Bordeří povídačky

Publikováno: 10.1.2018
Autor: Pavel Mondschein
Foto: Archiv Pavel Mondschein

V malebném podhůří kdesi na severu, kde nikdo nikam nepospíchá a kde ovce dávají dobrou noc, žije pes jménem Kubíček.. Takto začíná zbrusu nová kniha s titulem „Bordeří povídačky“ a těšit se v ní můžete nejen na borderáčka Kubíčka, ale i na spoustu dalších zvířecích hrdinů.

Kniha vás vnese do prostředí statku, na kterém Kubíček a další zvířátka žijí. Zažijete díky vyprávění poutavá dobrodružství, která Vás přenesou třeba i za velkým medvědem do hlubokého lesa. Autor barvitě popisuje krásu přírody a poutavě nejen dětem přibližuje laskavost zvířecích postav.

Kniha obsahuje deset pohádkových příběhů pro děti ve věku 6–10 let a pro duchem mladé dospělé bez rozdílu věku :) Ke každé pohádce je jedna překrásná barevná ilustrace.

Ukázka z pohádky Letadélko Kýňa

Ovčácký pes má na statku spoustu důležitých úkolů. Nejen, že dává pozor na stádo a radí mu, kde je tráva nejzelenější. Sleduje taky pohyb mráčků po obloze pro případ, že by se hnala nějaká čina, a připomíná ovčákovi, kdy je čas vytáhnout misku a naplnit ji dobrotou. A samozřejmě spí; to je hodně důležitý úkol a leckterá bordera by vám řekla, že dokonce ten úplně největší. Když si to tak vezmete, i mezi lidmi se zřejmě najde hodně border. Ovšem nemyslete si, že když čtyřnohý pomocník všechny tyto povinnosti splní, má vystaráno a může jít na dvůr vyplazovat jazyk na vlaštovky. Vždycky se najde něco dalšího. Kubíček například celé dopoledne hlídal Tygřísčino kotě.

Mohlo by se zdát, že dávat pozor na koťátko je spíš za odměnu. Vždyť je to takový roztomilý váleček, který má na jednom konci huňatý ocásek a na druhém spoustu ztřeštěných nápadů. Když zrovna nezápasí na řeckořímský způsob se smrkovou šiškou, snaží se ulovit motýla nebo si celé unavené ustele v pantofli, kde usne, a na celých pět minut pak zavládne božský klid. No není to nádhera? Kubíček by vám jistě řekl, že není. Protože Boculčinou nejoblíbenější hračkou je pokaždé on. A když ta malá šelma vytasí drápky, žádný čumák nebo tlapka před ní nejsou v bezpečí.

Kubík se zkrátka vracel domů z kočičího hřiště stejnou měrou uondán jako poškrábán a těšil se jen na jediné – až se v klidu svalí do svého milovaného pelíšku v dřevníku. Bylo to místo, kde ho nikdo nerušil a kde mohl pokaždé načerpat nové síly a užít si trochu zaslouženého odpočinku. Navíc tam měl také dost klidu na vymýšlení svého mistrovského díla: revolučního, zábavnějšího způsobu pasení, který využíval důmyslnou soustavu tenisáků a aportovacích dřívek.

Jenže co to? Už z poloviny dvora slyšel, že se z jeho hájemství ozývají jakési divné zvuky. Něco tam hrabalo, dupalo a funělo, jako by si tam rodina ježků uspořádala tancovačku.

Opatrně do dřevníku nakoukl. V pelíšku se mu tam slastně rozvaloval cizí pes. Vlastně fenka. Chvíli si hověla na zádech s packami vytrčenými do vzduchu a vyplazeným jazykem, pak se vymrštila na nohy, přetáhla deku o kus dál, shodila na zem pár špalků, několikrát se na měkkém lůžku zatočila a opět se na něj s gustem svalila, aby ozkoušela, jestli to je takto pohodlnější. A znovu. A znovu. V přístřešku to vypadalo, jako by do něj vtrhnul uragán a chtěl se v něm zabydlet na zimu.
„C-co se to tady děje?“ vykoktal ohromeně Kubík, který nemohl věřit vlastním očím.

„Jééé, ty jsi pan domácí?“ zajásala čubinka, která zrovna ležela na zádech a dávala tak světu na odiv svou malou, zářivě bílou náprsenku. Jinak byla až na bělostné ponožky a hnědé pálení kolem krátkého čumáku celá černá. A tak hrozně huňatá, že vypadala spíš jako malé medvídě než jako pes. „Já jsem Kýňa. Hele, víš, že jsi vzhůru nohama?“ zasmála se pobaveně.

Borderák spolkl poznámku o tom, že to rozhodně není on, kdo tu je vzhůru nohama, a místo toho se soustředil na to podstatné. „Co tu děláš?“ zamračil se. „A jak ses sem vůbec dostala?“

„Prostě jsem se sem zaletěla podívat,“ ignorovala vesele osten v jeho hlase. „Je to tady vážně moc pěkné. Ale měl by sis tu trochu poklidit, nemyslíš?“

„Jak ‚zaletěla‘? To jsi jako skutečně přeletěla přes zeď, která vede kolem statku?“ podivil se Kubík a v duchu si zabručel něco o tom, že ta to nemůže mít v hlavě v pořádku.

„No jasně!“ potvrdila samozvaná návštěvnice. „Létání je psina. Ty to neumíš? To je ti taková paráda, někdy si to musíš zkusit!“

„Prosím tě, co mi to tu věšíš na nos?“ zadurdil se borderák. „Kdo to kdy slyšel, aby psi létali?“

„Nevěříš? Tak já ti to hned předvedu,“ vyskočila Kýňa rozjařeně na nohy a vyběhla z dřevníku. Jakmile se ocitla na trávě, odrazila se do vzduchu, roztáhla všechny čtyři ťapky do stran jako nějaká chlupatá žába a zvolala: „Letííím!“ Samozřejmě hned dopadla zpátky na zem, tím si ovšem nenechala zkazit radost. Dováděla po dvoře sem a tam a jásala při tom: „Letííím! Letííím! Dívej se, jak letím!“

Po chvíli se celá zadýchaná vrátila ke Kubíčkovi a s očima zářícíma nadšením se ptala: „Koukal jsi, co? To byl panečku let. Tak padesát metrů. Sto metrů! A ta výška!“

Pes si zakryl oči tlapkou. Pak je obrátil v sloup v němém dotazu, čím si tohle zasloužil, a povzdechl si: „Jasně, krásně jsi letěla. Naprosto úžasně. Ta zeď ti vůbec nemohla překážet. Ale co tady děláš?“

Celou pohádku Letadélko Kýňa najdete zde. Číst lze zdarma a bez registrace.

Pro ty z vás, kteří mají raději vázanou knihu, je k dispozici přímo i s tlapkovým věnováním od samotného Kubíčka zde ;) 

Kam dál: 

Život bulíka - Pane Bullže!

Od štěněte ke psu

Neznám druhé takové zvíře, jako je pes

Přírodní lékárna pro psy

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...