Jak připravit psa na příchod miminka

Razmazlený a k návštěvám nepříliš vlídný jezevčík Juno netušil, proč bez zjevných příčin už nemůže být pánem obýváku a ložnice. Jen přiběhl ze zahrady a podrobil se sprchové očistě, už nesměl na křeslo ani sedačku, ale jen do svého pelíšku. Takových, pro něho nepochopitelných změn bylo více, ale jeho panička dobře věděla, proč to dělá. Očekávala totiž příchod miminka.

"Psy jsme měli doma vždycky, nějakého mazlíčka také vlastní mnoho mých přátel, a někteří patří i mezi zkušené kynology. Každý pes je určitou radostí, v některých domácnostech ovšem jen napůl. Třeba jedni přátelé mají velkého knírače, kterého milují, ale jsou momenty, kdy by se ho okamžitě zbavili. To, když rozporcuje novou boudu, poškrábe dveře, roztrhá botu nebo okouše nábytek. Naštěstí je to vlídná duše, nikdy nikomu neublížil. Zřejmě proto, že po něm nikdo nikdy nic nechtěl. Dělá si co chce a poslechne, jen když ho volají na krmení nebo je unavený. A to je málokdy, "líčí Jitka Winklerová jeden příběh, který by nechtěla zažít ani s malým jezevčíkem. S blížícím se termínem porodu proto začala připravovat svého štěkajícícho vzteklounka na příchod miminka.

Falko se rád podělí o hračku, neboť  očekává další společnou hru 

Nové místečko

Juno měl svoje oblíbené místo na dece v rohu sedací soupravy. Tam měl přehled o dění v obývacím pokoji, v jídelně i kuchyni. Běda, jak si někdo, kromě manželů, sedl k jeho pelíšku. Že by se nechal cizím člověkem pohladit, to už vůbec nepřipadalo v úvahu. "Zase nebyl takový vztekloun, že by vyjel po každé návštěvě, která vkročila do místnosti," brání paní Jitka svého miláčka. Občas jezevčíka dávali na hlídání a tam měli legraci, když mohli mrňouska poškádlit. "Měla jsem původně obavy z jeho umravňování a zavádění přísnějšího režimu, ale i ve svých osmi letech to Juno docela bral. Nejprve pochopil, že jeho místo je nadále na stejné dece, ale nikoli na gauči, nýbrž v proutěném košíku na zemi. Ze středu místnosti se přestěhoval postupně do rohu, kde nepřekážel, ale přitom tam mohl pozorovat okolí," říká Jitka, která má zkušenosti nejen s jezevčíky, ale i dalšími malými plemeny, a především se slovenskými čuvači, kteří jsou na výchovu v rodině ještě mnohem náročnější.

Jakmile se v pelíšku objevila jeho deka, hned byl spokojenější	Nové místečko v rohu obýváku se časem stalo samozřejmostí

Začít včas

"Chování psa je nutné ovlivňovat od štěněte, později se špatné návyky těžko odstraňují. A pokud si pes dělá, co chce, je to problém. Třeba u čuvače je pak náprava těžko zvládnutelná i pro zkušeného kynologa," upozorňuje Jitka a dodává, že dominantnímu chování se musí předcházet výchovou od štěněte. "Například určit psovi, kam smí, a kam nikoli, kde má na povel zaujmout svoje místečko, že si nesmí dělat výhradní nároky na hračky. Osobně považuji za velmi důležité naučit psa okamžitě zareagovat na povel "lehni". To proto, že v ten moment musí zanechat jakoukoli činnost a zůstat nehybně ležet na kterémkoli místě. U většího psa to považuji za významnou bezpečnostní pojistku. Aby tento cvik měl dostatečnou účinnost či spolehlivost, musí se pravidelně opakovat. Třeba jednou denně, ale za různých okolností. Odmalička netolerovat při tomto cviku jekékoli rošťárny. O to je pak snadnější velkého psa ovládnout. Ten, kdo psa v rodině učí poslušnosti a má tedy u něho autoritu, by měl za osobního dohledu naučit i ostatní, aby tento povel dávali správně. Tedy s nekompromisní intonací, nedávali ho zbytečně často a už vůbec ne jen tak pro legraci a nedůsledně," zmiňuje Jitka své zkušenosti a přiznává, že jezevčíka ve výchově zanedbávala.

Juno se k miminku nemohl přiblížit do konce prvního měsíce	Pochopil, že nové pachy budou nadále patřit k jeho domovu

Období zkoumání

Neměla na mrňouse čas a také spoléhala na to, že trpasličí jezevčík nemůže dospělému člověku ublížit. Pokud přišly na návštěvu děti, měla psa pod kontrolou. Navíc z něho nechtěla mít vítacího pejska, ale naopak hlásiče, neboť zlodějové v okolí, a kdysi i v jejich domě, si přišli ke slušnému lupu. "Výhodou v případě našeho Juna bylo, že s námi žil v domě a na zahradě, vyjma pracovní doby, kdy jsme ho dávali na hlídání. Takže pokud jsme byli doma, měl se mnou, s mužem a dalšími blízkými neustálý kontakt. Znal tedy naše náklady, které se naučil respektovat, aniž bych ho nějak systematicky vychovávala. Dá se říci, že jsme se navzájem dokonale "přečetli", proto nebyl zvláštní problém Juna připravit na novou situaci," míní maminka Jitka. Otázkou jen zůstalo, jak bude Juno reagovat na přírůstek do rodiny. A opět se nedělo nic překvapivého - po prvním udiveném pohledu a naslouchání nezvyklému hlásku intenzivně vnímal nový pach. Využil každé chvíle, aby pečlivě zkoumal pestré vůně. "Když jsem třeba kontrolovala, zda malá nemá něco v plenkách, a Juno měl pocit, že ho nesleduji, vyskočil na pohovku a opatrně očichával zavinovačku. Stačilo však vyslovit jeho jméno, a on z mírně káravého tónu vytušil, že nesmí vstoupit na krajkovanou látku. Po pár dnech přišly chvíle, kdy totéž zkoušel u hlavičky miminka. Bylo jasné, že malou bere za svou, když se ji snažil olizovat, ale opět stačilo dát mírně vyčítavou intonaci při oslovení, a on pochopil, kde je hranice zkoumání," míní Jitka.

Časem přišly kompromisy

"Bylo by to nefér," říká Jitka o situacích, kdy by měla stále oddělovat psa od miminka, jak to dělala v prvních dnech po příchodu z porodnice. A ze striktních pravidel začala slevovat. "Zpočátku byla přísnost nutná z hygienických důvodů a časem jsem se přesvědčovala, jak pes přijímá novorozeně. Asi po deseti dnech už se mi zdálo zbytečně tvrdé psa stále odhánět. Byl zvědavý. A velmi brzy pochopil míru, kam až může. Bylo zjevné, že se s rodinným přírůstkem sžívá. Možná i proto, že se často setkával s mým pohlazením, když jsem měla malou v náručí a on nevtíravě sledoval, co se děje. Jednou to bylo přebalování, jindy kojení nebo mazlení. Samozřejmě, že bližší kontakt vyžadoval i čistého psa. Pokud se vrátil ze zahrady, vždy se podrobil v koupelně patřičné očistě tak, jak na ni byl zvyklý odjakživa. Tedy osprchování tlapek, bříška a čenichu, někdy celého tělíčka. Očista končí utřením do jeho osušky," popisuje Jitka. Vztah psa k miminu se jí v této fázi zdál dobrý, vlastně takový, jaký si přála a očekávala. "Určitou výhodu jsem měla v tom, že Juno už nebyl tak silně temperamentní jako třeba v pěti letech. Dokážu si představit, že tehdy by jednotlivé váze k vyšší toleranci trvaly déle. Na druhou stranu jezevčík zase nebly natolik starý, aby se projevoval jako mrzout. V tom případě by sbližovací fáze trvaly rovněž déle, neboť by vyhledával kontakty mnohem méně, než osmiletý pes," přidává Jitka svoje zkušenosti se psy.

Hrát si s dvojčaty je pro jezevčíka Falka náročnější

Je to tak správně?

A co říkají takovému počínání rodičů miminek dětští lékaři? Jejich názory jsou poměrně odlišné, často ovlivněné jejich osobními zkušenostmi, tedy zda doma psa mají, či nikoli. Shodují se však v tom, že když přijdou poprvé na návštěvu k novorozenci a vidí psa, upozorňují na možná rizika, načež se jim často dostává až nekritických ujištění, že jejich pes by neublížil ani kuřeti. Přitom úrazy dětí pokousáním vlastním psem nebývají žádnou vzácností. "Je to pravda, ale moje zkušenosti ukazují, že nesrovnatelně více dětí je pokousáno cizím psem. Až devadesát procent dětí přijde k takovému úrazu během návštěvy rodiny, kde mají psa, nebo cizím psem na ulici," říká lékařka Iva Pavlová, která působí na Liberecku. Psa v rodině rozhodně považuji za pozitivní prvek při výchově. "V každém věku je přínosem v trochu jiné rovině, ale v zásadě je to důležité citové pouto, pokud máme na mysli běžnou rodinu. Nikoli takovou, kde je pes zanedbaný, uvázaný na řetězu u boudy, kde si do něho občas někdo kopne," připomíná lékařka i negativní vlivy. Zároveň dodává, že volba plemene pořizovaného do rodiny by měla být rozumná, radí tedy upřednostňovat plemena známá vlídností k dětem. Rozhodně by nedoporučovala psy plemen, která jsou náročná ne výchovu: "Pokud ovšem s dětmi nevyrůstají od štěněte. A navíc by rodiče měli takovým psům rozumět. Přitom i bezproblémový menší pes může pokousat, třeba když si děti hrají a on nedokáže rozlišit dovádění od rvačky a začne bránit to svoje. Střední knírač tak jedním kousnutím připravil dítě o horní ret, když si hráli se psem pod stolem, vlastně u nohou rodičů."

Magda postupně zvyká německého ovčáka na reakce svých dvojčat

Pozitiva převažují

Iva Pavlová však přes mnohá další rizika vidí přítomnost psa v rodině jako přínos pro dítě a s úsměvem dodává: "Dítě často vypráví o psovi to, co by měli slyšet rodiče, protože ty na svoje ratolesti nemají čas nebo nechápou dětský svět. Pes je doma vítá, i když ostatní vědí, že přichází se špatnou známkou. Na rozdíl od rodičů má pes na dítě vždycky čas, má dobrou náladu, těší se na hru a je za ní vždy vděčný." O psovi jako pomocníkovi při výchově mluvi i maminka dvojčat Magda: "Starat se o psy je svým způsobem další povinnost, ale už u rok a půl starých dětí vidím, jaký to má výchovný přínos. Na rozdíl od jiných dětí už našeho jezevčíka Falka nepovažují za obyčejnou hračku, chovají se k němu citlivěji, vědí, že má očička jako oni, že do nich nemohou dloubat. Chápou, že i psi musí dostat napít a něco najíst. Dokážou se podělit o dobroty. Navíc, když si Jakub a Deniska hrají doma s jezevčíkem, já je jen sleduji a svým způsobem je to určité vypnutí z celodenního shonu," míní matka, která má dřívější zkušenosti se sedmi psy. Snad proto také nemá nejmenší obavu ze stále většího kontaktu dvojčat s německým ovčákem. "Donedávna jsme měli ještě starou, ale dominantní fenku malinoise, která odjakživa šéfovala všem psům na dvoře. Proto jsme ji zpočátku dávali náhubek. Brzy jsme poznali, že je to zbytečné. Dvojčata vzala za svá, a stejně jako dříve ke svým štěňatům, ani k dětem žádného psa nepustila," uvedla něco ze svých zkušeností maminka Magda. A někdy příště nám poví, jak by si měli rodiče počínat s většími dětmi, které by rády už psa cvičily.