OhodnotitSnažil jsem se to všechno potlačit. Nesl tu strašnou tíhu. Osud mě zklamal. Málem jsem se zbláznil, všechno mi tě připomínalo. Ty cesty, kudy jsme spolu chodívali. Ta říčka, kam jsme prvně šli jako rodina – k malému vodopádu. Ke stromu, pod kterým jsme odpočívali. Ty jsi mě držel pevně v náručí, hladil a vyprávěl, jak jste si tu jako malí hráli. Místa, kde zbylo tolik lásky. Všechno je ale pryč. Zbyly mi jen vzpomínky, puklé srdce a pověst útulkáče.
Stalo se to hrozně rychle. Dva roky plné lásky a já doufal, že toho máme tolik před sebou. Osud to však chtěl jinak. Ani já, ani Ty jsme s tím nemohli nic dělat. Jeli jsme zase k vodopádu, na cestu nám asi pěkně hráli, protože sis vesele pískal a prozpěvoval. Já jazyk na skle a olizoval zamlžené okýnko, bylo strašné horko. Pak jakoby se s námi všechno točilo a já ucítil silnou bolest. Vůbec nic jsem nechápal, měl jsem děsivý strach, všechno mě bolelo. Když jsem se konečně uklidnil, viděl jsem tě ležet napůl venku z toho pěknýho auta, kterým jsme jezdili na naše místa. Místa, kde nám bylo dobře. Ten den ale bylo všechno jinak.
Běhalo kolem tebe tolik lidí, strašný zmatek, asi mi tě chtěli unést – třeba i ublížit. Měl jsem o tebe strach, tak jsem se tě snažil bránit i přesto, že mé síly byly sotva čtvrteční. Nemohl jsem se měřit s tlustým chlápkem s tyčí, co smrděl asi od třiceti druhů zvířat. Silně mě přiškrtil, hodil do auta a odnesll do smradlavé snad sto let nemyté klece.
Snažil jsem se to všechno vydržet a trpělivě čekat na to, co přijde. Nikdo mi nic nevysvětlil, nikdo mě na to nepřipravil. Přicházela tma, strašně jsem se třásl, přestože bylo neúnosné horko. Nedalo se tam vydržet, myslel jsem, že se zblázním, šílel jsem, nemohl jsem se uklidnit.
„Jede auto, jede auto!“ jásal jsem a šilhal na vrata tak usilovně, až jsem veškerou pozornost strhával na sebe. „Už si pro tebe jedou, fešáku!“ hlásal ten tlusťoch a smrděl přesně tak jako včera. Jenže to nebyl můj milovaný páníček, ale holka od vedle. “Co tady dělá? Kde je můj pán? No přece mě tu nenechá?“ Měla slzy v očích a vítala mě slovy: „Ahoj modrý krasavče, tak pojedeme?“ Ty slzy ale nebyly z lítosti, že jsem se mohl zbláznit z toho prostředí a smradu. Něco se dělo a zase mi nikdo nic nevysvětlil, tak jako to dělal můj milovaný pán, druhá polovina mého já. Vlastně jsem si i říkal, že se dá vše vysvětlit potom, hlavně že se jede domů a já tam už nebudu muset být ani minutu. Jenže mé myšlenky v hlavě mě neustále klamaly a bubáci, které jsem si celou noc maloval na zeď, se pomalu stávali skutečností.
Holka si něco vykládala s tlustým smraďochem a já už nervózně pošlapoval, jen aby se šlo už konečně domů, za mým druhým já. Dočkal jsem se a konečně jsme odtamtud vypadli. Jenže tam stál on, můj bubák, o kterém se mi v noci zdálo. Holky auťák. Je jedno, že byl holky. Já se bál, že se to s námi bude zase točit, že zase ucítím tu bolest a že zase uvidím mé druhé já se zavřenýma očima ležet napůl ven. ,,Počkat, to přece né. Nemůžu podlehnout všem svým bubákům. Já se jinak za pánem nedostanu!“ Oba jsme stáli a lítali sem a tam jako dva šílenci, kteří se nemůžou dohodnout, kterou cestou tedy půjdou.
Smraďoch něco na holku zařval, najednou po mě sáhl a tlačil mě do auťáku. Jenže strach ve mně probouzel totální zvíře. Síla, která mi den předtím chyběla, se mnohokrát znásobila. Ani nevím, co se to ve mně vzalo, ale já chtěl ven, už jsem nechtěl zažít to, co cestou k vodopádům. Už ne. Nedokázali to pochopit. Přitvrdil jsem a holku kousl. Nechtěl jsem jí ublížit – nikdy. Ovládala mě veliká síla strachu, to jsem vlastně ani nebyl já. Než jsem se stihl vzpamatovat a vtělit se do hodného modrého kluka, tak jsem byl zpátky ve smradlárně, s orezlou mříží a boudou, kterou probíhaly krysy.
Další noc byla horší, jak ta předešlá. Nerozuměl jsem nikomu a ničemu. Už vůbec jsem nechápal, kde mám pána. Vždyť by mě nikdy nikde nenechal. A už vůbec ne tam, kde to neznám. Už nikdy jsem ho neviděl – nikdy. A holku odvedle také ne.
Jedna, dvě, tři, už ani nespočítám, kolik jich bylo – nocí strachu, kde to jsem. Nocí bez něj. Nocí, kdy jsem si snažil vzpomenout, jak vypadají ty naše louky. Posed pod železnicí, kde jsme vysedávali. Vyhlídka s lavičkou u pole. Stromy z dětství a maličký vodopád. Pomalu už jsem zapomínal… Bylo to jediné, co mi zbylo a také mě to pomalu opouštělo. Myslel jsem, že mi nezbude už vůbec nic. Jedny Vánoce, druhé, třetí a já byl stále sám. Byl jsem panáček s hezkým ksichtíkem, co se mohl jen vystavovat na odiv. Byl to alespoň úsudek všech cizích lidí, co na mě koukali přes mříž, jako na opici v zoo. Tolik psů odcházelo pryč a už se nevracelo, asi měli štěstí, které mě už dávno opustilo. Tihle asi neztráceli naději.
Pak přišel den, kdy přišla jedna holka, trochu se podobala té odvedle. Už jsem si matně vzpomínal, voněla však jinak. Jako čerstvá louka, jako kopretinky. Úplně mi svitlo, vzpomněl jsem si na kopretiny, kterými jsem probíhal cestou k vodopádům. Nevím proč, ale věřil jsem jí. Když si ke mně přisedla, hladila mě a já alespoň na chvilku dostal, co jsem tak dlouho potřeboval – studenou ruku, do které si tisknu tvář. Hm, ta voněla, jako ty kopretiny, jako voda, jako vzpomínky na všechno to krásné.
Věřil jsem jí všechno, i to, co ještě nevyslovila. Najednou mi zašeptala do ucha: „Šedo, věř mi. Věř!“ Je to zvláštní, ale tři roky mi nikdo neřekl jméno a stejně jako na ten vodopád, tak jsem zapomněl, jak mi vlastně přezdívají, jak mi říkají. Seběhlo se to všechno tak nějak rychle a naposledy si pamatuji, jak mi dávají něco moc dobrého a měl jsem potřebu si jít pořádně odpočinout a dospat ty tři příšerné roky. I ve snu jsem cítil ty kopretinové ruce. Jen to nebyl sen, pomalu jsem otevíral oči a moje hezoučká holka byla stále u mě, ležel jsem jí na klíně. Něco bylo však jinak. Kolem mě neběhaly krysy, všude čisto. „A hele, hračky. Měkká deka. Hm, ta voní jako pohovka u mého pána doma!“
„Chci po tobě tři věci, Šedo. Věř mi – to už jsi mi splnil. Chvilku vyčkej, po třech letech ve smradlavém azylu nabízím i lepší stránku útulku. Jen vyčkej. A třetí věc je, ať si v nové rodině hodný a šťastný. K tomu dojdeme, ale všechno popořádku,“ říkala mi tak důležitě. A já neměl jinou možnost, než jí opravdu důvěřovat a propůjčit jí své nové naděje. Takže, jak jsme se dohodli – čekám. Ono to přijde. Určitě brzy. „Přijď a dovol mi milovat tě. Přijď a dovol mi milovat tě…“
Šedův příběh je skutečný, není smyšlený. Měl úplně všechno, poznal pravou lásku, rodinu. Po smrtelné autonehodě svého pána, kterého miloval, skončil v azylu, kde se o psy a další zvířata moc nestarají. Pán z azylu si ho vydržoval jen proto, že má zajímavou barvu, jako například britské modré kočky. Lákal na něj veřejnost jako na zvíře v zoo. Po domluvě byl převezen do našeho útulku, kde je necelý měsíc. Věříme, že všechno zlé už je minulostí a čeká ho velice zajímavá budoucnost plná lásky, věrnosti a krásného života – protože život se má prožít. Třeba čeká právě na vás.
ŠEDO
pes
5 let
kříženec knírače (váha cca 20kg)
"Š" jako šarmantní. "E" jako energický. "D" jako dokonalý. "O" jako okouzlující. Toto jsou čtyři slova, která ho dokonale vystihují. Nejen, že se jedná o psa s unikátním a neodolatelným vzhledem, jeho vřelá, inteligentní a energická povaha vás musí zkrátka upoutat více, než jeho modrá barva srsti. Když vám do života vstoupí pes, jako je náš Šedo - znamená to, že k vám přišla radost, štěstí, hřejivá láska, oddané pomazlení, komediant do nepohody, blázínek, co i z krále udělá šaška. Jde o originál každým coulem - kdo může říct, že má modrého psa?? Já znám jen pár lidí. . Neustále se směje. Je veselý, hravý, milý, vlídný, uvrtěný a neustále v dobré náladě. Miluje lidskou společnost a pohlazení.
Kdo si vytáhne los jménem Šedo, ten pozná přítele na život a na smrt, lásku na první pohled. Pokud s ním budete chtít lehávat na gauči u televize, jistě nebude proti. Miluje zahrádku i veškeré aktivity s pánem - i s cizím člověkem - je to takový salámista. Pokud se bude moci opalovat na zahradě - také bude spokojený.
Do bytovky však nedoporučujeme, dům a zahrada bude lepší volba. Potřebuje zapracovat na výcviku, moc toho neumí, jen dělat šaškárny, ale je chytrý a vnímavý. Nedoporučujeme k úplně malým dětem, hodně skáče. Jinak děti miluje. Ostatní pejsky nemusí, ale zbytečně je neprovokuje - doporučujeme však jako jedináčka.
V útulku je od února 2018. S adopčním poplatkem 1.300,- (Naočkovaný kombinovanou vakcínou, odčervený a ošetřený přípravkem Bravecto)
Šedo má svou kartu i na PesWebu
Pokud máte o Šeda zájem, kontaktujte útulek u Šmudliny:
Gabriela Jägerová
Psí útulek U Šmudliny
Tachov
Tel.: 724 583 768
č.ú.: 194 210 638/0600
Gabrielka333@seznam.cz
