Bázlivý pes
Všechno, co budu psát, platí pro všechny psy obecně, ale pro psy bázlivé z jakýchkoli příčin obzvláště… jsou totiž obvykle mnohem citlivější a naše chyby, byť nevědomé, nám dávají jasněji znát.
Na tohle téma mi pravděpodobně nebude stačit jen jeden článek. A vlastně původně jsem ani nechtěla o tomto specifiku psát tak brzo, ale zdá se, že v dnešní době je to nutnost. Bázlivých psů je čím dál více, až mě to zaráží. Říkám si, že to dost ukazuje o lidské společnosti jako celku.
Psi jsou velmi vnímaví k celkové atmosféře, která kolem nich panuje
Spousta bázlivých psů je bázlivých jen kvůli tomu, v jakém prostředí se vyskytují. Jejich lidé jim nedokáží být oporou, a proto jsou tyto často něžné duše, odkázané v tom strašně matoucím světě jen na sebe a tak jsou nejistí a bázliví… ostatně úplně stejně, jako jejich majitelé tam někde uvnitř. Psi neumí nic hrát, jsou navenek takoví, jako jsou uvnitř a pokud nemají životní jistotu tak se to prostě projeví.
U každého má bázlivost jiný důvod, příčinu a projev
Zároveň představím své dva současné psy, kteří oba původně byli bázliví. A mírně odlišně jsem s každým z nich pracovala, podle toho co bylo příčinou jejich strachu.
Když jsem si brala moji alaskanku Jane, honilo se mi hlavou, jestli opravdu chci bázlivého psa. O tom proč jsem si ji vzala, budu psát dále. Teď něco víc k tomu, o čem jsem přemýšlela, a co jsem věděla.
Od začátku jsem věděla, že to jde zvládnout a že budeme žít normální život v městském provozu. Jak jsem to věděla? No jednak jsem v té době už měla za sebou práci s naší Ibizankou, kterou jsem adaptovala na Prahu a provoz ve velkoměstě a zvládla nakonec i metro a to na začátku byl problém ji dostat do tramvaje. Ale hlavně jsem si vzpomněla na něco, co jsem viděla na vlastní oči.
Drobnosti mění velké věci
Moje kamarádky z dob, kdy jsem se aktivně věnovala agility, si pořídili feny sourozence šeltie. Zkušená kynoložka si vzala vrozeně spíše bázlivé a nejméně odvážné štěně z celého vrhu. Popisovala mi, že se to dá zvládnout, pokud štěně povzbudí a podrží, že z něj bude stejně sebevědomý pes jako to nejodvážnější z vrhu. Druhá kamarádka, spíše nezkušená a hlavně v té době trochu nejistá si vzala naopak tu nejdominantnější fenu. S překvapením jsem pozorovala, jak pouhý přístup v drobnostech udělal z bojínka sebevědomě se projevující čubu a naopak, ta která k tomu měla ty nejlepší předpoklady, byla drobnými chybami své nejisté majitelky, srážena až se role úplně obrátily a nakonec se začala bát psů i neznámých situací. Tak obrovský vliv to na psí duši mělo… pár drobných – nevím jak to nazvat – asi projevů psovoda. Takže, co moje zkušená kamarádka dělala tak jinak?
Vnitřní klid a síla
První věc, které jsem si všimla, byla, že zůstávala vnitřně klidná ať se dělo cokoli. Vnitřně silná… byla někým, o koho se opravdu bylo možné opřít. To je do jisté míry dáno zkušeností, do jisté míry se to ale dá i nacvičit prostě tím, že si situace dopředu představíte a představíte si, jak se v nich chcete chovat a hlavně jak se v nich chcete cítit, tedy všechny situace o kterých jsem věděla nebo tušila, že se do nich dostanu, jsem si dopředu promyslela. Co se může stát a jak je nejlepší se zachovat. Představovala jsem si, že zůstávám v klidu. Tohle mentální cvičení překvapivě dobře funguje. Mozek nepotřebuje situace reálně prožít, pokud si je umí reálně představit, aby se z nich něco naučil.
Nebýt zesilovačem „zlého světa“
Druhá věc, necítila se za chyby svoje ani feny trapně, provinile ani nijak jinak špatně. Totiž pokud se za chybu psa, který si není sám sebou jistý, cítíte provinile vůči okolí, nejste pro něj oporou, někým, kde se před celým světem může schovat, ale jste zesilovačem celého „zlého světa“. Totiž všechny ty domnělé pohledy cizích lidí, všechny emoce, které to ve vás vyvolává nevědomě promítáte do příčiny toho, proč se tak cítíte, tedy do svého psa, který nevědomě dělá něco špatně nebo často ani nedělá nic špatně - na tom, že si není v nějaké situaci jistý není nic špatného, není to jeho chyba a rozhodně mu nepomáhá, když posilujete jeho pocit, že je něco špatně tím, že vy ho vnímáte jako příčinu toho, že se na vás všichni dívají, navíc to obvykle ani není pravda, většině lidí jste ukradení. Tohle ze začátku cítí snad všichni. Všichni jsme na začátku nejistí – je to přirozené, máme pocit, že když uděláme chybu, tak všichni tu chybu jasně rozpoznali a tajně se nám za ni budou smát nebo nás jinak odsoudí. Ve skutečnosti se nic takového neděje.
Abych se tohoto pocitu na veřejnosti ale i jinde zbavila, začala jsem jednak pozorovat lidi – zjistila jsem, že všichni dělají chyby a často a vůbec nic si z nich nedělají. Druhak jsem trénovala odolnost vůči vnějšímu prostředí sama bez psů… prostě jsem dělala věci, které by mohly poutat pozornost a snažila jsem se nevšímat si okolí, soustředit se jen na tu činnost, zapomenout, kdo a co je kolem – vypnout vliv okolí. Jde to ztuha, zvlášť pokud jste přirozeně nesmělý typ, jako jsem byla já, ale nakonec se můžete pro svého psa stát zdí, za kterou se může schovat a cítit se tam bezpečně.
Krok za krokem
Třetí věc, kterou kamarádka dělala, byla, že vyhledávala situace, ve kterých fena potřebovala zvýšit sebevědomí, ale mohla je s malou pomocí zvládnout jakoby sama. Postupovala od těch nejjednodušších situací jako je třeba neznámý povrch až po ty nejsložitější. Postupně krok za krokem se tak zvyšuje sebevědomí psa.
Pochvaly není nikdy dost
A v neposlední řadě povzbuzovala, chválila a odměňovala za cokoli, co bylo možné. Ale zároveň trvala důsledně na nastavených pravidlech. Například štěkání – šeltií problém… prostě úplně pokaždé když zaštěkala doma, tak ji šla opravit. POKAŽDÉ. Opravit ne vyhubovat.
A přesně tohle jsem pak dělala pro moji Jane a později i Azíka, jak uvidíte v dalších článcích.