OhodnotitByl podzim 2011 a já si plánovala pořízení nějaké útulkové psí duše. Volba byla jasná, chci fenku bulteriéra a bude to na jaře. Jenže jak už to tak bývá, člověk míní a život mění …
V říjnu přišla Ona, tedy ona úplně dobrovolně nepřišla. Moje kamarádka a zachránkyně všeho opuštěného, co kde kolem silnice pobíhá a vypadá alespoň trochu opuštěně, odchytávala fenku zřejmě amerického stafordšírského teriéra a protože to byla fenka hodně plachá a hlavně rychlá, odchyt trval 3 dny, kdy byl za pomoci zaměstnance Domova Fauny v Hrachově úspěšný a za pomoci sedativ byla fenečka konečně lapena.
Na facebook byly přidány její fotky a prosba o sdílení a urgence umístění do tepla, protože říjen to byl poměrně chladný a ona po minimálně 3 dnech venku na poli prostydlá. Ty fotky mi nedaly přemýšlet nad ničím jiným než nad ní. Oči jako by prosily „nenechávejte mě samotnou“ žel než jsem se rozhodla, že jí poskytnu minimálně dočasku, byla umístěna do Hrachova a já najednou pocítila zklamání a nabývala přesvědčení, že žádná fenka bulíka na jaře nebude.
Po domluvě s Luckou, která byla domluvená s vedoucím Hrachova o vhodném osvojiteli, jsem se jela na Bellu podívat, abych si byla jistá, že si padneme do oka vzájemně a ona se mnou bude chtít odejít. V krajním kotci byla ona, smutná a ustrašená, váhavá a tak zranitelná. Po chvíli váhání si vzala první piškot a mně bylo nabídnuto jít k ní. Nejdřív se bála, váhavě mě obcházela a prohlížela si mě, po pár piškotech usoudila, že je na čase se řádně seznámit a tak mi najednou stála předníma nožkama na ramenou a olízala celý obličej :) Následovala výzva ke hře a bylo jasno, už jen vydržet karanténní lhůtu a Bella pojede se mnou domů :-) Ještě následovala jedna návštěva, kdy jsme si ji vzali na procházku a 5. listopadu nadešel den z nejšťastnějších a já si odvážela Barunku, svojí novou společnici a kamarádku.
Barunka byla ze začátku ze všeho vystrašená. Bála se tmavých chodeb, schodiště, mužů, psů a samoty. Je to ale úžasně vnímavá psí duše a tak tohle všechno rychle odbourávala a začala si užívat života. Jediné, co nám dělalo problémy, byli psi. S bulíkem Andym, se kterým už od začátku trávila nejvíce času, se spřátelila ihned, ale na jiné pejsky reagovala hystericky. Jakmile se přiblížili, jako by je odrážela a chránila si svůj prostor, řádně u toho „nadávala“ a vypadala trošku jako dráček na provázku. V dubnu následujícího jara jsem se rozhodla, že ač se zlepšila, není to ještě úplně ono a obě potřebujeme posunout a nasměrovat. Rozjeli jsme se tedy za Markem Benešem do Lysé nad Labem pro radu a pomoc. A najednou jsem viděla Barunku tam, kde může být. S pejsky naprosto v klidu a po začátečních hysterických reakcích schopnost v klidu projít kolem plotu, kde štěkají pejsci. Bylo jasno, jde to, jen si musíme věřit.
Najednou nám začali přibývat noví psí kamarádi a z Barunky se vyklubala úžasná psí kámoška, která po seznámení s pejskem je ochotná si hrát, společně odpočívat a hlavně, ona je se svými psími kamarády neskutečně šťastná :-)
Na podzim, po roce společného soužití, jsem hledala něco, co bychom mohly společně dělat. Barunka je spíše klidnější povahy, ale občas mívala při větším vzruchu potíže najít zpátky ten svůj klid. Oslovila jsem tedy tenkrát Moniku Posekanou – předsedkyni příbramského občanského sdružení Pessos, ke které jsem chodívala před lety s bulíkem Andym do psí školičky a poprosila o radu, co bychom mohly s Barčou dělat, aby to nebylo nic příliš podněcující vzruch ale aby jí to bavilo a dál byla co nejvíce mezi pejsky. Po prvním setkání bylo jasno. Zkusíme s Barunkou canisterapii. Je přátelská, dobře ovladatelná, poslušná, tak uvidíme. A tak jsme se do toho pustily. V dubnu následujícího jara jsme úspěšně na výbornou složily canisterapeutickou zkoušku a staly se členy sdružení. Byl to pro mne neskutečně šťastný den a já byla neskonale pyšná na ten můj rezatý poklad :-) Na každém setkání v domově důchodců, kam převážně chodíme, dokazuje, jak úžasná holčička to je a kolik lásky v sobě má a i přes to, co si kdysi musela zažít, je neskonale vděčná a rozdává radost celou svou milující duší.
Ale aby nebylo všechno jen růžové, Barunka začala špatně vidět. Najednou jako by z určitého úhlu neviděla. Vybrali jsme specialistu na oční problematiku MVDr. Jiřího Beránka a jeli na prohlídku, zda je všechno v pořádku. Nebylo. Barunka má šedý zákal, operace je jedinou možností, jak může dostat šanci vidět. V červnu 2013 prodělala operaci čočky u levého oka. Byla moc statečná a jsem moc ráda, že naše volba padla na tak skvělého člověka, kterým MVDr. Beránek v Pardubicích je. Jeho přístup je úžasný a na Barunce bylo znát, že vyšetření a následné kontroly po operaci ji ponechávaly naprosto klidnou a po žádném stresu nebyla ani památka. V létě roku letošního nás čeká zřejmě už i operace oka pravého.
Ať přijdou ale jakékoli strasti, já dostala dar z největších… tu nejúžasnější psí duši, kterou jsem si mohla přát a věřím, že mi ji přivál osud. Já jsem tu pro ni a ona pro mě a společně se snažíme ukázat lidem, že i pejsek z útulku, který nebyl někomu dost dobrý, může být tím největším štěstím, které může člověka v psí podobě potkat. Chceme dokázat lidem, že tihle psi nejsou zlí, že jsou naopak plní lásky a pokud jim to člověk dovolí a pochopí je, rozdávají jí plnou psí náručí. Nikdy nepřestanu děkovat za to, že ji mám ;)
