Všemi milovaný Bárny a jeho krkolomná cesta za domovem

Publikováno: 18.3.2016
Autor: Bohuna Koukolová
Foto: Bohuna Koukolová

Byl začátek října a u mě zazvonil pošťák. Prý nic nenese, ale na druhé straně vesnice je asi z auta vyhozený pejsek. Dva dny prý seděl u silnice a čekal. Pošťák mu dal svou svačinu a hned jel ke mně. Prosil, jestli bych ho nemohla odchytit. Samozřejmě jsem tam okamžitě jela...

Chvíli jsem ho hledala, ale nikde nebyl. Po chvíli se něco pohnulo. Podívala jsem se tím směrem a tam byl on. Malý, rezavý, ustrašený pejsek, který se ke mně skoro plazil. Poklekla jsem k němu a tichým hlasem ho lákala. Očichal si mě a nechal se pohladit. Ptala jsem se lidí, kteří koukali z okna, jestli ho neznají. Nikdo ho nikdy neviděl, jen ty dva dny. Lidé ho prý hnali do vesnice a pryč od svých domovů.

Všemi milovaný Bárny a jeho krkolomná cesta za domovem.

Pomalu jsem odcházela k autu a pejska volala. Ten ale šel dobrovolně a ještě mě předběhl a čekal u zadních dveří. Jen jsem je otevřela, hned si vlezl do auta, lehl si na zem a čekal. Volala jsem do Albrechtic na úřad, že jim vezu pejska do záchytných kotců. Je tam pan správce kynologického svazu, který se o odchycené pejsky stará a vždy jim velice brzy najde domov.

S klidným srdcem jsem tam pejska odvážela. Vyzvedla jsem pána z úřadu a jeli jsme pejska ubytovat. Když jsem to ale viděla, bylo mi do breku. Prostředí bylo sice krásné, čisté, ale zima jak v mrazáku, žádná bouda, jen palety, sláma a karimatka. Nechtěla jsem ho tam ani nechat, ale neměla jsem ho kam dát a v té době k nám nemohl. Dala jsem mu najíst, napít a šla ven. Pejsek tam ale kňučel, štěkal a já brečela jako malá holka.

Celou cestu domů jsem probrečela. Volala jsem příteli Jardovi a celou situaci mu vylíčila. Pak jsem hned volala správci kotců, ten byl velice nepříjemný, a když jsem se ho zeptala na boudy, položil mi telefon.

Po pár týdnech jsem volala znovu a s nadějí, že mi řeknou, že už je pejsek v novém domově. Ale byl to omyl. Pejsek tam stále byl a já měla velmi špatný pocit. Pořád se mi něco nezdálo…

S klidným srdcem jsem tam pejska odvážela. Vyzvedla jsem pána z úřadu a jeli jsme pejska ubytovat.

Někdy na začátku ledna mi na facebooku přelétla fotka podobného pejska s žádostí o pomoc, že mu hrozí nebezpečí a hledají rychle domov. Okamžitě jsem se spojila s paní Helenou, která ho inzerovala, a zjistila jsem, že to je ten můj odchycený pejsek. Začala jsem zmatkovat, chtěla jsem ho mít u sebe, ale u nás byl ještě smutek za zemřelého Jackinka a Jarda o žádném psu nechtěl ani slyšet. Když ale pak viděl, jak jsem z toho smutná a nervózní, řekl mi, ať vše zjistím a pak se uvidí. Jenže to už pejsek putoval do dočasné péče do Olomouce. Strašně jsem si vyčítala, že jsem ho dala do těch kotců, pořád jsem brečela a bylo mi mizerně. Pořád jsem opakovala, že celou dobu jsem z toho měla špatný pocit a neposlechla svůj instinkt. Jarda už se na to dál nemohl dívat.

Slovo dalo slovo a můj zlatý Jarda řekl, ať ho teda přivezu. Bože jak jsem byla šťastná!

Bylo 6. ledna večer a já jela z práce rovnou pro Bárnýho. Helena mě čekala před domem i s Bárným a já už se nemohla dočkat! Bárný na mě vrtěl ocáskem a hned se nechal hladit. Očichal si mě, trošku jsme se pomazlili a pak jsme šli sepsat k Helči domů adopční smlouvu. Vyřídili jsme rychle všechny formality a vyrázili DOMŮ! Bárny vzorově nastoupil do auta a lehl si na zadní sedadlo. On to samozřejmě chápal jinak, protože kdykoliv předtím nastoupil do auta, tak ho někdo někam odvezl a už se nevrátil. On nevěděl, že tentokrát už je to jinak a už ho nikdo neodveze a neopustí, ale na to už si musí přijít sám...

Vyřídili jsme rychle všechny formality a vyrázili DOMŮ.

Když jsme přijeli domů, Jarda i dcera Sára už na nás čekali. Bárny se opatrně se všemi seznámil, podíval se kde to vlastně je a jen koukal. Každý z nás mu řekl, že už se nemusí bát, že už je doma a je náš. Samozřejmě, že to nemohl chápat, ale říct jsme mu to museli. První den ani moc nejedl, snědl jen pár granulek, které si nabral do tlamičky a odnesl si je do obýváku, kde je dal na zem a po jedné snědl. Nevíme, proč to dělá, ale dělá to dodnes :)

Bárnýsek se bál zůstat sám. Nechtěl být na zahradě, hned se tlačil domů. Jen se rychle vyvenčil a utíkal zpět. Nechtěl zůstat sám ani v pokoji. Tlapičky si nechal utřít, ale krčil se.

Druhý den jsme jeli Sárinku odvézt do lázní a tak jel Bárny s námi. Zřejmě se bál, že ho zase někam odvážíme. V autě byl hodný a jen koukal, kde ho zase vysadíme. Odpoledne jsme se vrátili domů a když jsem viděla reakci Bárnýho, chtělo se mi brečet. Letěl k brance, skákal a chtěl dovnitř. Domovní dveře a dveře do kuchyně málem vyrazil, jak se těšil domů. Byla na něm vidět obrovská radost, že je zpět. DOMA.

Hned si zkontroloval misky na jídlo a vodu, pelíšek, lítal a byl šťastný. Jedl pořád ještě málo, dělalo mi to starosti. Zato dnes mi dělá starosti, aby z něj nebyla bečka. Sní totiž toho tolik, až hrůza :) Ale ať si dá, u nás mu nic chybět nebude. Nejí piškotky, ani kůrky z chleba. Takže pamlsky byl problém, ale maso miluje.

Bárny se nám zabydlel a rychle začal chápat, že tady mu už nic nehrozí a bude už jen dobře. Je to zlatíčko.

Bárny se nám zabydlel a rychle začal chápat, že tady mu už nic nehrozí a bude už jen dobře. Je to zlatíčko. Na procházkách chodí na volno a hezky si to užívá. Poskakuje jako malý kluk.

Problémy nastávaly, když Bárny musel zůstat sám doma. Všechny žaluzie servané, dveře podrápané, práh rozdrápaný a lino u dveří poškubané. Nemůžete ani křičet, on za to nemohl, za to mohl nějaký člověk, který ho opustil a on pak byl sám zavřený v hnusném kotci, kde byla zima a tma. Všechno jsem vždy uklidila a chvíli jsem se s ním nebavila, aby pochopil, že tohle je špatné a nelíbí se mi to. 

Teď už doma nic neudělá. Vždy ho po návratu moc pochválím a dám mu nějakou mňamku. Už si určitě v té své hlavičce dal dohromady, že u nás už zůstane. Tolik lásky, kolik dostává, mu musí napovědět, že ho milujeme a nikdy neopustíme. Bárny je naše radost.

Teď už doma nic neudělá. Vždy ho po návratu moc pochválím a dám mu nějakou mňamku. Už si určitě v té své hlavičce dal dohromady, že u nás už zůstane.

Ale děkuji Ti člověče, který jsi Bárnýho opustil, vyhodil a zničil jeho důvěru a sny, protože já v něm našla lásku a Bárny je jen můj a tady je opravdu DOMA.
Miluji Tě Bárnýsku můj!

Ahoj lidičky ,
já jsem Bárnýsek, ten malý, kdysi ustrašený pejsek, kterého nějaký zlý člověk vyhodil z auta, protože už mě neměl rád a nechtěl mě.
Už jsem u své člověčí rodiny nějaký ten čas a jsem moc šťastný pejsek. Teda pokud někdo neodejde z domu. To nemám pořád moc rád a je mi smutno, tak sedím na okně a čekám, až se zase všichni vrátí.
Už si taky nelehám hned na zem na záda, když se ke mě někdo přiblíží. Máma mě totiž hned posadí a řekne, ať si hned nelehám. Tady se nemusím ničeho a nikoho bát. Někdy si ještě lehnu, hlavně, když chci drbat bříško. To se mi líbí. Sice někdy radši kouknu, jestli mi nechce nikdo ublížit, ale to se ještě za celou dobu nestalo, tak tady mi asi fakt nic nehrozí.
Ještě se bojím velkých ran, rachejtlí, střelby a hromů. To se bojím moc a asi nikdy nepřestanu. Moc se třesu a rychle dýchám a není mi dobře. Všichni se o mě vždy moc bojí, snaží se mě chránit, ale nepomáhá to.
Ale procházky, ty prostě miluju! Máma mě vždy za vesnicí pustí na volno a já lítám a čtu pesemesky, nechám u každé vzkaz a mamka se mi vždy směje, že mi došla náplň.

Ahoj lidičky , já jsem Bárnýsek, ten malý, kdysi ustrašený pejsek, kterého nějaký zlý člověk vyhodil z auta, protože už mě neměl rád a nechtěl mě.

Umím hezky poslouchat, sice někdy až napodruhé, ale umím. Třeba když jede kolo, mamka si mě zavolá k noze, já jdu poslušně u nohy, dokud kolo nepřejede a pak můžu zase letět dopředu. Dnes mě mamka pustila a v tom kočka! Byla dvacet metrů přede mnou! Mamka tak zařvala ,,ke mě,, že jsem v tom šoku i poslechl. Mamka totiž nikdy na mě nekřičí. Jen když honím kočky. Ty totiž nemám moc rád. A mamka zase nemá ráda, když je honím. Ale když si nevšimne včas, tak se mi podaří občas nějakou tu kočku hezky prohnat.

Jo a umím loudit jídlo. No to je vám věc! Dřív by mě ani nenapadlo loudit, ani nevím, kde jsem se to naučil. Přišlo to úplně samo. Ale asi to dělám dobře, protože máma se vždycky tak divně tváří. Mám pocit, jako by se jí chtělo smát, ale přitom se na mě tak přísně podívá a hlavou ukáže, že mám jít do pokoje, tak teda jdu, ale stejně mám pocit, že jak se otočím, tak vybuchne smíchy.

Jo a umím loudit jídlo. No to je vám věc! Dřív by mě ani nenapadlo loudit, ani nevím, kde jsem se to naučil. Přišlo to úplně samo.

Nedávno jsem to vylepšil. Když mamka naznačí, že nemám loudit, tak otočím hlavu a dívám se jinam, jako že neloudím. A zase mám ten divný pocit, že se jí chce smát. Jsem fakt dobrej. Ještě to vypiluju a bude ze mě odborník na loudění, protože ty moje oči, těm prý nejde odolat. Jsem prý tragéd. Nevím sice co to je, ale mamka to vždy říká s takovou něhou v hlase, že to musí být něco úžasného.

Takže se s vámi všemi loučím, mám se dobře a jsem šťastný pes a hlavně JSEM DOMA. Haf Bárnýsek všemi milovaný ;-)

Takže se s vámi všemi loučím, mám se dobře a jsem šťastný pes a hlavně JSEM DOMA. Haf Bárnýsek všemi milovaný ;-)

Kam dál: 

Příběh Rity, zachráněné ovčandy

Terykovo splněné vánoční přání

Argova dlouhá cesta k vysněnému domovu

Mia a její díky všem, kteří jí pomohli

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...