Starý pes – problémové soužití?

Publikováno: 26.5.2014
Autor: Péťa Jakubovová
Foto: Péťa Jakubovová

Myslíte, že adopce a soužití se starým psem je problémové? Osobně můžu psát o své zkušenosti se 3mi fenkami a to od věku adopce – 14, 14 a 10let.


Nebojte se adoptovat staré pejskyJako první jsem adoptovala fenku jménem Karinka, fenka, které bylo 14let v době, kdy se dostala do útulku. Celý svůj věk žila nejspíš pohodový život obklopená svou rodinou, jednoho dne pro ní však přišel zlom a ve svém pokročilém věku byla vlastním majitelem odvedena do útulku – z bytu do kotce - nic netušící se musela učit venčit se ve svém novém domově – kotci. Karinku jsem objevila pomocí facebooku a stránky časopisu Psí kusy, kde byla její fotka a rozsáhlý popisek. Pro mě to byla láska na první pohled, domluvila jsem adopci a za pár dnů jsem si pro ní jela, pro starou smradlavou fenku. V podstatě jsem o ní nic nevěděla, jen jsem věděla, že jí nenechám dožít v kotci a samotnou. První dny doma jsme se jí snažili odsmradit, odstranit průjem, dostat z podváhy apod.. na Karince byla vidět hned vděčnost, za pár dnů si opět osvojila věci naučené, že se doma nevenčí, apod. Hlídala si nás na každém kroku. Nyní jí je 18,5 roku a stále na svůj věk něco vidí, slyší a nejlépe je na tom čich, každou dobrotu hned vyčmuchá.


Jako druhou jsem adoptovala fenku Klárku. Protože Karinka mě přivedla k myšlence pomáhat opuštěným psům, začala jsem dělat depozitum, určitě to už napovědělo a ano, Klárku jsem u sebe měla v depozitu. Klárka je další pes v mé smečce s osobností. Klárky příběh začal nešťastně, dostala se už jako štěně k člověku, který jí týral, na vodítku jí věšel z balkonu. Byla tedy už někdy před 11lety odebrána pro týrání. Celý dlouhý život žila u důchodkyně, kde měla své křeslo, z kterého slezla v době potřeby venčení a žrádla, ani k jednomu to neměla daleko, oboje stihla v domě, nikdo jí nevedl k žádné hygieně. Klárka se ke mně dostala, když se důchodkyně dostala do nemocnice. Klárka zarostlá, velmi obézní skončila v kotci. Zželelo se mi jí a tak jsem jí nabídla depozit, vykoupala jsem jí, odblešila, odčervila. Na řadu přišlo zkrášlování, vytrimovala jsem jí a ostříhala, prošla nádhernou proměnou. Ovšem týrání a péče důchodkyně se na ní podepsalo, venčit se doma neodnaučila – ráno jsem věděla, že musím uklidit, po příchodu z práce to samé. Stejně tak, že nemá ráda děti, chlapy a ženy si také vybírá, bez varování kouše. Mně, přítele a naši smečku miluje a člověk by nikdy neřekl, že takové vděčné zlato umí být i malá bestie. Klárku jsme tedy po půl roce skoro umístili, jenže z důvodu navštěvování dětí jsme to odvolali. A doma se dohodli, že tu s námi může zůstat, ale při podmínce, že musí jít bydlet ven. Vedle zateplené boudy dostala i křeslo na kterém tráví nejvíce času. Klárka ve svém věku stále dohání co jí nebylo dopřáno - hry, aportování, procházky. Nyní jí je 15let.

Nebojte se adopce starých psů z útulků

Pes je společenské zvíře, žádný si nezaslouží umřít sám,nemilován v útulkuTřetí důchodkyni jsem adoptovala v srpnu 2013 a tím jsem si splnila svůj sen. Adoptovala jsem fenku Australského honáckého psa Celinku, v té době jako 10letou. Celinka byla v dočasné péči, kde žila půl roku ve výběhu. Celinku jsem jela navštívit a poslechnout si její příběh, ještě ten den se mnou jela domů. Celinka byla nabízená jako jedináček, z důvodu její dominance. Když jsem jí přivezla domů, tak jsem si myslela, že jí zase odvezu. Honák je pes úplně jiný, jiné myšlení, jiné varovné signály – vlastně žádné, jedná tak, že není znát, že něco chystá, ač se považuji za zkušeného kynologa, i pro mě tohle bylo dost. Nikdy jsem neměla doma psa, co by řešil tolik věcí, normální pes si hlídá doma pelech, ale ona měla zóny, když se tam dostal jiný pes, kočka, hned je sejmula. Když se s někým potkala ve dveřích, narušil jí její zónu – opět ho sejmula. Na ostatní používala psychické vydírání, které světe div se – funguje a u koček má velký respekt. Na lidi je a byla zlatá, hned nás milovala s dětmi nemá také problém. Celinka se dostala do depozita, když její pán prohrál i střechu nad hlavou.

Nyní žijeme ve skvělé hierarchii, do které přichází a odchází depoziťáčci. Všechny jsou strašně nenáročné, nemusíte s nimi sportovat, stačí jim kratší procházky ve volném tempu. Nikdy nebudu litovat, že jsem se rozhodla adoptovat takto staré pejsky, každý do mé smečky zapadá, plní nějakou funkci. Soužití nemusí být vždy ze začátku jednoduché, ale člověk i pes je tvárný a pokud si chcete rozumět, stačí se vnímat, pozorovat, udělat ústupek, ale hlavně být důsledný a nastavit mantinely. Přeju každému, zamilovat se a osvojit starého pejska, jejich vděčnost nenahradí žádné štěně.

Kam dál: 

Příběh jedné fenky z množírny

V hlavní roli Toník

Amigo - příběh pejska od množitele 

Jmenuji se Merlin a toto je můj příběh

Barunka – můj útulkový canisterapeut

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...