Středověcí lovci

Publikováno: 10.7.2015
Autor: Psí kusy
Foto: Archiv Psí kusy
Jednou z nejoblíbenějších zábav středověké šlechty byl lov. Pravou štvanici si asi ani neumíme představit jinak, než se smečkou honičů, pádících po stopě divoké zvěře. Jak ale tito předci dnešních loveckých psů vypadali a jaká byla jejich technika lovu?
Lov na kance vyobrazený v iluminovaném kalendáři z počátku 15. století
Lov na kance vyobrazený v iluminovaném kalendáři z počátku 15. století 
 
Lov patřil po celý středověk k oblíbeným kratochvílím vysoce postavené šlechty. Měl mnoho podob – lovilo se pěšky i na koních, s dravými ptáky i se psy. O tom, jaké druhy loveckých psů se ve středověku obvykle používaly, se můžeme mimo jiné dozvědět i ze starých právních spisů. Třeba Jean Verdon ve své knize Volný čas ve středověku cituje ze starých bavorských zákonů. Tam se psovi, který lovil v norách, říkalo „bibarhunt“. K lovu ptáků byl určen „hapuhhunt“, který navíc ovládal umění plašit zvěř nebo hledat ulovenou zvěř na nepřístupných místech. „Suuarzuuild“ dokázal lovit tu největší zvěř. Francouzský vévoda Gaston Fébus ve své slavné Knize o lovu, sepsané ve 14. století, dělil psy na dogy, chrty, honicí psy, psy určené k lovu ptáků a psy řeznické. Lovecké dogy se používaly zejména pro lov kanců a medvědů. Stavbou těla se podobaly chrtům, ale byly těžkopádnější a měly velkou hlavu a vzpřímené špičaté uši. Byly poměrně nebezpečné, když se doga zakousla do kořisti, už ji nepustila. Vycvičené dogy patřily k nejvíce ceněným loveckým psům.
Chrti byli střední postavy a hodili se tak pro lov větších i malých zvířat. Podle Gastona Fébuse měli mít protáhlou hlavu připomínající štiku. Dobrý chrt vynikal svou rychlostí, byl veselý, poslušný a přívětivý k lidem, avšak ostrý ke zvěři. Honicí psi museli mít statné a vysoké tělo, dlouhý čumák a převislé pysky. Obvykle měli skvrnitou srst. Existovalo více typů honicích psů, kteří se lišili například svou rychlostí a vytrvalostí, nebo způsobem práce (s nízkým či vysokým nosem). Křepeláci se používali při lovu ptáků – koroptví a křepelek. Byli prý kousaví a neustále štěkali.

Prospěch i zábava

Lov byl ve středověku výsadou zejména privilegovaných vrstev. Ovšem nelovilo se jen pro ukrácení dlouhé chvíle, ale i z ryze praktických důvodů. Císař Fridrich II., autor spisu Lovecké umění, říkal, že člověka odjakživa na lovu lákají dvě věci: prospěch a zábava. Tím hlavním prospěchem bylo zajištění potravy. Večeře krále Karla Velikého (742–814) prý běžně sestávala ze čtyř chodů, mezi kterými nesměla chybět čerstvě ulovená a na rožni připravená pečeně, královo oblíbené jídlo. Kromě toho považovali středověcí šlechtici lov za jakýsi trénink válečného umění. Navíc byl dobrým lékem na zahálku, která byla považována za velice špatnou neřest a příčinu mnoha lidských fyzických potíží. Chudí lidé si navíc lovem mohli vydělat peníze na svou obživu. A jak takový středověký lov probíhal? Můžeme se o tom dočíst například v básni o Karlu Velikém. Její autor zaznamenal, že hned za úsvitu se u královského paláce shromáždil dav šlechticů. K lidským hlasům a ržání koní se brzy připojil i štěkot psů, které na vodítkách přiváděli mladí muži nesoucí kopí a sítě. Objevil se i král Karel a společně se vydali za městské brány, k řece. Na jejím břehu obklopil dav lovců krále a psovodi pustili psy, kteří se rozeběhli do lesa. Rytíři na koních objeli les a snažili se zvěř obklíčit. V tu chvíli lovci v údolí uviděli kance. Okamžitě za ním byli vypuštěni psi. Kanec se snažil zachránit úprkem do nepřístupného terénu, ale brzy se unavil, a proto se zastavil a obrátil, aby čelil psům, kteří jej pronásledovali. Toho využil král Karel – přihnal se ke kanci a zabodl do jeho hrudi kopí s takovou silou, že jej na místě zabil.
Ilustrace ke knize o lovu Gastona Tébuse ze 14. století, na kterých jsou vyobrazeny nejrůznější techniky lovu i tehdejší lovecká plemena psů při práci. Ilustrace ke knize o lovu Gastona Tébuse ze 14. století, na kterých jsou vyobrazeny nejrůznější techniky lovu i tehdejší lovecká plemena psů při práci.
Ilustrace ke knize o lovu Gastona Tébuse ze 14. století, na kterých jsou vyobrazeny nejrůznější techniky lovu i tehdejší lovecká plemena psů při práci. Ilustrace ke knize o lovu Gastona Tébuse ze 14. století, na kterých jsou vyobrazeny nejrůznější techniky lovu i tehdejší lovecká plemena psů při práci.
Mezi nejznámější středověké lovecké výjevy patří ilustrace ke knize o lovu Gastona Tébuse ze 14. století, na kterých jsou vyobrazeny nejrůznější techniky lovu i tehdejší lovecká plemena psů při práci 

Znát hlas a nezastavovat se

O něco později, ve 14. století, si získaly mezi šlechtou velkou popularitu štvanice. Jak se píše v Lovecké knize krále Moduse, tyto štvanice musely být velice pečlivě zorganizovány. Lovci se scházeli a radili již v předvečer lovu. Vstávali pak již před svítáním a každý se vydal na své předem určené stanoviště, odkud pozoroval okolí. Mezitím lovčí se svými slídiči obklíčil jelena, izoloval jej pro lov a označil okruh, ve kterém se zvíře pohybovalo. Potom odjel na shromaždiště lovců a štvanice mohla začít. Šlechtic určil, kteří lovci a kteří psi se zúčastní lovu, kteří psi budou určeni do zálohy a kde se bude nacházet záložní stanoviště. Smečky loveckých psů musely být velice zdatné, protože při lovu odváděly nejvíc práce. Když psáři, kterým se říkalo také psovodi nebo holotové, vypustili psy, ti se zkušeně vydali do lesa, nalezli zvěř a hlasitě ji štvali. Lovci je sledovali na koních a vyčkávali, až se zvíře zastaví a psi ho obstoupí. Pak bylo možné se přiblížit a zvěř střelit šípem z luku nebo zasáhnout vrženým oštěpem. Král Modus v knize vysvětluje svému učedníkovi: „Pokud chceš lovit jelena, nesmíš zapomenout na dvě věci: musíš rozeznat hlas každého svého psa, jemuž důvěřuješ, a nesmíš se nikdy zastavit, to znamená, že musíš na koni zblízka sledovat své psy, kamkoli poběží. Často se totiž stává, že se jelen obrátí zpátky na místo, na němž psi ztratili stopu. Když psi stopu ztratí, znovu ji hledají. Proto také musíš znát hlasy všech svých psů. Pokud by ji našel některý z cizích psů, nesmíš své psy nutit, aby ho následovali. Když podle štěkotu poznáš, že se nejedná o tvé psy, musíš mlčet a nechat psy jednat. Pokud ale uslyšíš, že tví psi stopují stejného jelena jako ostatní, můžeš se k lovu připojit a můžeš je pohánět troubením na roh i křikem. Pokud ovšem tví psi hledají stopu a některý z nich opět ucítí jelena a pustí se za ním, musíš ostatní psy přinutit, aby jej následovali.“
Dále král učedníkovi popisuje, že poté, co je jelen slídičem vystopován, musí ho sluha odvázat od stromu, ke kterému ho předtím přivázal, a musí s ním následovat pronásledující psy. Slídič pak zasahuje v okamžiku, kdy psi ztratí stopu tím, že je na ni znovu navede. Pokud je slídič dobrý, může i sám jelena zabít ve chvíli, kdy se jej chystá zabít smečka. Po skončení štvanice byli psi opět uvázáni na vodítko a odvedeni někam, kde se dosud
nehonilo, na jinou stopu zvěře. Psi se střídali – jedni odpočívali, druzí pracovali. Během lovu se také několikrát troubilo na roh, a to pěti způsoby: první zatroubení bylo určeno psům, když slídič vypátral jelena, druhé označovalo začátek lovu a vypuštění psů, třetí vybízelo psy ke slídění, čtvrté bylo troubení k ústupu a páté označovalo konec lovu.
Psí kusy - logo

Kam dál: 

Psi ve Svaté zemi

Nejsou to psi, ale bytosti

Obojky v proměnách času

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...