Aktivity s handicapem

Publikováno: 25.10.2015
Autor: Psí kusy
Foto: Archiv Psí kusy

Agility, flyball, či tanec se psem... Myslíte, že se "psí" sporty nedají provozovat na vozíčku? Věřte nebo nevěřte, právě tyhle disciplíny se u handicapovaných lidí těší stále větší oblibě. U nás jsou "para" psí sporty zatím v plenkách. Ve světě se však jedná o běžnou, a hlavně úžasnou věc.

Když Věra Janoštíková před osmi lety po těžkém úrazu ochrnula od prsou na celou dolní polovinu těla, zhroutil se jí svět. Ve svých dvaceti letech skončila na invalidním vozíku a výhled do budoucna byl beznadějný. "První rok po nehodě pro mě byl nejhorší, všechno se učit znovu. Byla jsem v hrozných depresích a nešťastná z toho, že už nikdy nebudu chodit," vzpomíná velká sportovkyně a dnes již optimistická studentka, kterou letos čeká maturita na Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních. Vše se změnilo o dva roky později. Pod vánočním stromečkem totiž objevila nádherný dárek, asistenční fenku zlatého retrívra Brendu. "V tom momentě se mi změnil život. Mám pro koho žít a o koho se starat. Chodí se mnou každý den do školy a moc mi pomáhá jak svojí asistencí, tak i psychicky," pochvaluje si Věra. 

Věra Janoštíková s asistenční fenkou Brendou

Zase ji začal bavit život

Protože je Věra velká bojovnice, rozhodla se pokořit i svůj handicap a začít sportovat. Úspěšně se věnuje závěsnému kuželníku, ale to jí nestačí. Ráda by provozovala nějaký sport i se svou věrnou psí kamarádkou. Proto velice uvítala, když si mohla na rekondičně integračním pobytu, který pro handicapované každoročně pořádá pražský Helppes, vyzkoušet paraagility. "Bavilo by mě to a chtěla bych se tomu věnovat víc, ale bohužel u nás nic takového není. Brendu to sice nějak nenadchlo, ale myslím si, že kdybych s ní začala chodit na kurzy paraagility, tak by se jí to líbilo stejně jako mně. Taky bych chtěla naučit Brendu tancovat u vozíku, ale bohužel je tu stejný problém jako u paraagility. Viděla jsem to v televizi a moc se mi to líbilo a viděla jsem, jak to ty psy strašně baví a úplně se na to třesou, celou dobu sledují paničku a její povely rukou, aby věděli, co bude následovat," říká Věra. Své fence by totiž ráda dopřála dostatek pohybu, aby mohla vybít svou nashromážděnou energii, kterou jsou retrívři pověstní. Navíc jsou tanec se psem i paraagility skvělá zábava. "Protože nemůžu Brendě kvůli mému handicapu nabídnout mnoho pohybu, tak si myslím, že by to byla skvělá volba. Je to moc dobrý sport, u kterého se určitě vyřádí pes i jaho páníček, a nebarou energii do další práce," dodává Věra Janoštíková.

To potvrzuje také Zuzana Daušová, vedoucí pražského Hellpesu, který se věnuje výcviku asistenčních psů. Právě ona a její kolegové se již před mnoha lety o paraagility zajímali. "Provozuje se v zásadě úplně stejně jako agility. Pouze pes se musí přizpůsobit možnostem svého majitele, takže parkur je v daleko pomalejším tempu než u člověka zdravého," říká. Od zahraničních kolegů sbírali informace, a dokonce již v roce 2005 začali s prvními tréninky. "Bohužel už od začátku bylo jasné, že jejich náročnost je tak obrovská po všech stránkách, že v České republice zatím na tento sport pro postižené lidi nemáme podmínky, stěžuje si Zuzana Daušová.

Závody hendikepovaných se psy se těší velké oblibě

Kamenem úrazu jsou peníze

Největším problémem jsou podle ní finance. Týká se to nejen paraagility, ale všech kynologických sportů vhodných pro lidi s postižením. "U paraagility je podmínkou, že tréninky mohou probíhat pouze na vhodném, pevném terénu, který zvládne invalidní vozík, většinou elektrický. Nerovnosti povrchu jsou nebezpečné pro postiženého i pro psa. Takže nejvhodnějším prostředím jsou kryté haly. Ovšem v nich jsou tréninky drahé. V prostorách musí být navíc plně bezbariérový přístup a bezbariérové WC, a takových prostředí skutečně moc není," podotýká Zuzana Daušová.
To však zdaleka neí všechno, co musejí sportovci řešit. Dalším problémem je doprava. Jak se na trénink vůbec dostat? "Musíme si uvědomit, že u člověka s postižením, zejména u vozíčkáře, je přeprava vždy daleko složitější, než u člověka zdravého. Budeme-li mluvit například o Praze, kde sídlí naše organizace, pro vozíčkáře, kteří zde bydlí, mnohdy představuje cesta přes půl Prahy půldenní výlet, protože bezbariérové spoje jsou omezené. Na některá místa se nelze dopravit vůbec. Pokud vozíčkář jede autem, znamená to zvýšení nákladů. Většinou je na trénincích nutná i přítomnost asistenta nebo rodinného příslušníka. A samozřejmě trenéra. Většina zdravých lidí si vůbec takovéto problémy nedokáže představit, pokud se s nimi osobně nesetká." stýská si Zuzana Daušová. Navíc většina lidí s těžkým postižením je odkázána na invalidní důchod. Tito lidé mají často zvýšené výdaje se zajištěním svého života. To je tedy největší problém a důvod, proč se u nás "para" sporty necvičí.

Za sportem do ciziny

Jiná situace panuje v zahraničí. Sporty se psy a jejich handicapovanými majiteli jsou obvyklé převážně na západ od našich hranic a v zámoří. Finanční situace lidí s postižením tam totiž bývá na úplně jiné úrovni, než je tomu u nás. "Například německá škola pro psí pomocníky VITA Assistenzhunde provozuje se svými klienty, kteří mají většinou retrívry, Working testy. Je to sportovní disciplína postavená právě pro retrívry. Navíc je pro asistenční psy velmi vhodná, protože se jedná v první řadě o nutnou výbornou ovladatelnost psa i na dálku, o vyhledávání a přinášení - cviky pro asistenční psy nepostradatelné," vysvětluje Zuzana Daušová a dodává: "Trénují v průměru jedndou až dvakrát za měsíc. Sjedou se v pátek, přes víkend trénují a v neděli jedou domů. Vždy si předemdohodnou místo, kde budou cvičit, takže někdy jede některý z klientů třeba 150km, příště zase jiný. Není pro ně problém najít místa s bezbariérovým ubytováním, kde navíc rádi přivítají partu vozíčkářů i s jejich psy. V České republice není ani snadné najít prostory pro více vozíčkářů se psy," říká.

Velké možnosti

Paraagility se psími pomocníky

Handicapovaní mají v zahraničí na výběr z mnoha sportovních odvětví, jako jsou obedience, coursing, dogdancing, flyball, working, zkoušky a soutěže poslušnosti, někteří postižení si mohou "dovolit" i dogfrisbee. Pro vozíčkáře je velmi vhodný u nás zatím nepříliš známý sport dog-walking, což je v případě handicapovaných jízda na vozíčku s hůlkami. "jedná se o zdravý pohyb nejen pro psa, ale i pro postiženého, který si tak procvičuje celou horní polovinu těla," říká odbornice.

Sama si moc přeje, aby se u nás finanční sitaoce handicapovaných natolik změnila, aby bylo možné e psími sporty pro handicapované začít. Podle ní je totiž sport pro postižené velice přínosný: "Pokud majitel dělá se psem jakékoli, vzhledem ke svému postižení, vhodné sportovní aktivity, pes se stává ovladatelnějším, ochotnějším k práci, k poslušnosti a pouto mezi nimi se jednoznačně upevňuje. Provozováním sportovních aktivit se psem se udržuje a zvyšuje fyzická i psychická kondice postiženého i jeho psa. Mnohdy tím postižený nalezne nový smysl a náplň života, získá nová přátelství," uvádí Zuzana Daušová.

Zapojit se může kdokoli

Výhodou je, že sportovat může téměř každý, kdo má nějaké postižení. Disciplínu si vybere podle svého zdravotního stavu. Důležité je, co na to řekne lékař. Záleží vždy na tom, jaké konkrétní omezení postižený má. Lidé, kteří netrpí tělesným pjostižením nebo zrakovou vadou, ale jsou postižení například epilepsií, narkolepsií, cukrovkou a podobně, nebo mají těžkou vadu sluchu, takže jejich postižení je prakticky neviditelné, mohou se psem dělat téměř jakýkoli sport. Jediné psí sporty, které majitelé psích pomocníků provozovat nemohou vůbec, jsou všechny sporty, kde se vyskytují prvky obrany, byť obrany sportovní, protože u psího pomocníka nelze nikdy podporovat jekékoli lovecké a kořistnické chování, na kterém je sportovní obrana založena," vysvětluje Zuzana Daušová.

Podle ní například paraagility může provozovat každý, komu jeho postižení dovolí se samostatně pohybovat, ať už pomocí vozíčku, berlí nebo vlastních nohou, a kdo je schopen povely psa na dráze ovládat a mít pod kontrolou. "Paraagility nemohou dělat pouze zrakově postižení s vodícími psy, protože pokud je jejich zraková vada natolik závažná, že mají nárok na vodícícho psa, pak není možné, aby se orientovali na parkuru," říká výcvikářka.

Aby handicapovaní nebyli ochuzeni, Helppes jim poskytuje alespoň malou "ochutnávku" na svých rekondičních pobytech. "Velmi rádi bychom s majiteli psích pomocníků provozovali nejen paraagility, ale i jiné, pro ně a jejich psy vhodné kynologické sporty. Pokud by se podařilo sehnat finance, aby sami postižení mohli doplácet pouze symbolickou částku, kterou by si mohli dovolit, pak bychom určitě neváhali jim věnovat náš čas," říká Zuzana Daušová.

Nuda na vozíčku? Neexistuje

Jak je vidět, handicapovaný člověk může i se svým psím kamarádem vést plnohodnotný a velice pestrý život plný legrace i sportovního vyžití. Teď už je nutné jen překonat finanční překážky. A protože handicapovaní lidé jsou zpravidla velcí bojovníci, rozhodně by si pomoc s provozováním psích sportů zasloužili. "Věřím, že se časem podaří najít i na tyto aktivity finanční prostředky a dát tak šanci těmto lidem najít uplatnění i v této oblasti. Všichni přeci víme o mezinárodních úspěších našich paralympioniků a věřím, že mnozí z majitelů psů, pokud by měli vytvořeny adekvátní podmínky pro plnohodnotné tréninky, na mezinárodních soutěžích by také určitě zazářili," dodává Zuzana Daušová.

Psí kusy - logo

Kam dál: 

Dog Dancing - Daleké obíhání

Štěňata a agility - bez překážek

Když on bez pamlsku necvičí

FAQS - AGILITY

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...