je dysbalance hladin neurotransmiterů (chemických přenašečů impulzů), je medikamentózní léčba založena na jejich optimalizaci. Nejdůležitější je však behaviorální terapie opírající se o pravidelné denní rituály, radostný, krátký, ale intenzivní hravý trénink a postupné prodlužování doby pozornosti, stanovování a plnění velmi nízkých cílů a pozitivní posilování. Výsledky jsou však zvláště u silně impulzivních a agresivních jedinců nejisté.