Chytání psa na zóně je jedna z věcí, která podle typu psa to může mít dva následky. V lepším případě je pes odolný a na manipulaci zvyklý, takže se chycením nenechá zaskočit. V horším případě je psovi manipulace nepříjemná a hledá způsob, jak se jí vyhnout. 

V prvním případě ovšem takoví psi mají agility obvykle rádi ale nemají rádi, když jim psovod brání v pokračování běhu. Mohou se tedy naučit uskakovat ze zóny do strany, nebo nečekají na psovoda, pokud tento není u zóny včas. Navíc, pokud je chytá psovod, oni nevyvíjejí žádnou aktivní snahu zastavit, a nenaučí se zapojit správné svaly. Takže i když získají představu, že se od nich na zóně asi něco čeká, zónu přestřelí a teprve pak se vrátí. Protože chyběla fáze, kdy se pes učil zastavovat sám. Psovod má pocit, že ho přece zónu naučil vlastníma rukama, takže se pak na psa za chybu zlobí. To oblibu zóny nijak zvlášť nezvýší.

V druhém případě může skákat do strany, může se zastavovat nad zónou, nebo se k zóně plížit, aby okamžik chycení oddálil. V tu chvíli si psovod může pomyslet "Heuréka, chápe pozici na zóně!" a být se svou prací spokojen. Ovšem většinou získá jen velmi pomalou, velmi nesamostatnou zónu, kde pes jistotu nabírá jen pomalu, pokud ji vůbec někdy získá.

Ať už zvolíte jakoukoli metody pro učení zóny, měla by splňovat následující podmínky:

• pes vědomě ovládá všechny svoje nohy a uvědomuje si vlastní tělo
• pozici na zóně vymyslí pes sám
• pozice na zóně ho baví a iniciativně ji vyhledává
• provedení zóny je stejné bez ohledu na pozici nebo pohyb psovoda
• psovod používá jednoznačný uvolňovací povel, na který jediný pes pozici opustí

Aby se to podařilo, musí mít psovod jednoznačná kritéria a při odměňování je důsledně dodržovat. Není vůbec potřeba kvůli tomu psa na zóně chytat.