Jak se cvičí asistenti
Jsou obdivuhodní. Potkáte-li je na ulici s handicapovaným člověkem, vidíte neuvěřitelnou oddanost, lásku a ohromnou chuť pomáhat svému pánovi. To jsou vodicí, signální či asistenční psi. Mnoha handicapovaným lidem, kteří svůj boj téměř vzdali, se díky nim vrátila chuť dál žít.
Když byl labradoří slečně Jenny rok, začal jí nový život. Její milovaný páníček se kvůli zaměstnání přestěhoval do Prahy. Bohužel tam nenašel finančně dostupné bydlení, kde by mohl mít psa, a tak nastalo velké a smutné loučení. Osud jim však "přišel" naproti. O Jenny se totiž dozvěděli v pražském Helppesu, kde zrovna hledali podobného pejska pro handicapovanou klientku. A tak se fenka vydala na smysluplnou cestu psího pomocníka. Dostala šanci najít uplatnění, skvělý domov, a ještě možnost někomu pomáhat. "Jenny mi padla do oka hned v prvním momentě - skvěle vychovaný pes, milá, vítající fenka, ale mírná a neobtěžující. Jenny nepatří k typickým labradorům, kteří změnu majitele vítají s výrazem "hurá, změna je život", ale je to psí dáma, které chvilku trvalo, než změnu plně akceptovala. Ale za chvíli zjistila, že u nás se jí vůbec špatně nežije, že tady má mnoho psích kamarádů, se kterými je legranda, a že ti cizí lidi okolo jí dají nejen najíst, ale jsou použitelní i pro hry a na procházky," líčí vedoucí Helppesu Zuzana Daušová.
Správný výběr je důležitý
Jenny se tak za čas stane dalším ze psů, kteří již absolvovali náročný výcvik, aby z nich vyrostli skvělí parťáci pro handicapované lidi. Její život tak získává nový obzor a smysl. Ovšem tomu všemu vždy předchází složité období hledání. V první řadě musejí odborníci pro konkrétního žadatele vyhledat vhodné zvíře. Aby se jim to podařilo, s handicapovaným člověkem se seznámí, zjistí, jaké má postižení, a s pomocí lékařů si upřesní, v čem konkrétně mu pes může být nápomocen. "Zjistíme, jak žadatel žije, jaký má temperament, záliby, rodinné zázemí, ale i základní finanční možnosti.
Ptáme se také na jeho přání a představu o plemeni, pohlaví a případně i barvě psa, která může být zejména u lidí se zrakovým postižením dost důležitá, protože někdo je například schopen vnímat na několik metrů světlou barvu, ale tmavého psa by vůbec neviděl ani na několik centimetrů. Někdo se zase černých psů bojí, což je častý případ dětských klientů," vysvětluje Zuzana Daušová.
Pak následuje druhá etapa. Najít správného psa! Jen tak ledajaký se do výcvikového střediska nedostane. Musí splňovat náročná zdravotní, fyzická i povahová kritéria. Těmi k velké úlevě pracovníků Helppesu Jenny prošla bez nejmenších potíží. "V průběhu prvních povahových testů nezklamala můj odhad, že se jedná o fenku s výbornou povahou, velmi vhodnou pro výcvik psího pomocníka. Zjistili jsme, že je vyrovnaná, klidná, nemá v sobě žádné známky agrese, nemá lovecké chování, není bázlivá ani lekavá, nemá reakci na střelbu ani jiné nárazové a nepříjemné zvuky, dokáže se správně chovat v jakémkoli prostředí, nenechá se vyvést z míry malými dětmi, křičícími lidmi, opilci, městským provozem ani venkovským prostředím," popisuje, jak složitým výběrem musí každý pejsek projít.
Ve městě i v lese
Jsou-li odborníci spokojeni s povahou psa, přejdou k testování jeho zdravotního stavu. RTG kyčlí, loktů, kolen, ramen a i další vyšetření zvládla Jenny na jedničku, a tak byla v místní psí škole, kde cvičí vodicí, asistenční nebo signální psy, zařazena na katedru psů vodicích. Momentálně se tedy učí chodit ve vodicím postroji, vést člověka na vodiči a nenechat se vyrušovat ničím a nikým. "Základem každého výcviku je velmi dobré zvládnutí cviků základní poslušnosti a u psích pomocníků je tomu úplně stejně. Je zde kladen důraz zejména na výborné přivolání a spolehlivou ovladatelnost za jakékoli situace, chůzi u nohy, ale i na nesbírání odpadků ani jiných "dobrůtek". Výcvik všech psích pomocníků probíhá ve střídavém prostředí. Tedy v centrech měst, na venkově, V nejrůznějších prostředcích hromadné dopravy, v restauracích, úředních budovách, ve zdravotnických zařízeních, v kinech, ale i na polních cestách v lese. V závěru je výcvik již více směrován do prostředí, kde žadatel žije a kde se bude pohybovat", vysvětluje odbornice.
Čeká je tvrdý trénink
Každý z pejsků, kteří absolvovali "helppesácký" výcvik, zažil nejprve období karantény - zkušební doby, při které se testuje, zda pobyt zvládne. Ti, co tady právě tráví svůj vyhrazený čas, vypadají spokojeně. Z kotců se ozývá přátelské štěkání, hafani vrtí ocasem a těší se na pohlazení. "Po zařazení do výcviku již psi chodí se svými trenéry pravidelně domů a závěr výcviku probíhá v domovech trenérů tak, aby se život psa přizpůsoboval normálnímu rodinnému životu, který ho čeká po předání klientovi," vysvětluje Zuzana Daušová.
Režim dne je tady neúprosný, náročný hlavně pro obětavé výcvikáře. Už před osmou ráno "studenti psí školy" netrpělivě vyhlížení pracovníka, který je vyvenčí, uklidí jim ustájení, vyčeše, vyčistí. Pak už se jde trénovat. "V průběhu dne se střídá výcvik s odpočinkem, procházkami a hrami. Doba samotného výcviku vždy záleží na tom, v jaké fázi výcviku pes je. Zpočátku převažují aktivní hry, které nenápadnou formou přecházejí ve výcvik," vysvětluje. Končí se kolem 16. hodiny a všichni vyrážejí na odpolední společné venčení. Tehdy taky nastává moment nejoblíbenější, doba krmení. "Po jídle mají psi klid a trenéři se před večerním venčením věnují zápisům o tréninku, úklidu, údržbě psích pomůcek a prostor, případně komunikaci s klienty a dalším nevýcvikovým činnostem. Ti z nás, kteří jdou na večeři do restaurace, do kina, divadla nebo tancovat, si vezmou některého ze psů, protože i to je součást výcviku a přípravy psího pomocníka na praktický život.
Se psy trénujeme i ve večerních hodinách, aby si zvykli pracovat za tmy, aby je nepřekvapil na zcela potemnělé silnici osvětlený cyklista, noční stíny a podobně," vysvětluje náročnou práci lidí i psích pracantů. Jakou dobu pes v Helppesu stráví, je individuální. "Je to stejné jako u lidí - někomu jde učení velmi dobře a rychle, někdo je pomalejší," dodává.
Psí vysoká škola
Jako u každého výcviku, i tady odborníci postupují od nejjednodušších k těm nejsložitějším, a často i velmi kombinovaným úkolům, jako je třeba otevření dveří od výtahu, jejich podržení tak, aby vozíčkář projel i do velmi úzkého a malého prostoru, kam už se pes někdy ani nevejde, zavření dveří a samostatné seběhnutí či vyběhnutí po schodech, počkání na příjezd výtahu a opětovné otevření, podržení a případně i zavření dveří. "Pes musí v průběhu výcviku také pochopit, že pomáhat při oblékání nebo svlékání musí velmi opatrně. Například sundávat součásti oděvu, třeba rukavice nebo ponožky, musí velmi jemně a tak, aby se člověka vůbec zuby nedotkl a ani nezatáhnul tak prudce, že by člověk mohl spadnout z vozíku. Chvíli také trvá, než se pes naučí, že při rozepínání zipu nesmí zabrat tak silně, že zip "vyletí" ze zoubků. Samozřejmě při výcviku v počátcích "umře" mnoho mobilů, tužek, různých ovladačů, je zničeno mnoho zipů, trenéři občas přijdou s modřinou tu na ruce, tu na noze, občas jsme ozdobeni monoklem, to když se pes učí sundávat brýle nebo čepici, a tak dále," směje se výcvikářka.
Na některé stát přispívá, na jiné ne
 |
| Naučí se také sundavat brýle.. |
 |
| ... |
 |
| ... i čepici |
Vycvičit asistenčního psa není vůbec levná záležitost. Šest až osm měsíců strávených ve výcviku vyjde se vším všudy v průměru na 200 tisíc korun. "V zásadě není rozdíl mezi náklady vynaloženými na přípravu asistenčního, vodicího nebo signálního psa. Rozdíl je pouze v tom, že vodicí psi jsou zcela plně propláceni ze státních prostředků, zatímco na asistenční psy stát nepřispívá vůbec," lituje Zuzana Daušová.
Právě shánění finančních prostředků je na tom všem nejtěžší. "Lidé s postižením mají vcelku stejné příjmy - invalidní důchody i příspěvky jsou bez ohledu na typ postižení téměř shodné. Je tedy jasné, že například vozíčkář nemůže mít dostatek peněz na to, aby si pořídil asistenčního psa z vlastních prostředků. Takže pro naše klienty sháníme finanční prostředky my, což je velmi náročná a mnohdy hodně vyčerpávající činnost," smutní Zuzana Daušová.
Ovšem výcvikářům dodává novou energii vědomí dobře odvedené práce, která má smysl. Možnost sledovat, jak pes dokáže postiženému člověku změnit život k lepšímu, je pro ně velkou satisfakcí.
Pomoc i pro duši
"Není to pouze o tom, že postižený získává větší soběstačnost, je to i o přínosu psychickém. Je neuvěřitelné vidět člověka, který se ještě před půl rokem nedokázal samostatně najíst hlavně proto, že neměl motivaci k znovuzískávání a rozvíjení jemné motoriky, ale pes se pro něj stal takovou motivací, že mu za několik měsíců dokáže samostatně nasadit obojek, postroj, ale i zapnout karabinu, což je při postižení rukou opravdu velmi složitý úkon.
Tím pádem se dokáže už i samostatně najíst. Nebo nevidomý, který má velký problém se samostatným pohybem, a ani si netroufá bez doprovodu se vydat i na známá místa, se po secvičení se psem klidně vydává na neznámé a složité trasy. Nebo když vám maminka dítěte s těžkou epilepsíí řekne, že se konečně může vyspat, protože epileptické záchvaty se s příchodem psa velmi snížili, a když nastanou, pes zalarmuje v jakoukoli denní i noční dobu celou rodinu. To nám dává smysl a chuť do další práce," uzavírá Zuzana Daušová.
Kam dál:Geokačeři a geopsi aneb Vyčmuchej pokladPes v posteli??!10+1 Mýtus o psechVeterináři bez hranic, aneb Češi očkují v AfriceProbíhající sbírky |