Agility - Pár slov o skákání
Už jsem několikrát psala o skákání, ale až doteď jsem se snažila vyhnout přímo učení překážky zvané jednoduchá skoková. Protože mi zas tak jednoduchá nepřijde. Na průměrném dvaceti překážkovém jumpingu najdete v průměru čtrnáct skokovek. Čtrnáct příležitostí, jak se zmýlit v odhadu vzdálenosti, síly odrazu, délky skoku, rychlosti dopadu… Čtrnáct příležitostí jak nahnat čas těsnou otočkou nebo dlouhým skokem. Při učení skákání je třeba nemyslet jen na to, aby se pes dokázal přehoupnout přes tyčku, aniž by ji shodil, ale i na to, aby to dokázal dělat efektivně, podle potřeby zkrátit skok, a tak si zkrátit na parkuru dráhu, nebo naopak skočit daleko a nahnat tak čas při přesouvání se mezi překážkami. Správné skákání navíc šetří psovo zdraví - s dostatečnými zkušenostmi pes může ovládat svůj skok natolik, aby minimalizoval zranění a šetřil svoje síly.
Výhody naučení skákání:
- bezpečnější pohyb po parkuru
- zkrácení času stráveného na parkuru
Jak skok vypadá a jaká jsou jeho rizika
Odraz
Když se pes blíží k překážce, v určité vzdálenosti se připravuje na skok. Podle rychlosti psa a jeho úhlu k překážce to může představovat metr dva nebo taky tři. To je potřeba brát v úvahu při vydávání povelů, aby pes mohl ovlivnit efektivně svůj skok a zbytečně neriskoval nehodu.
Před samotným odrazem pes přikrčí hlavu, krk a ramena k zemi, teprve pak se začne odrážet, nejdříve jde nahoru s hlavou, pak se odráží předníma nohama a nakonec zadníma
Příprava na odraz a odraz přes překážku
Pes se odrazil moc brzy a shodil tak tyčku
Pes, při dlouhém skoku, má zadní nohy natažené, dokud se nezačne připravovat na doskok. Na fotce si můžete všimnout, že Čiko má i ve skoku zadní nohy natažené
Dopad
V porovnání s odrazem je dopad mnohem náročnější - pes po skoku celou svou vahou dopadá na přední nohy a díky tíhovému zrychlení je čas dopadu kratší než odrazu a váha psa relativně větší. Pes se všemožným způsobem snaží prodloužit čas dopadu a kinetickou energii svého pohybu se snaží vstřebat do svalů a šlach a využít pro další běh.
Když pes dopadá, natáhne před sebe přední nohy, jak nejvíce může, a zároveň zvedne hlavu do protipohybu
Jakmile dopadne na zem, začne pokrčovat nohy a pohybovat dolů i hlavou, aby prodloužil dobu dopadu. V určitém stádiu každého skoku je okamžik, kdy pes ohne nohu až k zápěstí. Když se podíváte na fotku dole, můžete si všimnout, že packy vypadají až jako zlomené
Dopad je z mnoha hledisek mnohem rizikovější než odraz - zatímco při odrazu si pes pomáhá nejen zadníma nohama, ale i odrazem předních nohou a pohybem hlavy nahoru, při dopadu všechno závisí jen na předních nohách. Na mokré trávě nebo kluzkém koberci nebo nerovnosti v povrchu pes může snadno uklouznout a poranit se. Při otočkách pes musí víc zkoordinovat dopad a zároveň otáčení, pokud je nucen náhle zpomalit nebo zastavit, nemůže využít energii ze skoku a může dojít k přílišnému namožení svalů a šlach. Pokud navíc pes dopadne na špatně ohnutý nebo vytočený loket nebo rameno (nebo zápěstí nebo prsty), riskuje další zranění. Proto je pro psa mnohem výhodnější, pokud se může na točení připravit už před skokem, vhodně zpomalit nebo překážku překonávat už v určitém úhlu.
Styl skoku má také významný vliv na dopad. Při plochých skocích se pes k zemi blíží pod menším úhlem (prostě naplocho) a nohy má natažené spíše před sebe než pod sebe. Pro psa je tak těžší je při dopadu pokrčit a dopadá tedy relativně tvrději
Plochý skok podporují velké vzdálenosti mezi nízkými překážkami. Z toho důvodu nejsem velkým fandou kategorie veteránů - pokud psi běží pomalu a zachovávají si kulatý skok, nevadí, že jsou překážky nízké, ale pokud poběží tak rychle, že bude mít plochý skok, pak riskuje více než na normálně vysokých překážkách normálně vzdálených u sebe (když už, tak nízkých překážkách blízko u sebe).
Učení skákání
Největší chyba, kterou podle mě člověk může při trénování skoků udělat, je plést se psovi do učení, nenechat ho skákat podle svého, ale ukazovat mu přes tyčku. Když jsem s Wayem začínala, ještě mi na tom nepřišlo nic divného, jenže spousta psů takhle učených má právě sklony ke špatnému stylu skoku, příliš plochému, málo ovladatelnému, příliš rovnému. Way má taky takový, sice jsem ho dokázala naučit i krátkému kulatému skoku, ale jakmile neví, do čeho jde, vrátí se k tomu nejzákladnějšímu, co zná. Někteří psi jsou skokani od přírody a umí skákat sami od sebe, aniž by byli učeni něčemu speciálnímu. Například Honzovi dva psi začínali se skákáním skoro zároveň a oba byli vedeni stejně. Přesto Gondor skáče hlavně daleko a přímo, a Rohan umí zatočit kdykoli kdekoli.
Zdaleka nejlepší je nechat psa, ať sám vymyslí, jak má skákat. Doporučuji připravit si jednu překážku, pamlsky (lepší než hračka, psa to méně rozptyluje a spíše se bude držet na místě) a psa. Clicker je plus, ale není nezbytný.
Tyčku dejte do takové výšky, aby ji pes nemohl snadno podlézt a klekněte (nebo dřepněte nebo sedněte) si kolmo k bočnici (tak, aby jste mohli natáhnout každou ruku na jednu stranu překážky). Je výhodou, pokud jsou bočnice spíše úzké a pes jimi nemůže projít. Pokud je pes obeznámený s shapingem, jednoduše počkejte, až zkusí přes tyčku překročit nebo přeskočit. Jakmile to udělá, odměňte (za předpokladu, že pes neshodí) a čekejte, až pes zkusí překážku obejít a znovu skočit, nebo až skočí zpátky. Odměňte. Pokud pes shaping nezná, pomozte mu ze začátku tím, že mu přes tyčku ukážete pamlsek, ale snažte se ukazování už po pár pokusech odbourat a nechat psa, ať přemýšlí sám. Je vyzkoušené, že i pes bez zkušeností s clickerem a shapingem se takhle naučí skákat. Pokud má pes zkušenosti s jednoduchými cvičeními a kavaletami, o kterých jsem se zmiňovala ve svých štěněčích článcích, neměla by pro něj být jedna překážka žádným zvláštním překvapením. Práce s učením různých stylů skákání je nastíněná na tomhle videu na YouTube.
Jakmile se pes probojuje na plnou výšku překážky, může se začít s vedením. Psi často zvládají skoky, pokud je jejich psovod neruší, ale jakmile se jim začne hýbat, přestanou se soustředit a shodí. Proto je výhodou, pokud už pes zná zásady vedení mezi stromy, popřípadě třeba tunely. Na jedné překážce pak postupně můžete zkoušet vysílání psa z větší a větší dálky, přivolávání psa zády k psovi i čelem k němu, postupně vedení v kroku, klusu i běhu. Pak se může přidat různé točení i křížení za psem a před psem. Všechno možné vedení na jedné překážce krásně zpracoval Steve Schwarz ve svém One Jump Drills. Když pes shodí, nic se neděje, může se to zkusit znovu a pokud pes zase neuspěje, mělo by se mu cvičení zjednodušit. Dobré je taky do cvičení zavést odměňování hračkou a hrou. Budete hračku házet dopředu nebo tam hračku pokládat. Pes pak bude mít trochu problémy se soustředěním, ale při důsledném odměňování za soustředění (a tím pádem i nechávání laťky na místě), pak pes pochopí, že pokud část své pozornosti věnuje skákání, pak si bude moci pohrát.
Až budete přidávat překážky, doporučuji vždy dělat dříve točení než skákání dopředu. Dlouhý skok se pes dokáže naučit vždycky. Je mnoho cvičení, které se pes na několika málo překážkách může naučit. Začít můžete třeba s jednoduchou osmičkou. Way na ní mívá dost potíže - po dvou kličkách už chodí tak blízko bočnice, že často shodí. Pokud začnete dělat nějaká složitější cvičení, při kterém se pes musí soustředit na několik věcí, pokuste se mu situaci ulehčit. Můžete snížit překážky (a dát je blíže) nebo nemusíte trvat na tak nízkých obloucích, pes je s opakováním (a hlavně důsledným vedením) začne stahovat sám. Je třeba přitom dbát na používání těch správných povelů, kterými se má pes v budoucnu řídit. Pokud má běžet dopředu, má dopředu běžet i psovod a říkat povel na překážku nebo povel vpřed. Pokud pes bude točit, psovod mu naopak nemůže utíkat, ale musí zpomalit a volat na psa jménem nebo stranovým povelem. Pokud má pes běžet nebo se točit blíže k psovodovi, je vhodnější odměnit přetahováním se u psovoda, pokud má pes běžet dopředu nebo pracovat dál, je lepší psovi míček za odměnu hodit. Mějte na paměti vždycky to, že rychle a správně může běžet jen pes, kterého agility baví a který věří svému psovodovi, že ho povede správně. Pokud budete nepřesní ve svých povelech, pes bude zmatený a může dělat chyby, nebo bude zpomalovat, aby chyby nedělal.
Při běhání se snažím Waye co nejméně zastavovat, protože pes, který čeká, až ho psovod zastaví, nikdy nepoběží svou maximální rychlostí. Pohled na psa, který na parkuru shodí a okamžitě zpomalí nebo rovnou zastaví, je vždycky smutný. Pokud pes shazuje každou druhou tyčku nebo jich shodí několik v řadě, pak je zastavení na místě a člověk by se měl zamyslet nad příčinami psova chování. Odráží se moc brzy, shodil zadními, předními nebo ocasem, brnkl o bočnici, jak daleko se odrážel, byl to typický skok nebo výjimečný? Byla překážka první, poslední, v točení, z rovinky? Byli jste před psem, za psem, otočení k němu, zády k němu? Jak často dělá pes chybu v podobné situaci? Je vhodné si psát tréninkový deník, aby měl člověk přehled o tom, jestli pes chyby opakuje, nebo jestli je dokážete napravit.
Skoková gymnastika a skokové řady
V poslední době se všude ve světě i u nás mluví hodně o jumping grids a jumping chutes, což chápu jako skokovou gymnastiku a skokové řady. Skokové řady jsou vlastně něco jako podmnožina jumping grids, obojí má sloužit k tomu, aby se pes naučil odhadovat vzdálenost a sílu potřebnou pro skok. Skoková gymnastika se může sestávat z mnoha různých skokových překážek (jednoduchých skokovek, dvojitých, dálky...) postavených v řadě nebo i do oblouku. Skokovky mohou mít rozdílnou výšku a mohou být od sebe různě vzdálené. Pes si zvyká ne různé překážky a tedy i různé skoky. Pěknou práci se skokem předvádí malinois zde.
Skokové řady oproti tomu jsou vždy překážky postavené v rovině a svou výškou a vzdáleností účelně upravují psovi styl skoku. Příklad můžete nalézt v jednom videu na YouTube. Cvičení jsou založená na poměru výšky překážek a jejich vzdálenosti - překážky od sebe vzdálené na dvojnásobek svojí výšky nutí psa ke krátkému kulatému skoku. Překážky vzdálené na čtyřnásobek svojí výšky naopak podporují dlouhý skok. Přitom účelem je, aby pes mezi skoky nedělal mezikrok, ale z dopadu se rovnou odrážel na další překážku (bounce jump) - dokáže tak využít maximum kinetické energie z předchozího dopadu a zároveň namáhá svaly. Při procvičování skokových dovedností je nejlepší psa nechat nejdříve pracovat samostatně (tedy vyslat ho), pak přidávat rušivé vlivy v podobě pohybu a náskoku psovoda nebo hračky v cíli. Pokud je potřeba psa povzbudit k běhu dopředu, pak by ho do cíle měla táhnout odměna nebo psovod, pokud pes naopak skáče moc daleko, psovod by se měl držet za ním. Pes by zároveň měl ideálně startovat ze sedu před první překážkou přibližně ve vzdálenosti, v jaké by měl dopadnout (při vzdálenosti 180cm/2 to je přibližně 90cm). Nejlepší je najít si něco přímo od Susan Salo nebo Lindy Mecklenburg, ale zkusím popsat alespoň něco, co děláme.
Na tréninku v Mladé Boleslavi jsme například zkoušeli procvičit dlouhý skok, který bychom pak zkrátili. Nejprve jsme postavili čtyři překážky do řady, vysoké byly 45cm a vzdálené 180cm (4x 45). Protože překážky byly blízko u sebe, někteří psovodi své psi vysílali, ale jiní psa odložili a šli ho do cíle přivolávat. Všichni psi už byli závodníci a zkušení skokani, takže tohle cvičení jim nedělalo potíže. Překážky jsme tedy zvyšovali o deset centimetrů, ale vzdálenost jsme měnili méně, až jsme se při vzdálenosti 2 metry dostali na 65cm. Nebyl to úplně krátký skok, ale jisté ovládání už vyžadoval, pro zjednodušení jsme ubrali jednu překážku, takže psi skákali jen tři v řadě. U méně zkušených skokanů se už při takové vzdálenosti objevily potíže (při vyslání pes skákal jen první a za ní se točil, psovod si tedy stoupl mezi druhou a třetí překážku a psa přivolával, ten ovšem podbíhal první překážku, takže jsme ho posadili dál, aby na ni lépe viděl; to mělo větší úspěch, přesto je potřeba skákání ještě procvičovat).
Protože mám z vlastních tréninků vyzkoušené, že Way dokáže "bounce jump" udělat i na trojskoku (65cm x 4m), zkusili jsme i to. Psovod tentokrát nevysílal, ale psovi dal náskok a běžel přes překážky s ním. Všichni psi udělali napoprvé mezikrok, ale u některých bylo vidět, že se málem nevejdou. Zkusili jsme to tedy s rozběhem ještě jednou a někteří všechny tři překážky šli s jedním odrazem, někteří dělali za první ještě mezikrok, ale bylo vidět, že se ji tam nehodí (mezi druhou a třetí se pokusili o bounce jump, ale předchozí mezikrok je zbrzdil a shodili).
Psi tak dokázali překonat čtyři metry vzduchem a zase se odrazit na další čtyři metry.
Tady jsou fotky z tréninku.
Tak to je ode mě prozatím vše. Napsala jsem, co jsem četla, z části zkoušela a jak bych pravděpodobně postupovala, kdybych teď měla učit svého psa skákat. Ovšem časy v agility letí a o čem jsem byla před pěti lety přesvědčená, že povede k dobrým výsledkům, vyústilo ve psa, který shazuje o něco častěji, než by mohl. Když se mě zeptáte za dalších pět let na tuhle metodu, nevím, co odpovím. Každopádně je pro psa dost srozumitelná, učí se v ní lecčemus, co bude na parkuru potřebovat, a nikde se na něj nevyvíjí přespřílišný tlak, takže mi přijde docela slibná.
Kam dál:Agility - Čekání na startuAgility - Pár slov o odloženíAgilityFAQS - AGILITYProbíhající sbírky |