Tak trochu jiní psi
Také znáte ty psy, kteří chytnou hysterický záchvat, když kolem nich jdete se svým psem? Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou tito jedinci takoví uštěkanci, nebo jste je ihned označili nálepkou „agresor“ či „nevychovanec, a jejich majitele za neschopného blbce? Ovšem svět není jen černobílý a každý uštěkaný pes nemusí být nevychovaný. Jsou psi, kteří svět vnímají trochu jinak. Psi, kteří denně pociťují strach a úzkost. Psi, kteří jsou neustále ve stresu. Psi, pro které pocit bezpečí není samozřejmost. Seznamte se – toto jsou reaktivci.
Kdo jsou vlastně reaktivní psi?
Projevů reaktivity u psů je opravdu široká škála, zjednodušeně jsou to psi, kteří zkrátka a dobře reagují na různé podněty jinak, než „normální“ psi. Jsou to psi, kteří se často pohybují ve vyšších hodnotách stresu. Přehnaně reagují na setkání s jinými psy, nebo i dalšími zvířaty, a to jak agresivně, tak i naopak velmi přátelsky. Mají problémy se soustředěností v rušnějším prostředí, někdy i v docela klidném. Přehnaně reagují na zvláštní předměty jako jsou např. sněhuláci, lidé v kapucích, povalující se pytle s odpadky, papírové makety apod. Tito psi mohou v těchto stresových situacích být buď agresivní, hyperaktivní, nebo se snažit v panice utéct. Mohou mít všechny tyto uvedené problémy, nebo jen některé z nich. Je to prostě velmi individuální.
Asi nejznámější (zvláště pro své okolí) skupinou reaktivních psů jsou ti, o kterých jsem psala v úvodu. Psi, kteří při setkání s jinými psy (lidmi, dětmi, zvířaty…) vrčí, štěkají, zmítají se na vodítku a jejich majitel má mnohdy co dělat, aby je udržel. Jejich okolí tyto psy nazývá magory, šílenci a podobnými přízvisky, majitele nejspíš mají kolemjdoucí za neschopného mamlasa, který není schopen vychovat svého psa, ovšem pravda může být úplně jinde. Člověk, který si je vědom, že je jeho pes reaktivec většinou dělá vše pro to, aby ze svého psa udělal klidného parťáka, kterého bude moct vzít všude, a pokud možno, aby se jakékoliv jejich vycházky a výlety obešly bez hysterických scén. Je dosti možné, že jeho pes za normálních okolností poslouchá naprosto skvěle, ale bohužel jej součásti běžného života stresují natolik, že překročí určitou mez stresu (tzv. práh) a začne jednat pudově - tzn. uteče, zamrzne nebo zaútočí (což je u psů, kteří jsou označování za magory nejčastější).
Co je k tomu vede?
A proč vlastně tyto psy stresují tak banální věci? I zde je to poněkud individuální. Někteří reaktivci byli nedostatečně socializováni, jiní mohou mít špatnou zkušenost. Asi si říkáte, že každý pes někdy zažije nějakou špatnou zkušenost a určitě se z toho hned nesloží. Zde je ale další odlišnost reaktivců od „normálních“ psů. Je to stejné i u lidí, také máte jedince, kteří jsou psychicky silní a velmi odolní, a vedle nich jsou tací, kterým dělá problémy zvládat i velmi málo stresující situaci. Tak je to i u psů. Jsou tací psi, kterým stačí i jedna velmi stresující zkušenost a fobie je na světě. Stačí jedno napadení psem, stačí jedna petarda hozená pod packy. Ano, i taková „maličkost“ může vyústit v každodenní stresové, až panické stavy.
Pro tyto psy může být i obyčejné venčení zážitek plný strachu a úzkosti
Je také třeba říci, že reaktivní psi nechtějí nikomu ublížit (např. můj Mojo nikdy žádnému psovi neublížil, ačkoli pár rvaček už bohužel zažil; pokud nepočítám, že sám sebe kousl do jazyka). Tito psi pouze chtějí mít situaci pod kontrolou, chtějí se cítit bezpečně, a to i za cenu toho, že budou sami pouze se svým majitelem. A cokoli, co zasahuje do prostoru, ve kterém se cítí bezpečně, je naplňuje strachem, úzkostí a někdy dokonce i panickou hrůzou. Pokud mají možnost, většinou se snaží před „nebezpečím“ utéct, ovšem pokud tuto možnost nemají, např. proto, že jsou na vodítku, nebo jsou „pronásledováni“ druhým psem, pak zaútočí – v jejich očích prostě nemají na vybranou. Je to pro ně způsob, jak dosáhnou toho, po čem touží – po klidu a bezpečí. Jednoduše se necítí dobře ve společnosti jiných psů/zvířat/dětí.
Zase ta ohleduplnost
Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste o tom nepřemýšleli, ale s největší pravděpodobností se vám a vašemu psovi snaží majitelé reaktivců vyhýbat, jak jen to jde. Bohužel největším problémem pro majitele těchto psů je nechápavé nebo neohleduplné okolí. Uhnou jednomu člověku, ale druhý jim jde naproti, vyhnou se i jemu, ale dvojice, které se vyhnuli v prvním případě změní směr k nim, tak přidají do kroku a pokusí se sejít na jinou cestu. Pokračují dál, ale před vchodem do bezpečí domu pobíhá na volno pes, jehož majitel se zrovna baví o x metrů dál se sousedem. A tak se i obyčejné venčení pro takového člověka, a především jeho psa, může stát silně stresující a komplikovanou záležitostí a řekla bych, že úplně zbytečně.
Z reaktivců není třeba dělat chudáčky, jen potřebují svůj prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně
Samozřejmě není třeba z těchto psů dělat nějaké hypochondry, či chudáčky, to vůbec ne. Jen prostě potřebují svůj prostor. A také potřebují trochu jiný přístup. A zde je další úskalí pro reaktivce a jejich majitele. A tím je opravdu velký nedostatek odborníků, kteří umí s podobnými psy pracovat. Naopak je zde spousta rádoby odborníků, kteří s klidným svědomím takovým psům ihned nasadí elektrický obojek, či jednořadý stahovák a vypustí na ně tlupu různorodých psů. Stejně jako arachnofobika nemůžete odnaučit strach z pavouků tím, že jej zavřete do bedny a vysypete mu na hlavu krabici plnou tarantulí, nemůžete psa, který má panickou hrůzu ze psů, „napravovat“ obdobným způsobem. Tím byste dosáhli tak možná jediného – zlomeného psa - z vašeho reaktivce by se stala bezduchá troska, která vzdala život. Naštěstí se ale najde pár těch dobrý trenérů, dokonce i skvělých trenérů – proto si s výběrem dejte opravdu záležet a vybírejte opravdu opatrně. Ideálně se poraďte např. v internetových diskuzích, zajeďte se podívat, jak trenér se psy pracuje, ať víte do čeho jdete.
Žít s reaktivcem je mnohdy těžké, mnohdy je to opravdu o nervy, jindy zase máte chuť se na všechno vykašlat. Ale výsledky stojí za to. Ovšem psát o tom, jaký je život s reaktivcem by vydalo minimálně na další článek (který jednou 100% také vydám 😊 ). Příště, až potkáte nějakého uštěkaného chlupáče – prosím, nesuďte ani jeho, ani jeho majitele. Nevíte, co mají za sebou, nevíte, proč pes reaguje tak, jak reaguje. Snažte se být ohleduplní, všímejte si svého okolí a mějte svého psa pod kontrolou. Nesuďte majitele těchto psů, kteří se snaží za každou cenu svým psům poskytnout pocit bezpečí. Pokud vás poprosí, prosím, přivolejte si svého psa bez zbytečného vysvětlování, že váš pes je přátelský a že si chce jen hrát, protože i takový pes může v reaktivci vyvolat paniku. Hlídejte své ratolesti a nenechejte je hladit, či jakkoli jinak konfrontovat cizí psy, pokud nemáte svolení jejich majitele. Oni se snaží nebýt nikomu na obtíž, snaží se se svými problémy poprat sami, ale občas prostě potřebují trochu vaší spolupráce. Každý, komu ušetříte zbytečně vyhrocenou situaci, vám bude nesmírně vděčný. A kdo ví, třeba se jednou i vy ocitnete v situaci, kdy budete vděční, za každého ohleduplného pejskaře.
Kam dál:Hyperaktivní dítě a pesNastartujte sociální život svého psaO psí řeči aneb Velký darMáte doma psa plného strachu. Co mu pomůže?Probíhající sbírky |