Bojovník Kelly

Publikováno: 1.7.2017
Autor: Libuše Nermuťová
Foto: Libuše Nermuťová

Někdy se to prostě stane. V situaci, kdy už vše vypadá ztraceně, se náhle stane zázrak. Toto je skutečný příběh o našem vlčákovi, kterému jsme říkali Kelly. Když si naše dcera přivedla domů štěňátko jako odměnu za hezké vysvědčení, stalo se miláčkem celé naší rodiny. Prožili jsme s ním mnoho veselých příhod, ale já se zmíním o jedné, kdy i náš Kelly ukázal, že vůle a snaha žít dokáží velmi mnoho.

Když táhlo Kellymu na čtrnáctý rok, což je u vlčáka požehnaný věk, začal hůř chodit. Občas mu ujel zadek, jak se u nás říká, zadní nohy už nechtěly tak poslouchat. Stávalo se to jen občas, ale veterinář řekl, že tyto problémy patří k věku a nedají se léčit.

Těžké rozhodnutí

Jednoho dne se však Kelly nepostavil vůbec, ležel, nežral a jen smutně koukal. Volali jsme veterináře, ten mu dal injekci, ale moc nám toho neřekl, pouze zdůraznil jeho roky. Přijel další den, pokyvoval hlavou a píchnul další injekci. Potom nám řekl, že by bylo nejlepší psa utratit, protože se z toho už nedostane – má své roky. Dal nám čas na rozmyšlení do druhého dne a radil, abychom neprodlužovali Kellyho trápení.

Když se dcera, která v té době žila už samostatně, o situaci dozvěděla, sedla do auta a přijela. Všichni jsme stáli nad Kellym a těžko skrývali slzy. Nikdo z nás nechtěl vyslovit rozhodnutí. Ten den jsem měla noční směnu a před odchodem do práce jsem se šla na Kellyho ještě podívat. Upíral na mě své smutné oči. Snažila jsem se mu dát napít a nutila mu pár granulí. Přímo jsem ho prosila, aby si ode mě něco vzal, ale marně. Kolegové v práci vyzvídali, co mi je, ale odpovědí jim byly jen moje slzy. Ne každý mě chápal, vždyť jde „jen“ o psa. Možná ani vy nerozumíte, o čem píšu. Kelly byl však členem naší rodiny.

Další den – byl to pátek – manžel volal veterináři a domluvil s ním vše potřebné, protože ke zlepšení nedošlo. Dcera ani já jsme u toho nemohly být. Veterinář měl přijet v sobotu před polednem a Kellyho injekcí uspat navždy. Zbytek dne jsme trávily s dcerou u pejska, průběžně jsme brečely a domlouvaly mu, aby se alespoň napil. Občas si lízl vody a dál na nás upíral ten svůj smutný psí pohled.

Nečekaná neděle

V sobotu ráno už ani jedna z nás neměla odvahu za Kellym jít a podívat se mu do očí. Blížilo se poledne a narůstaly naše obavy z nejhoršího. Po dvanácté hodině však zavolal veterinář, že má naléhavý případ a dostane se k nám nejdříve v neděli večer či až v pondělí. Opět jsme s dcerou dostaly odvahu za Kellym jít. Jeho smutné oči, prosící o pomoc, nás však doprovázely i k večernímu spánku. Nikdo z nás ale pořádně nespal. Ráno šel jako první ke Kellymu manžel. Najednou slyšíme, jak běží po schodech a volá: „Holky, honem vstávejte, Kelly se postavil a chodí!“ Ještě v nočních košilích jsme obě spěchaly za psem. Došlo k nečekanému zlepšení. To byla krásná neděle!

Po této události s námi Kelly zůstal ještě další dva roky. Pořídili jsme mu malou psí kamarádku, aby mu nebylo smutno. Kelly v její přítomnosti přímo omládl. Jeho skon přišel nečekaně. Jeden den dováděl s Kačenkou (jak naší fence říkáme) a druhý den ráno ležel v boudě a nedýchal. Usnul navždy.

Kam dál: 

Pan pes

Příběhy dvou vysloužilců

Jsou rozhodnutí, kterých člověk nikdy nelituje..

Anděl na čtyřech tlapkách

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...