OhodnotitRomana Skálová, autorka úspěšného blogu a facebookové stránky, a Ottovo nakladatelství uvádí na trh knižní verzi deníčku čtyřnohého frajera, bulteriéra Dextera! Jaký je všedně nevšední život psího mladíka a co si myslí o označení bojové plemeno, vypráví za pomoci paničky zábavným způsobem bulík Dexter. Deníček doplněný o vlastní fotografie a kresby nesmí chybět v knihovnách nejen všem milovníkům bulteriérů, ale i těm, kteří se rádi pobaví nad viděním světa psíma očima. Knihy můžete zakoupit na e-shopu Ottova knihkupectví nebo u vybraných knihkupců.
Úryvek z knihy -
- Dneska jsme se váleli na pláži, protože se chtěla panička opalovat. Kromě chrápání a máčení podvozku jsem využil šanci a nahodil jsem udičku. Ne doopravdy, to se jen tak říká. Na plavčíky ženské vždycky čumí, a pak dělají, že se topí, aby jim nafoukal do tlamy. To nepochopíš. Ale co, zkusil jsem své štěstí.
Nahodil jsem vestu a brejle, mlasknul sebou o písek a čekal. Mič Bjukenen hadra. Fenky nikde. Samej pes. Jeden se na mě divně díval. Tak jsem to zase rychle sundal, aby nezačal dělat, že se topí. Na psy nejsem, tak aby chudák nebyl zklamanej. A utopenej. Nešel bych pro něj. Já do hluboké chodím nerad. Kvůli fence bych to risknul. A kvůli páníčkům taky. Ale tohle teda ne. Od toho má svoje páníčky.
Mám tu smůlu, že jsem děsně roztomilej. Všichni na mě čumí, když se zatočím a vyválím v písku, tak tleskají. První dva dny se mě všichni báli, a teď si mě chodí hladit. Na jednu stranu je to bullží, ale taky bych rád vystavil slunci i podvozek a to se moc nehodí, když na mě všichni čumí. Logicky, že jo. No co, zůstane bílej. Aspoň vynikne.
P.S. Panička má spálenou sedinku. Konec hlášení!
- Trvalo víc než rok a půl, než jsme si ujasnili, jak to u nás doma bude chodit. Já se prostě ráno venčit nechodím, protože nechci. Trvalo to sice dlouho, ale docílil jsem svého a ráno ven nechodím. Na vině je pomalejší vedení ze strany páníčků, jinak by to pochopili mnohem dřív. Přece nejsem blbej, abych se chodil venčit v šest ráno. To je spací čas, a ve spacím čase se spí. Tečka. Takže se teď chodím venčit dvakrát odpoledne a jednou před spaním, což je zhruba mezi dvanáctou a jednou, protože páníček tak dlouho čumí na televizi. Ven jdeme vždycky, až skončí film. Jde chrápat pozdě a pak ráno kňučí, protože musí brzo vstávat. To nepochopíš. Má to ale své výhody. Když se vyvenčím tak pozdě, tak pak nemusím ráno, protože to v klidu vydržím. Dneska ale nastala změna. Páníček odešel do práce a panička začala prudit.
„Dexi, jdeme ven. Dneska přijdu až k večeru, tak ať to vydržíš.“
Nikam nejdu. Otočil jsem se na druhý bok, a že budu dál chrápat. Rozsvítila. To nesnáším. To světlo ti vypálí oči úplně až na kost. Tak jsem strčil hlavu pod peřinu. Odkryla mě. To nesnáším ještě víc. Dělal jsem mrtvého, ale ta můra mě čapla za nohy a stáhla mě z postele. Nechápu, o co jí jde. Já ven nechci, vydržím, nejsem blbej. A když to náhodou nevydržím, tak to hodím ke dveřím a tam to na ni počká, než se vrátí z práce. Logicky, že jo. Ne, ony by ji totiž asi upadly ruce, kdyby to pak musela uklízet. Tak jsem si teda nechal nasadit obojek, a že jdeme ven. Hodil jsem pesemesku na první strom u baráku a že jdu domů. Prdlajs. Ta mě tahala kolem baráku, dokud jsem se nevyvenčil úplně. Chápeš. Za mnou zůstaly rýhy v zemi, z toho jak mě násilím tahala a já se vzpouzel. Drápy mám opilované na další dva roky. Odvedla mě domů a běžela do práce, protože nestíhala. A přitom mě vůbec venčit nemusela.
Celej den jsem prospal. Když přišla domů, tak jsem se šel zase venčit, a to už jsem šel dobrovolně. To jsem přímo běžel. Vidíš, odpoledne jdu v pohodě, žádná hysterie. Za chvíli přišel i páníček, tak jsem si k němu lehnul, a že dospím to promarněné ráno. To by sis řekl, že máš to nejhorší za sebou. Prdlajs. Zas mě začali šikanovat, že ležím jak blbeček. Rozumíš. Oni se rozvalí přes celou sedačku, a na mě – chudáka psa, nezbude ani kousek místa na ležení, tak si lehnu tam, kde to aspoň trochu jde, abych dospal ten ranní teror. Panička se mi smála jak švihlá a ještě si mě vyfotila, beztak aby si to mohla dát na fejsbuk. Ta mě někdy tak vytáčí… Třeba dneska mě vytočila na maximum. Rozhodí mi všechny REMfáze a ještě ze mě dělá veřejně blbečka.
Pane Bullže, to je život todlencto. Příště, až budu mít zase klíště, tak budu chodit celej den vedle paničky. Dám mu den strávený s paničkou jako dárek. To nedá. Věřte mi, že se ven vytočí sám.
