2Ohodnotit

...vzpomínáte na příběh "bezdomovce" a jeho psa Bena, který zůstal raději na ulici, než aby přijal střechu nad hlavou, bez svého věrného psího přítele Bena? Nebo na mou žádost o pomoc při podezření na ohrožení života? Ten příběh...o který jsem se spontánně s vámi podělila tak, jak jsem jej zažila a vnímala ve chvíli, kdy jsem se vracela ze svého rodného kraje do Prahy, měl daleko širší souvislosti, než jsem si dovedla představit.

Při své cestě z Prahy na Moravu jsem zastavila u nákupního centra, abych něco málo nakoupila domů a všimla si "bezdomovce", který si sedl vedle svého psa na kousek červené deky na zemi a z tašky vytáhl granule, aby dal v první řadě najíst svému psovi a teprve pak řešil sám sebe. Chvíli jsem je pozorovala, a pak se vrátila do obchodu, koupila pytel granulí a šla rovnou k nim, abych se zeptala, zda bych jim mohla nějak pomoci a věnovat pánovi granule pro pejska. Černý čtyřnohý chlupáč Ben mi ve vteřině dal najevo, že se mu má pozornost líbí a jeho pán mě slušně oslovil, poděkoval a byl rád za vlídné slovo i lidskou komunikaci.

Byla jsem zaskočena sofistikovaným, inteligentním projevem člověka, kterému říkali "Bubák" a kladla sama sobě otázku, jak je možné, že člověk, který na mne působil svým vyjadřováním jako vzdělaný člověk, kterému chyběl už jen oblek a profesorská aktovka, sedí přede mnou na chladné podlaze a spí někde ve skleníku nebo pod stanem. Na otázku, proč jsou oba venku a ne alespoň na ubytovně, se mi dostalo odpovědi, že PES na ubytovnu nesmí, a tak se rozhodl raději zůstat s Benem na ulici, než aby o něj přišel.

Bena si vzal pod křídla jako týrané štěně, které jeho původní majitel mnohdy topil v místním jezeře, načež trvalo velmi dlouho, než jej pan Libor - Bubák, přiměl opět k důvěře a zbavil strachu z vody. Bylo chladno a blížila se zima, mne v tu chvíli napadlo vytáhnout z auta alespoň druhou deku a velké osušky a po více jak půlhodinovém rozhovoru jsem se loučila s dotazem, zda nemohu pro ně něco udělat.

Mnozí by čekali, že si Bubák řekne o peníze na "alkohol", ale neřekl. Požádal mne o spacák, aby s Benem měli jak tu stupňující se zimu přečkat a já slib splnila. Cestou domů jsem jen přemýšlela nad člověkem, který před vlastním pohodlím a teplem na ubytovně dal přednost životu na ulici, aby se nemusel vzdát sotva rok a půl starého Bena a věděla, že musím něco udělat, aby se oba dostali pod střechu.

Ve chvíli zveřejnění příběhu bezdomovce a jeho psa, mi ve schránce přistály zprávy, ve kterých jsem byla přesměrována na veřejné fórum daného města, kde jsem nenašla více než komentáře, které pana Libora kamenovaly a zároveň litovaly Bena.  A já nevěděla kde je skutečná pravda, ale velmi mne to mrzelo a nechtěla jsem přestat věřit v dobro, ať Vám mohu připadat sebevíce, jako naivní žena.

Čas plynul, mráz se stupňoval a nic se nezměnilo. Lidé dál fotili Benečka uvázaného na vodítku u sloupu veřejného osvětlení, nebo na jiném místě a člověk by dle všech těch zlostných výkřiku nejraději hodil sám kamenem a usoudil, že pán jen psa využívá k vyvolání soucitu a manipulace s lidmi.....já si však nemohla pomoci a věřila, že to není zlý člověk. Mrzlo až praštilo a venku bylo -16 'C, když jsem se opět vracela na Moravu.

Věděla jsem, že musím něco udělat a nutila mne nejen veřejná diskuse, ale také komunikace s Michaelou Špernogovou z Neposedných Tlapek, která zrovna tak byla upozorněna na daný případ jako na týrání zvířat, ale také morální, lidská povinnost, cit. Po 4 hodinách jízdy jsem nezakotvila doma, ale jela je rovnou hledat v daném městě. Hodinu jsem jezdila z místa na místo a nakonec je našla na zastávce autobusu. Pan Libor seděl na lavičce, hlavu měl položenu na stole a spal pod rouškou alkoholu, která jej v tom mrazu měla připravit na spánek pod stanem v parku se psem a jeho kamarádem, bezdomovcem Jardou. Ben ležel apatický na lavičce vedle Bubáka - Libora oblečen do friesové bundy a igelitu, pan Jarda naproti na lavičce. Sklonila jsem se k Benovi, abych zjistila v jakém je stavu a v tu chvíli jsem byla v obležení místních dětí s dotazem, zda bych nemohla Bena vzít, ukrást. Vysvětlila jsem jim, že krást není řešení a už vůbec není řešení jednat bez vědomí pana Libora. Zlo plodí zase jen zlo, ale vlídné slovo často otevře i dveře, ke kterým nemáte klíč.

Po necelé hodince rozmluvy s panem Liborem, se mi podařilo vyjednat svěření Bena do dočasné péče skrze Neposedné Tlapky, načež do 15 min. přijela Michaela Špernogová a posléze dočaska - paní Šárka i se svým partnerem a Benečka odvezli do tepla svého domova. Libora a Jardu jsem naložila do auta a jela hledat azyl, který by je přijal pod střechu. Přijali nás v Azylovém domě Svatého Františka a já odjížděla vyčerpaná s obrovskou zkušeností s dalším slibem. Zavázala jsem se pomoci se zaplacením pobytu v Azylu na dobu nezbytnou k přečkání největších mrazů a pomoci s řešením jejich situace. Jen díky úžasným lidem, jež mi celou dobu byli oporou a pomáhali den co den, jsem na vše už nebyla sama, a tak jako se zvedla vlna nevole, tak i vlna onoho dobra a vstřícnosti hrstky lidí, bez kterých si dnes ani neumím představit další den. Jsou mi "rodinou" dodnes. Jana, Verunka, Rosťa, Šárka......

Co nikdo nečeká a čert nechtěl, už druhý den pobytu v Azylu mi volal pan Libor a prosil o pomoc. V Azylu díky možnosti jít se sprchovat, zjistil, že má pan Jarda vážný zdravotní problém a odvedl jej ráno do nemocnice. Verdikt: Gangréna v obou nohách vlivem omrzlin, hrozící sepse a smrt a doporučená okamžitá amputace obou nohou. Jarda v té chvíli však podepsal reverz a odjel i s Liborem tam, kde jim bylo nejlépe. Pan Libor sle přesně věděl, co se může stát a volal mi a prosil, zda bych nepomohla Jardu dostat zpět, neboť mi věřil. V tu chvíli jsem byla služebně o pár hodin dále a na FB prosila o pomoc s podezřením na ohrožení života. Ač jsem volala záchranku a jiné, bylo mi sděleno, že pokud došlo k podepsání reverzu, bude příjezd sanitky zřejmě ztráta času potřebného k záchraně tam, kde o ní stojí. Proto jsem hledala cestu přepravy osobní cestou.  Oba tedy vyčkali do mého příjezdu večer ze služební cesty a já se opět vydala s oběma ke hledání pomoci po té, co mi pan Jarda dal svou důvěru.

Celou cestu jsme si povídali o životě, o tom co oba vystudovali, co měli rádi a pana Jardu jsem motivovala k odvaze, chytit šanci za pačesy s vědomím, že už není sám, a že mu pomůžeme, že život ani po amputaci přece nekončí. Dorazili jsme do jedné z Ostravských nemocnic, kde nás odkázali do jiné a já při vybíhání z auta a dotazech u lékařů zjistila, že ten stav je nezvratný a do svého vozu se vracela se slzami v očích, které jsem si setřela dřív, než jsem nastoupila zpět a snažila se usmívat a hovořit o příjemných věcech. Jardu v doprovodu Libora jsem odvedla do nemocnice na příjem, vyjednala v Azylovém domě vyjímečně pozdní příchod Libora, abychom mohli stát u Jardy, který nás v té chvíli potřeboval, jako nikdy v životě. Jardu již po vyšetření a v čisté noční košili jsem odvezla na RTG a následně na pokoj, kde jsem jej ještě naposled rozesmála a dodala mu odvahy, ubezpečila jej, že i když to nevidí, je za mnou pravě desítka lidí, která čeká na zprávu o jeho zdraví a ráda mu pomůže pak v jeho dalším životě. Usmál se, poděkoval a dovolil mi ještě jej vyfotit pro Libora i nás..... abychom nezapomněli. Zatím co já věřila, že se z toho pekla dostane, on věděl, že přišel jeho čas a svůj boj prohrál........ po pár dnech zemřel a já na něj nikdy nezapomenu.

Ať byl jaký byl, byl to člověk a nezasloužil si takovou zbytečnou smrt. A já byla šťastná, že se nám podařilo dříve než odešel kontaktovat jeho rodinu a umožnit Jardovi odejít důstojně. Jeho odchod nás velmi zasáhl a já si dodnes říkám, proč se nezačal zajímat někdo mnohem dříve, proč jsem já nepřijela o pár dnů dříve, mohlo být možná všechno jinak. Pak si ale uvědomím, že smrt Jardy posunula Libora k větší motivaci udělat vše proto, aby mohl být zase se svým milovaným Benem, získal střechu nad hlavou a dostatečné zázemí pro oba, aby se totéž nestalo jim a mohli začít znovu, spolu se střechou nad hlavou.

A tak se také stalo. Pan Libor nám dal veškerou důvěru, nechal se vést a v doprovodu Rosti, absolvoval návštěvu úřadů, kadeřníka, holiče atd. Společnými silami se došlo k získání holobytu a z darů se pak podařilo byt vybavit a zprovoznit tak, aby Libor i jeho pes Ben, mohli začít od začátku, ale už chránění před deštěm, mrazem a plískanicemi. Oba jsou dnes šťastní a mají se čile k světu a my z nich máme obrovskou radost. Celý tým báječných lidí dnes vytvořil jednu rodinu a dodnes drží ochrannou ruku nad Liborem, Benem, ale také nad 64 letou paní Maruškou, která po smrti svého muže skončila s důchodem ve stejném domě a holobytu přes chodbu. I Marii pomáháme a to největší štěstí, které jí nakonec potkalo je malý chlupatý raubíř jménem Kája, kterého zachránily opět Neposedné Tlapky a Love Dogs jej zabezpečuje krmivem a materiální pomocí.

Dnes v absolutní pokoře a úctě k životu mohu říci jediné: "nikdy se nevzdávejte na základě vlastního pohodlí, jiných soudů a domněnek - jednejte. Buďte spontánní, překonejte vlastní strach a předsudky, komunikujte, ptejte se, bojujte, žádejte o pomoc a motivujte lidi kolem sebe. Ukazujte cestu, kterou jiní nevidí, nenechte se odradit nikým a nikdy, dokud se nepřesvědčíte sami o tom, zda jste neudělali vše, co jste mohli udělat proto, aby jste zachránili třeba jen jediný život a pomohli tam, kde jiní místo skutků používají jen slova" ❤️💚💜💛💙 Minulost nezměníte, ale přítomnost ano.

Poděkování největším hrdinům za novou šanci patří těmto lidem, jež byli vždy ochotní zajistit materiální i finanční pomoc k vybavení bytu, dobití kuponu v telefonu, pomoci s komunikací.... prostě se vším.
Rosťa Vavrečka.. bez Tebe bychom to nezvládli !
Veronika Vaníčková - Verunko..jste anděl, neustále ve střehu a připravená s dary a podporou.
Jana Petrvalska ..... Jani.... ten první impuls přišel od Tebe a neskutečně jsi mne v tu dobu držela nad vodou a pomohla.. děkuji. 
Šárinka Kleinová: děkujeme za dočasnou péči Benečkovi.
Michaela Neposedné Tlapky Špernogová: děkuji za mnohé... a především za zajištění dočasky Šárky Kleinové, zajištění krmiva a potřeb pro Bena po několik měsíců.
..a všem ostatním, co pomáhají - Jste ta nejúžasnější "rodina" na světě a děkuji za vše co děláte!

2Ohodnotit