Příběhy dvou vysloužilců

Publikováno: 1.6.2017
Autor: Josef Růžička
Foto: Josef Růžička

Občas se někteří milovníci psů ptají, kam se poděli psi, kteří ve svých nejlepších letech pracovali pro vojáky? Odpovědí na otázku "kam se poděli" psí veteráni může být třeba příběh německých ovčáků Ajaxe a fenky Katuny. Oba byli do svých osmi roků služebními psy armád, ale ani potom se z nich nestali peciválové. Hlídali dál. Zda byli pokračující službou lidem nadšení, to nikomu neřekli, ale prostředí, ve kterém žili, i volnost, kterou měli, jim určitě vyhovovala.

O armádní psí vysloužilce je dobře postaráno

O armádní psí vysloužilce je dobře postaráno 

"Ajax byl v novém domově obklopený skupinou pracovníků ostrahy velkého objektu u Staré Boleslavi a nikdy neprojevil snahu o nepovolené výlety," směje se Zdeněk Nechvátal. A dále vzpomíná: "Ajax si zvykl na všechny strážné, poslouchal je a vždy se těšil na dlouhou pochůzku technickým areálem i lesní částí objektu. Byla to dobrá volba. Dali jsme za něho asi tisíc korun, výhodou bylo, že jsme věděli vše o jeho předchozím výcviku, něco o službě a především o zdravotním stavu. Byl předpoklad, že jako čtyřnohý vysloužilec by mohl přirozeným psím způsobem dál hlídat, aniž by ho to příliš namáhalo. Byl zdravý, vycvičený a ovladatelný více lidmi. Víc jsme si ani přát nemohli."

Zdeněk Nechvátal si přebírá vysloužilce Ajaxe na vojenské veterinární klinice

Zdeněk Nechvátal si přebírá vysloužilce Ajaxe na vojenské veterinární klinice 

Každý je jiný

Ne každý vysloužilý služební pes však má zmiňované vlastnosti. Některý může být službou opotřebovaný a mohou se také projevovat různá onemocnění související s věkem. Jiný může být ostrý a hůře si zvyká na nového páníčka. A právě takovou fenku si u vojáků vybrali manželé pro svoji nemovitost v rekreační oblasti nedaleko Prahy. "Bez psa to tady nejde. Kdo nemá čtyřnohého hlídače, musí počítat se zloději," lakonicky shrnul muž. Věděl, že jejich osmiletý přírůstek patří do kategorie ostrých psů, a tak s napětím očekával, jak se bude fenka Katuna chovat k manželce a dospělým synům.

"Jen co vyskočila po příjezdu z auta, hned si proběhla celou zahradu a rozestavěný dům. Brzy se spřátelila se psem, ale i s koňmi, které do té doby neznala. Mě jakžtakž poslechla, ostatní z rodiny tak po třech týdnech. Do té doby přiběhla, jen když tušila, že dostane něco dobrého," směje se hlava rodiny. Jenomže už druhý den si nikdo cizí netroufl vejít za vrata, protože Katuna dával jasně najevo, že ví, kdo do tohoto domu patří. "Pokousala by. To jsme si vyzkoušeli s figurantem oblečeným do ringo oděvu, který chrání celé tělo. Přelézal vrata a ještě ani nedopadl na zem, už ho držela za ruku. Chtěli ji druhou rukou odtrhnout, tak ho kousla do ní. Od té chvíle jsme museli návštěvy od vrat doprovázet. To Katuna tolerovala bez jakéhokoliv náznaku, že by chtěla kousnout. Návštěva sedící s námi u stolu na zahradě si ji mohla pohladit. Pro jistotu jsme Katunu nikdy nenechali s návštěvou o samotě," popsal muž zkušenosti s ostrou vysloužilou fenkou.

Takhle dovádivá byla veteránka až do svých třinácti let Drobnější fenka Katuna brzy velela i původnímu, trochu lenivějšímu hlídači .
Takhle dovádivá byla veteránka až do svých třinácti let Drobnější fenka Katuna brzy velela i půvonímu, trochu lenivějšímu hlídači 

Nikdo ji to neučil

Ovčanda jako kdyby věděla, co všechno nepatří do rodiny, a tak dobře posloužila i domácím zvířatům. "Ze zvědavosti chodila do stáje ke koním a také do vedlejšího chlívku se dvěma prasaty. Dělávali jsme deratizaci a v jednom období jsme byli spokojeni, jak dlouho je účinná. Pak jsme však zjistili, že to není zásluha chemie, ale úplně jinak. Ukázalo se, že Katuna nechodí do hospodářské budovy ani tak za koňmi a prasaty, jako lovit potkany. Byla neuvěřitelně hbitá. Dovedla si počíhat, zvolit příhodnou pozici a pak jako blesk zasáhnout hlodavce. Jedním zákusem a zatřesením bylo v mžiku po něm. Nikdy jsme na ní nenašli stopy po kousnutí potkanem. Asi žádnému nedala šanci," vzpomíná majitel na neobvyklou dovednost feny a dodává, že se stejně šikovným psem se nikdy nesetkal.

Miláček na strážnici

Zcela jiný život měl Ajax v kolektivu osmi strážných, střídajících se ve službě. Jak ho muži poznávali, stále více oceňovali jeho přátelskou povahu, a přitom schopnost hlídat nejen vrátnici, ale také prohledávat temná zákoutí při pochůzkách. A tak ho brali jako jednoho z kolektivu. Proto jim přišlo nespravedlivé, aby ho v zimě po pochůzce šoupli do vymrzlé boudy ve velkém kotci, kam ho zpočátku dávali. Domluvili se, že přes zimu bude mít pelech na strážnici. Jenomže Ajax všem tak přilnul k srdci, že už tam zůstal napořád. Přitom si sám mohl zvolit, zda bude ležet na dece pod přístřeškem budovy nebo uvnitř na chodbě. Později se mužům nezdálo dost důstojné ani místo na chodbě, tak mu lože přestěhovali do místnosti vrátného.

Ajax si rozuměl se všemi strážnými

Ajax si rozuměl se všemi strážnými

Byl to profík

Pokud spojujeme slovo profesionál s kvalitou připravenosti a schopnosti vykonávat náročnou práci na patřičné úrovni, pak to plně platí i pro Ajaxe. Byl vycvičený jako strážní pes, přitom dobře socializovaný a k jeho kvalitám i v dosti vysokém věku nepochybně přispěly zděděné vlastnosti. Ačkoliv na bráně lehával na volno a v klidu sledoval procházející osoby a projíždějící automobily, pouhou přítomností a svým vzezřením mohl být varováním pro potenciální "sběratele" vzácných kovů a jiných zpeněžitelných věcí, které se v areálu nacházely. Vyšším stupněm varování byl jeho štěkot, to když se mu něco v okolí nebo při pochůzce nezdálo. Možná to stačilo, aby se za Ajaxova působení nikdo nepokusil o překonání plotu.

Měl se dobře do konce

Ajax stárnul, a když mu bylo třináct let, začal se jeho zdravotní stav výrazně zhoršovat. Přesněji řečeno, jeho pohyblivost. To už si bezpečnostní agentura pořídila dalšího německého ovčáka, ale Ajaxovi zůstala všechna privilegia. Možná jich měl až příliš. "Měl pořád chuť na žrádlo, a my jsme mu jeho radost nechtěli odepřít", konstatuje strážný Luboslav Pindroch, který měl s dalším kolegou Ajaxe na starost až do jeho konce. Nadváha, bolesti v kloubech a stále méně pohybu byl začarovaný kruh, ze kterého Ajaxe už nedostaly ani podpůrné léky. "Ke konci se už ani nezvedal z pelechu a očividně trpěl. A tak nám veterinář doporučil jeho uspání navždy. Ujistil nás, že to Ajax nepocítí," vzpomíná muž, který zjevně i po měsících, kdy Ajax odešel, chybějícího služebníka a kamaráda postrádá.

Kam dál: 

Bábuška alias Pepinka - v cíli dlouhé cesty za štěstím

Všemi milovaný Bárny a jeho krkolomná cesta za domovem

Příběh Rity, zachráněné ovčandy

Anděl na čtyřech tlapkách

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...