Dysplazie kyčelního kloubu

Publikováno: 16.5.2014
Autor: Aneta Jungerová a MVDr. Markéta Zemanová, Andrea Těšínská
Foto: Lucie Pěkná, Andrea Těšínská

Dysplazie kyčelního kloubu neboli DKK je onemocnění, které už se dávno netýká jen velkých plemen psů, dá se dokonce říct, že ho mají skoro všechna plemena. Velcí psi ale dysplazií kvůli své váze trpí nejčastěji.

Co dali rodiče do vínku
DKK je dědičně podmíněný chybný vývoj kyčelních kloubů. Jedná se tedy o vývojové, nikoli vrozené onemocnění. Na jeho vzniku se podílí kromě dědičnosti, která je daná genetickou informací, i faktory vnějšího prostředí. Dědičnost predispozice k DKK se udává mezi 20–60 % v závislosti na plemeni. Všichni psi bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK, se rodí s normálními kyčelními klouby. Z hlediska vývoje kyčelního kloubu jsou nejkritičtější první dva měsíce po narození.

Dysplazie kyčelního kloubu je dědičně podmíněný chybný vývoj kyčelních kloubů.

Utváření kyčelního kloubu v postnatálním období závisí na třech okolnostech:

  • základní genetická výbava,
  • každodenní biomechanická zátěž a síly působící při zatěžování končetiny ovlivní růst a modelaci kloubních struktur,
  • modelace chrupavčité a kostní tkáně ovlivní, za jakých okolností a na kterých místech v kloubu se poddajná chrupavčitá tkáň přestaví v tvrdou tkáň kostní.


Setkáváme se i s tím, že dvě různá plemena se stejným stupněm postižení DKK mají rozdílné projevy a dokážou tolerovat i vyšší námahu, aniž by postižení bylo navenek vidět. Jak se DKK projevuje

Jen okolo 25 % psů trpících dysplazií vykazuje klinické příznaky. Projevy závisí jak na stupni dysplazie (lehký, střední, těžký), tak na zátěži, které je pes během života vystaven. Psi s DKK si obtížně sedají i vstávají. Při sedání se zdá, jako by padali na zem, vstávání je neochotné, dlouho trvá, s výrazným přenášením hmotnosti na hrudní končetiny. Někdy může pes i kňučet (bolestí). Psi s DKK mají tendence podsouvat pánevní končetiny pod břicho a přenášet zátěž na přední nohy. Zadní končetiny mohou být ztuhlé, zejména po ránu nebo po dlouhém klidu. Problémy mohou nastat i při chůzi do schodů. Všechny tyto problémy jsou způsobeny bolestí kyčelních kloubů – u jedinců ve vývinu je bolest způsobena volností kloubu, u psů starších je hlavní příčinou bolesti vzniklá osteoartróza.

Stupně DKK a jejich vyhodnocení

Utváření kyčelního kloubu psů se posuzuje na základě rentgenologického snímku. Pro objektivní vyhodnocení jsou standardizované postupy pro zhotovení snímků a každé plemeno má schváleného posuzovatele DKK z řad veterinárních lékařů. V našich podmínkách se DKK posuzuje na základě tzv. Norberg-Olsonova úhlu a rentgenologického vzhledu kloubních struktur (kongruence, příznaky artrózy).

Stupeň postižení dle FCI (Mezinárodní kynologická federace):

  • bez příznaků dysplazie (A – dříve 0),
  • hraniční dysplazie (B – dříve 1),
  • mírná dysplazie (C – dříve 2),
  • střední dysplazie (D – dříve 3),
  • těžká dysplazie (E – dříve 4). DKK se uvádí např. jako A/A (pravá noha/levá noha).


Jak DKK předcházet?

Opět se dostává ke slovu chov psů s rodokmenem. Nejdříve je třeba podotknout, že si každý zájemce má zjistit všechny informace o plemeni jako takovém, a teprve pak hledat to své vysněné štěňátko v chovatelské stanici. U některých plemen jsou rentgenové výsledky DKK povinností k uchovnění psa. Zapisují se i do rodokmene zvířete ke jménu. Tak si můžete snadno ověřit, zda rodiče vašeho štěněte mají klouby v pořádku, či nikoliv. Pokud si dáte tu práci s vyhledáním si potomků po rodičích vašeho budoucího štěněte (dobrý chovatel by vám tuto informaci měl sám poskytnout) a zjistíte si, jak na tom jsou, je to také určitá záruka, že by pejsek do budoucna mohl být na DKK čistý.

U psů bez PP se zdraví obvykle neřeší, a pokud má jeden z rodičů výsledky DKK, je to spíš zázrak, ale ani tak to nic neřeší, protože genetika je věda a DKK může zdědit vaše štěňátko i po praprarodičích. Proto je opravdu nutné vybírat pečlivě, zdraví je jen jedno!

U některých plemen, a opět záleží na rozhodnutí chovatelských klubů, jaké podmínky si nastaví, je možné uchovnit jedince pouze do určitého stupně postižení DKK. Pokud si vyberete štěně po zdravých rodičích i jejich předcích, pak je minimální riziko, že bude vaše štěně trpět DKK vlivem genetiky – ale není to v žádném případě pravidlem! Genetika není vše. Záleží i na správném chovu a výživě! Základem principu nutriční podpory správného vývoje kloubů je optimalizace rychlosti růstu štěněte v období růstu, kdy se správným poměrem živin snažíme o zpomalení nárůstu hmotnosti štěněte a podporu kvalitativního vývoje jeho opěrné soustavy. Proto pokud štěněti vyberete kvalitní krmení určené pro danou kategorii, není nutné, naopak může být dokonce až nebezpečné, dávat mu současně jakékoliv doplňky. U štěňat, která jsou predisponovaná vývojovými onemocněními kloubů, je určitě vhodné přidávat během růstu chondroprotektiva. Mají pozitivní vliv na chondrocyty, zlepšují viskozitu kloubní tekutiny, zmírňují zánět a zamezují uvolňování lytických enzymů, které během zánětu poškozují chrupavku.

Jaké jsou možnosti léčby při postižení DKK?

Terapie DKK se vybírá podle RTG nálezu, věku, váhy, temperamentu a klinických obtíží postiženého psa, v neposlední řadě mají na terapii DKK vliv samozřejmě i finanční možnosti majitele. Chirurgické zákroky v oblasti kyčelního kloubu jsou komplikované a rizikové, proto patří do rukou pouze zkušenému veterinárnímu lékaři specializujícímu se na ortopedii malých zvířat.

U rentgenologicky dysplastických kloubů bez příznaků artrotických změn se volí chirurgické řešení zachovávající funkčnost kloubu. U štěňat, která mají na základě distrakčních snímků zjištěnou laxitu kyčelních kloubů, lze provést tzv. juvenilní symfiziodézu stydké kosti. Zničením růstové zóny ve stydké sponě, při zachování růstu zbytku pánve, dojde k rotaci kloubních jamek a k opětovnému „zapadnutí“ hlavic stehenních kostí do kloubních jamek. Výhodou této metody je cena zákroku, jednoduchost jeho provedení a následný normální vývoj kyčelního kloubu. Nevýhodou je věkové omezení (tato metoda se dá provádět do 16. týdne věku štěněte) a nemožnost zjistit provedený zákrok rentgenologicky. Vzhledem k tomu, že při posuzování DKK se takový kyčelní kloub jeví normální, by se tento zákrok měl zaznamenávat do PP, aby tito jedinci nebyli zařazováni do chovu.

U mladých psů do 10 měsíců bez příznaků artrotických změn se provede trojitá osteotomie pánve. Při tomto náročném zákroku se přeruší pánevní kosti na třech místech a znovu se pomocí implantátů zafixují tak, aby došlo k obnově kongruence kloubních ploch. Tato metoda sice na jednu stranu zajistí normální postavení kloubních ploch, ale nese s sebou ohromná rizika v podobě chronické bolesti, infekce, odloučení ortopedického materiálu. U artroticky změněných kloubů už není účelem terapie zachování kloubu, ale snížení bolestivosti v něm…

U psů do 20 kg, kteří v důsledku odlehčování končetiny neztratili svalovou oporu, se přistupuje k resekci hlavice stehenní kosti. Při této metodě dojde k utvoření pakloubu, kdy je váha zvířete nesena pomocí svaloviny zadních končetin; výhodou je nízká cena.

Poslední, nejkomplikovanější a nejnákladnější metodou je náhrada kyčelního kloubu. Při tomto zákroku se poškozené kloubní plochy nahrazují implantáty, které se fixují do kosti. Tento zákrok se dá provést ve věku tělesné dospělosti, ale pouze 25 % pacientů s DKK je pro tento zákrok vhodných. Nevýhodou je hlavně vysoká cena a pooperační komplikace (uvádí se okolo 6 %). Nejčastějšími komplikacemi jsou dislokace, infekce, fraktura stehenní kosti a odloučení implantátu. V našich podmínkách nejčastější terapeutický přístup zůstává konzervativní, což zahrnuje medikamentózní tlumení bolesti a zánětu, řízený pohyb, udržování muskulatury a ideální váhy zvířete a podávání chondroprotektiv.

Text: Aneta Jungerová a MVDr. Markéta Zemanová


DVA PŘÍBĚHY PSŮ S DYSPLAZIÍ


Můj pes má oba klouby umělé… Vlastním německého ovčáka drobného vzrůstu, kterého jsem si v únoru roku 2007 vzala z útulku v Troji, kam se dostal jako čtyřměsíční štěňátko. Už tenkrát jsem pozorovala, že nechodí na zadní packy jako ostatní psi. Zkoušeli jsme různé výživy na klouby a pejsek se do roka zotavil, tak jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Byl velice aktivní, na cvičišti zvládal veškeré překážky, lezl po horách atd.

Jak předcházet displazii? Volbou psa, jehož předci dysplazií netrpěli, tedy ověřením rodokmenu psa s PP.

Když mu byly čtyři roky, najednou začínal kňourat při výstupu do schodů a odmítal skákat, když měl možnost. Zašli jsme na veterinární kliniku a poradili nám rentgen kyčlí. Ten se u pejska musí provádět v narkóze, neboť je potřeba, aby měl packy jako gumové, dalo se s nimi dobře manipulovat a pejska to nebolelo. Tenkrát zjistili, že má dysplazii na stupni 3. Doporučili nám nejmenovanou kloubní výživu, ale pejskovi to nepomohlo.

Další rok už vůbec nechtěl chodit po schodech, ani do kufru auta neskočil, šli jsme tedy na jinou veterinární kliniku na rentgen, a dysplazie již byla na stupni číslo 4, což je ten vůbec nejhorší, neboť kyčelní kloub už nebyl. Pouze kost, která dřela o druhou. Měli jsme dvě možnosti. Nechat odseknout kus kosti a udělat kloubní jamku, což by psa nebolelo, ale už by nikdy nebyl schopný pohybu jako dřív, anebo úplně nový kyčelní kloub. Vzhledem k tomu, že svého psa miluji a bylo mu tehdy pět let, nechtěla jsem, aby byl po zbytek života odkázán jen na procházky, nemohl si hrát se svou psí kamarádkou Sárou, nemohl s námi už nikdy do hor atd., proto jsem se rozhodla pro oba úplně nové klouby.

Jeden rok jsem nechala udělat jeden, stálo to asi 34 tisíc korun, pes se zotavoval dva měsíce, ale už po týdnu začal na packu došlapovat. Nicméně musel být první měsíc pod neustálým dohledem, aby nemohl nikam skočit nebo běhat, aby mu kloub nevypadl z uměle vytvořené

jamky. Po dvou měsících byl kloub osvalen a pes nohu používal, jako by byla jeho vlastní. Další rok jsme nechali provést operaci druhé nohy, cena byla asi 35 tisíc korun, ale tentokrát nastaly komplikace. Jeho kost napoprvé nepřijala cizí těleso, povolil cement, kterým byl upevněn kloub v kosti, a vypadl mu. Takže musel na další operaci, kde mu kloub vyndali a poté ho vložili znovu s novým cementem. Po této operaci nesměl nohu zatěžovat ani chůzí, dostal dlahu a nohu měl skrčenou a zafixovanou, takže se výborně naučil běhat po třech.

Když se pak zotavil, začal pejsek velice aktivně běhat, skákal a měl opět radost z pohybu – zanedlouho ale začal na tuto operovanou nohu kulhat. Po pár vyšetřeních a z biopsie kosti se zjistilo, že psovi se na kosti, ve které byl uchycen nový kloub, vytvořil nádor. Je nezhoubný, ale pes stále nechodí, jen kulhá, přitom byl nový kloub operován loni 4. října. Nyní jsme se rozhodli pro další operaci, při které bude nádor částečně odstraněn, a budeme doufat, že je to už poslední operace a pejsek se brzy uzdraví. Odstraněním celého nádoru by vzniklo riziko, že nebude kam uchytit svaly zadního pohybového ústrojí, protože by mu chyběla velká část kosti. Tak nám držte palce, ať nám to v březnu dobře dopadne. Když na to vše koukám nyní, nejsem si jistá, jestli jsem se správně rozhodla při operaci druhého kloubu, tehdy by bývala stačila jednodušší operace s odseknutí kosti…

Text a foto: Lucie Pěkná

Sen se rozplynul… Pořídila jsem si louisianského leopardího psa s PP, jezdili jsme po výstavách, chtěla jsem, aby byl i úspěšný v chovu. Vyhráli jsme první CAJC, první CAC a také res. CAC. Z Atíka vyrostl krásný představitel plemene, tak jsem ho objednala na rentgen kloubů. Výsledek byl pro mne strašlivý šok – ve dvou letech měl Atík dysplazii 3/4!



Můj sen se zhroutil. Bylo mi řečeno, že by měl brát vitaminy a že případná operace, která stojí kolem 50 tisíc korun za jeden kloub, znamená zákaz většího pohybu. Upřít psovi vše, nebo ho nechat žít normálně? Jelikož Atík neměl problémy a kulhal jen trochu při velké zátěži, rozhodla jsem se nechat ho žít naplno. Dnes je mu pět let, prošel kastrací a bydlíme teď v bytě na vesnici, kde máme koně, a tak mě Atík doprovází na každodenních vyjížďkách s kamarádkou dogou Zorinkou. Běhá občas coursing, denně chodí na procházky, žije plnohodnotně. Krmím kvalitními granulemi, a to je vše. Dysplazie ho naštěstí v tomhle zatím nijak neomezuje.

Pokud máte obavy, že váš pes není stoprocentně zdravý, věřte, že se vším se dá něco dělat. Že vždy není řešením cpát psa léky nebo platit operaci, která stejně není 100%, a doufat v to, že to psa nebolí. Až jednou přijde den, kdy se Atík nebude moct zvednout nebo bude mít velké bolesti, půjde do nebíčka, a já budu vědět, že odešel šťastný a že prožil šťastný život. Ano, je to někdy běh na dlouhou trať, ale stojí to za to. Důkazem je můj Atík, který teď leží vedle mne, hlavu položenou na mojí noze. Atík, který se stal mým věrným ochráncem a pevnou oporou, když se mi svět hroutil. Atík, který vyskočí, až řeknu „jdeme ven“, a s radostí se vydá na další projížďku na koni po mém boku.

Text a foto: Andrea Těšínská

Článek vyšel v časopisu č. 4/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Zmije a uštknutí psa

Anestezie

Psi a koprofagie

Jaké jsou normální fyziologické parametry

Veterinární homeopatie

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...