Pes v historii - Šplhající stromoví honiči

V průběhu věků se lovecká psí specializace postupně cizelovala až do nejroztodivnějších a nejneuveřitelnějších schopností a dovedností. A tak, přestože pes není kočka a nedokáže obratně lézt z větve na větev, existuje třiadvacet psích plemen, vyšlechtěných k lovu zvěře žijící na stromech a prchající na stromy.

Smečka u stromu

Lovci veverek, mývalů i medvědů

Medvěd nemá šanci se díky psům dostat bezpečně na zem

Tuto pozoruhodnou specializaci si vyžádala poptávka ze strany severoamerických lovců. Na území Spojených států amerických a Kanady totiž žijí zvířata, jako třeba mývalové či vačice, která se při pronásledování neukrývají v lesním porostu či v noře, ale uchylují se na stromy. A tak začali být po příchodu evropských osadníků do Ameriky běžní (většinou evropští) honiči cvičeni, aby dokázali lovcům označit strom, na kterém se zvíře ukrylo. V ideálním případě se má pes opřít předníma nohama o strom a štěkat tak dlouho, dokud nedorazí jeho pán. Podle své specializace na lov konkrétního druhu zvěře se některým z těchto loveckých psů říká mývalí, jiným například veverčí. Dokážou však zahánět na stromy i medvědy nebo pumy. Výkony stromových psů jsou u amerických lovců vysoce ceněny a jsou velice populární. Soutěže těchto loveckých psů bývají divácky oblíbenou akcí. Desmond Morris ve své encyklopedii Psi uvádí, že když byly tyto soutěže na vrcholu slávy, sledovaly je tisíce diváků, soutěžilo se o nemalé finanční částky, a navíc se u toho načerno sázelo, takže v některých oblastech byla soutěž zakázána. Nejstarším ze stromových honičů je černo-tříslový mývalí pes (Black-and-Tan Coonhound). Jak už jeho jméno napovídá, byl určen zejména k lovu mývalů, ale používá se i k lovu pum a medvědů. Jeho původ sahá až do 17. století, kdy se do britské kolonie ve Virginii dostali z Anglie bladhaundi a foxhaundi. Zatímco bladhaundi měli plnit úlohu strážních psů před útoky indiánů, foxhaundi měli bohatším osadníkům pomáhat při jízdních honech se smečkami. Chudší farmáři, kteří lovili bez koní, si však křížením bladhaundů s foxhaundy vyšlechtili vlastní plemeno, které používali při nočních lovech mývalů a vačic – tak vznikl takzvaný mývalí pes. Dnes se mu říká krátce „Cooner“ a používá se občas i při lovu pum a medvědů. Vzhledem se podobá bladhaundovi, ale je štíhlejší a jeho kůže netvoří záhyby. Je to statečný, sebevědomý, inteligentní a poslušný pes.

Potomci foxhaundů

William J. Walker (vpravo) stál u zrodu plemene walkerův šplhající mývalý pes (Treeing Walker Coonhound)

V roce 1742 dovezl lékař a badatel, Thomas Walker, z Anglie do Virginie anglické foxhaundy, kteří se stali základem chovu takzvaných walkerových honičů, později křížených s jakýmsi plemenem z Tennessee. Cílem bylo zlepšit schopnost psů zahánět lovená zvířata na stromy. Tak vznikl walkerův šplhající mývalí pes (Treeing Walker Coonhound). Tito psi byli velice podobní původním anglickým foxhaundům, ale byli vytrvalejší a dokázali udržet zvíře na místě svým štěkáním tak dlouho, dokud nedorazili lovci. Angličtí foxhaundi stáli také u zrodu plemene anglický mývalí pes (English Coonhonhound), které je i přes své jméno plemenem jednoznačně americkým. Až do konce druhé světové války se oficiálně nerozlišovalo mezi anglickým mývalím psem, walkerovým šplhajícím mývalím psem a modrým mývalím psem (Bluetick Coonhound). Modrý mývalí pes vznikl křížením foxhaundů s anglickými mývalími psy a s velkými modrými gaskoňskými honiči z Francie. Od ostatních mývalích psů se tak liší zbarvením své srsti – je modré s černými plotnami a tříslovými odznaky. Dnes se vyskytuje ve dvou rázech – původní velký ráz, kterému se říkalo Big Blue, se používal hlavně k lovu velké zvěře, tedy pum a medvědů. Mladší – menší a štíhlejší ráz – byl vyšlechtěn k lovu mývalů a patří mezi nejpopulárnější a nejpočetnější ze všech mývalích psů.

Nebezpeční protivníci

Černotříslový mývalý pes patří k historicky nejstarším plemenům stromových honičů

Americký leopardí stromový pes (známý jako Leopard Tree Dog nebo American Leopard Cur) není – i přes své jméno – určen k lovu levhartů, ale jedná se o typického šplhajícího stromového psa, jehož úkolem bylo původně ovládání stád na pastvě a také práce stromového honiče. Pozor, nepleťte si jej s u nás známějším luisianským leopardím psem čili catahoulou. Ke svému pojmenování přišel americký leopardí pes díky svému skvrnitému zbarvení. Počátky jeho křížení spadají až na začátek 18. století. Jeho prapředky byli nejspíš psi obyvatel východní části severní Karolíny, což byli vystěhovalci z mnoha evropských zemí – Španělska, Francie, Anglie, Skotska a Irska. A právě jejich psi se navzájem křížili a dali tak základ plemeni leopardí stromový pes. S ním je blízce příbuzný staroamerický horský honič (Original Mountain Cur), odolný robustní pes, který nebojácně zahání na stromy i velká zvířata. Oproti jiným stromovým honičům má širší hlavu a je podsaditější. Mezi méně početné stromové honiče patří také Plottův mývalí pes (Plott Hound). Byl pojmenován po Jonathanu Plottovi, německém přistěhovalci, který si s sebou v roce 1750 do Severní Karolíny přivezl i své oblíbené honiče, původně určené k lovu černé zvěře. V novém prostředí se z nich vyvinuli šikovní specialisté na nový druh lovné zvěře – stromoví honiči. Nezalekli se ani medvědů baribalů. Později se naučili lovit i menší zvířata, mývaly. Jiný typ stromové honiče údajně pochází z belgických ovčáků – malinoisů, které si na jih Mississippi přivezli evropští osadníci. Říká se mu jižanský honič (Black Mouth Cur). Tento plavě či hnědě zbarvený krátkosrstý pes s černou tlamou sloužil nejen jako lovec, ale také jako hlídač a ochránce stád. Dodnes je oblíbeným loveckým psem. Stromoví honiči dokazují, že pes umí svému pánu-lovci účinně pomáhat i při lovu zvířat, jejichž schopnosti na první pohled psí dovednosti převyšují. Avšak vytrvalost, houževnatost a tvrdošíjná snaha nevzdat se dělá ze psů nebezpečné protivníky i takovým šelmám, jako je třeba medvěd či puma.