Můj život s Blonckou
Anotace: Víte, co je to zajdohonění, Peebook nebo osminoh? Kolik je stupňů kvílingu a kdy má svátek Poserous? Co vyroste z kotěte, které vychovává fena? A co se stane, když dáte dohromady Kanadskou borůvku, kuřecí krky a počty?
O tom všem vám bude povídat Alena a Bloncka – panička a její psí parťačka. Ale Bloncka není jen tak obyčejná psice. Současně s dosažením dospělosti se jí zformoval i vlastní názor, a mít psa s vlastním názorem není rozhodně žádný med! Kritikou nešetří a práskne ve „svém deníčku“ i to, co by panička raději udržela v tajnosti...
Knížka humorně laděných povídek ze života se psím parťákem, která vám zvedne náladu!
Objednávat knihu můžete zde: https://goo.gl/forms/Re43aeSxCPb2o9Nu2
Úryvek z knihy -
Budeme vám vyprávět příběhy z našeho života. Někdy z pohledu mého, jindy z pohledu Bloncky. Každá máme totiž úhel pohledu na vzniklé situace úplně jiný. A že se u nás dějou věci! Třeba tenkrát, když si Bloncka udělala tenhle záznam ve svém deníčku...
Milý deníčku,
motivace je velmi důležitá!
Každého motivuje k maximálním výkonům něco jiného. Ji třeba osminoh.
Hrabala se v kotelně a já jsem jí pomáhala. Tam ti je věcí! A těch pachů… třeba takový lyžáky, to bylo! S těma bych klidně i spala! Vyštrachala nějakou velikou krabici a vlekla si jí domů. Já jsem si vlekla lyžák, ať máme teda každá něco. Ale zakázala mi to! Musela jsem ho vrátit. Proč ona může a já ne? Tak jsem se jí za trest na schodech motala pod nohy tak úspěšně, že se o mě málem dvakrát přerazila.
Krabici položila v obýváku na zem a začala jí otvírat. Moc mě zajímalo, co tam má, takže jsem dovnitř narvala hlavu dřív, než ona ruce. Byl tam. Osminoh! Žádnej drobeček… a hnal se ven. Jakmile ho zblejskla, zaječela a předvedla něco, co bych nikdy nevěřila, že je s její tělesnou schránkou vůbec možné. Jen tak z fleku hupla na stůl! Tomu se říká motivace, panečku! Stůl zaúpěl a měl co dělat, aby se mu nohy nerozjely. Hlavně, že já si tam nesmím položit ani čumák! Zatímco ona, stojíc na stole deklamovala nějaké hodně vulgární rétorické cvičení a otřásala se odporem, osminoh vyrazil na obhlídku nového prostředí. Byla jsem mu v patách! Rychlej byl, to jo, ale né tolik, abych ho nestihla postrkovat čumákem. Pak jsem ho zkusila olíznout… a rétorické cvičení se kapánek změnilo. Začínalo „Blonckooooo, ty dobytkuuuu! Ať tě to ani nenapadne…“ dál jsem jí neposlouchala. Neměla jsem čas. Osminoh se mi totiž přilepil na jazyk! Co teď s tím? Lochtal, potvora… a tak jsem skousla a polkla. No co už! Trocha proteinů navíc, no. Chuť teda nic moc, ale horší bylo, že ty jeho nohy mi nějak nešly sežrat a dvě se mi zasekly mezi zuby. Nejen, že mi z části visely z tlamy, ale pořád mě šimraly! Stůl znova zaúpěl, nebo spíš úlevně vydechl. Konečně se totiž odvážila dolů, ale pantem mlela furt. To jí najednou dech nedochází! Těsně podél stěny, jak jen nejdál to šlo, obešla krabici i mě a zmizela do kuchyně. Já jsem se zatím snažila zbavit toho šimrání tlapou. Nešlo mi to. Vrátila se vyzbrojena smetákem a kusem rohlíku. Vrčela pořád. Teď něco o tom, jakej jsem prasák a že už mi NIKDY nedá pusu. To jsem zvědavá, jak dlouho jí to NIKDY vydrží tentokrát. Rohlík mi hodila z dálky, jako psovi! No toto?! A ještě mi dala povel, že ho mám sežrat. Že jsem prej blbka a hubu bych si do krve rozškrábala. A ono to fungovalo! Nožky se po chvíli žvýkání nalepily na rohlajs a spolkla jsem to všechno, pěkně společně. Hurá! Ona zatím z dálky obhlížela krabici, a když sebrala dost odvahy, začala jí pošťuchovat smetákem, připravená znova hupnout na stůl. Už nic nevyběhlo.
Škoda, klidně bych se na ten její atletický výkon mrkla ještě jednou! To se totiž jen tak nevidí, taková scéna kvůli pavoukovi.
Bloncka má své facebookové stránky ;)