Příběh Rity, zachráněné ovčandy

Publikováno: 30.1.2016
Autor: Bohuna Koukolová
Foto: Bohuna Koukolová

Ahoj, jmenuji se Rita a jsem zachráněná ovčanda z moooc nevhodných podmínek pro pejska. Budu vám vyprávět, jak to se mnou bylo.

17.3.2015 se moje nová panička dozvěděla, že jsem zavřená v tmavé kůlně bez oken, bez jídla a pití, že můj ,,pán,, byl soudně vystěhován a mě zavřel do kůlny a zapomněl na mě. Občas (jednou za pár dní), si na mě vzpomněl a když nebyl opilý a měl něco k jídlu, tak mi kousek přinesl. Já jsem tam moc plakala, několik dní a nikdo mi nepomohl. Tak jsem jen čekala. Už jsem ani nevolala o pomoc a lidé si mysleli, že jsem umřela. Jedla jsem hlínu, kamínky a vše, co jsem v kůlně našla. I vlastní hovínka. To mě drželo při životě. Ale pak jsem už neměla sílu, tak jsem jen ležela, hubla a čekala až umřu.

Březen 2015 - Rituška po příchodu domů

Březen 2015 - Rituška po příchodu domů

Trvalo to několik týdnů, než se o mě nová panička dozvěděla. Protože byla v práci, nemohla se za mnou hned rozjet, za což se mi hned druhý den s pláčem omlouvala. Ale pak přišel ten den! 18.3.2015 jsem zaslechla na zahradě hlasy. Neměla jsem sílu se ozvat. Panička mluvila se sousedkou a zjišťovala informace o mně. Sousedka jí řekla, že už mě pár dní neslyšeli, že jsem asi mrtvá. Ale panička se nevzdala. Přišla ke dveřím a volala mé jméno. Já už jsem neměla sílu se ozvat, tak jsem se došourala ke dveřím a jen jsem čmuchala. A panička mě uslyšela jak dýchám a začal povyk. Snažila se otevřít dveře a pořád dokola opakovala ,,ona žije!!!!!!,, Dveře měly velký zámek a nemohla se ke mně dostat. Pak jsem slyšela jak volá policii a důrazně jim vysvětluje, ať okamžitě přijedou, že se odtud nehne a že je tu páchán trestný čin a ona trvá na tom, aby přijeli. No ona umí být hoodně přesvědčivá, to mi věřte :)  

Páni policisté přijeli, ale nevěděli si rady a tak panička zavolala ještě paní z městského úřadu, ale ta taky nevěděla, jak situaci řešit. Tak se panička rozzlobila a řekla jim, že pokud nic neudělají, ať se otočí a jedou pryč a že vezme sekeru a dveře rozbije. To jí policista zakázal, že to nesmí, ale protože viděl, že panička je už pěkně rozzuřená a po 45ti minutách jí dochází trpělivost, šel situaci znovu prohlédnout. No a světe div se, ty dveře nebyly až tak zabezpečené, jak se na první pohled zdálo, ale najednou tam byla malá škvírka ..  a foukl vítr a dveře se pootevřely ... :-) Viděla jsem světlo a tak jsem nasbírala sílu a vyvrávorala ven. Začala jsem utíkat pryč z té hnusné kůlny, že mě panička s policistou museli chytat :)  Panička rychle volala paní veterinářce, mě zavřeli do kufru auta, kde na mě čekal měkoučký pelíšek, vyřídila vše s pány policisty a taky jim řekla, ať vyřídí mému ,,pánovi,, kdyby mě hledal, že ať se ani neopovažuje přijít, protože ho vezme po hlavě lopatou a hodí ho do potoka. Tak jak mě slyšíte :) V tu chvíli to paničce i věřili jak byla rozzuřená. Ale doporučili jí to nedělat.

Duben 2015 - Rituška doma :-)

Duben 2015 - Rituška doma :-)

Jak bylo vše vyřízeno, panička volala do azylu, kde jsem po ošetření měla jít bydlet, ale paní nezvedala telefon. Panička to ještě několikrát zopakovala po cestě na veterinu a pak zavolala dceři Sáře, ať mi nachystá kotec a pelíšek. Sárinka mi ho krásně vyčistila a uklidila. Panička mě vzala k paní doktorce, ta mě prohlédla, zvážila a dala mi injekci a nějaké léky. Vážila jsem 16 kg a všichni si o mě dělali starosti. Ale já jsem holka šikovná a začala jsem bojovat. Po tom, co jsem přijela k nové paničce, jsem dostala moc dobré papání. Teta Helena Mikulcová mi donesla takové speciální granule pro podvyživené pejsky a já jedla 4x denně!!!!! Chápete to??? 4x denně. Pak panička zavolala další tetě Anně Měrkové a ta jí dala důležité rady a pozjišťovala, jak se zbavit milionů blech, co jsem měla na sobě. A další hodná teta Simona Marková mi poslal důležitou medicínu na moje nemocné nožičky. Tímto chci všem moc poděkovat! Bůh vám to oplať.

Červenec 2015 - Rituška s Anetkou 

Červenec 2015 - Rituška s Anetkou 

No a pak nesmím zapomenout i na nového páníčka a malou paničku :-) 
Panička volala ještě z auta páníčkovi, že mě veze na veterinu, že jsem strašně hubená a že mě pak veze domů, protože teta Helena nezvedá telefon. Páníček byl v práci, tak jako že jo, ale ať počítá s tím, že jak se dám trochu dopořádku, bude se mi hledat nový domov. Panička řekla ,,jasně, s tím počítám,, ale určitě věděla své :) Sárinka mě krmila, chodila se se mnou mazlit a moooc krásně mi připravila nové bydlení. Páníček přišel z práce za tmy, tak mě neviděl. Druhý den jsem vylezla na zahradu a ortel byl zpečetěn. Páníček mě viděl, a došlo mu, že já už tu zůstanu na doživotí, že už mě nikomu nedají, stejně by si mě asi určitě nikdo nevzal.

No tak už tu bydlím třičtvrtě roku, už jen polehávám, protože mě moje nožičky neposlouchají, tak se mi alespoň snaží ty poslední měsíce života udělat hezčí. Před pár dny už jsem moc nechodila a panička se šla s brekem domluvit k paní doktorce na mém dalším životě, ale paní doktorka po shlédnutí videa řekla, že jsem šťastný a spokojený pes i když už jen ležím a že mě mají ještě nechat žít dokud nepřestanu úplně chodit. Panička s pláčem poděkovala a jela za mnou domů a byla ráda, že tu smutnou záležitost nebude ještě řešit. Dostávám léky na bolest a je mi docela fajn :)

A pak se k nám na zahradu přistěhovalo jedno malé, drzé kotě. Ježíši to je drzoun. Tak mě provokuje, že jsem byla nucena v sobě zmobilizovat všechny síly abych ho mohla prohnat po zahradě, aby vědělo, kdo je tu pánem :) Takže teď není čas na nějaké polehávání, musím prohánět toho malého spratka a panička se směje, že mě ten drzoun zase postavil na nohy, i když pak si musím odpočinout.

Leden 2016 - Rituška hlídá kotě :-) 

Leden 2016 - Rituška hlídá kotě :-) 

Tak tohle je můj příběh. Příběh ovčandy, která měla umřít hlady sama v kůlně, ale osud měl se mnou jiné plány. Osud chtěl, abych neumřela sama a opuštěná. Mám paničku, malou i velkou, páníčka a v létě za mnou přijela Anetka a krmila mě. Misku mi držela v rukách, protože se k ní neohnu. Je mi asi 13 let, mám nemocné klouby, protože jsem stará a protože jsem ve 12ti letech skákal z půdy domu, kde mě můj první pán zavíral, abych se dostala ven a to ublížilo kloubům. Taky mě asi některý z jeho opilých kumpánů, možná i on přetáhli lopatou, protože jsem se jí moc bála, ale teď už se nebojím. Moje nová panička lopatu používá úplně na jiné věci a né na můj hřbet. Tady už mi nic nehrozí. Tady už je jen dobře. Mám každý den plné bříško a mají mě tu rádi. Vím to.

Mějte se všichni moc hezky, děkuji za přečtení mého příběhu a jen vás prosím, když uvidíte nebo budete vědět, že se špatně někde zachází se zvířaty, NEBUĎTE LHOSTEJNÍ, POMOZTE. ZVÍŘATA SI SAMA NEMŮŽOU POMOCI.

Vaše Rita

Kam dál: 

Terykovo splněné vánoční přání

Brunovy šťastné poslední dny

Máťa aneb jak se Jari Matti z dočasky do adopce dostal

Argova dlouhá cesta k vysněnému domovu

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...