Pes a klec - ANO nebo NE? II. Co na to odborníci

Publikováno: 29.3.2015
Autor: Kateřina Kašparová
Foto: Aneta Jungerová

V návaznosti na minulý článek jsme se zeptali Marka Beneše a Ing. Pavla Bradáče na jejich názor na užívání klecí pro psy. 

Marek Beneš

specializuje se na výchovu psů, hlavně ale na nápravu psů zkažených a jinak problémových
Když jsem na své facebookové stránce zveřejnil záměr napsat článek pes a klec, objevilo se během pár minut několik desítek reakcí, zkušeností, příběhů a názorů. Je jasně vidět, že toto téma je živé a svým způsobem i kontroverzní. Klec pro psy je vnímána velmi odlišně. Někteří ji označují jako výborný vynález, jiný jako zbytečné omezování svobody psa. Jedni klec považují za pomůcku pro lenochy, kterým se nechce výchově psa intenzivněji věnovat, a další za nástroj usnadňující soužití se psy. Téma používání klecí je velmi emotivní, i když každý samozřejmě hledá postupy, které považuje za nejlepší. Takové metody, které mu vyhovují a které se mu osvědčily. A tak by to mělo být. Je nesmyslné hodnotit, co je správné a co správné není.

Pes a klec - ano nebo ne?

Jak může klec uškodit a jak pomoct

Nikoho, kdo bude číst tyto řádky, asi nenapadne zavírat psa do klece za trest... Jen těžko budeme psy zavírat bez předchozího postupného navykání na klec. Proto se chci na toto téma podívat z trochu jiného úhlu pohledu. Klec může uškodit. Jak ve vztahu s páníčkem, tak i co se týká pohody psa. Jindy může dočasné omezení pohybu naopak psa zklidnit. Rozhoduje i doba, po kterou je pes v pohybu omezen. Pokud pes těžko zvládá převoz autem a proštěká nebo prokňourá celou cestu. I tehdy, trvá-li cesta mnoho hodin... Tím se pes dostane do ohromného stresu. Takovému psovi dočasný pobyt v kleci pomoct může. I dočasné omezení pohybu mu pomůže zklidnit se. Naopak pes, který se bojí petard, prožije zavřený v kleci doslova peklo. Často jezdím do útulků a tam je názorně vidět, že kotec je pro mnohé psy jistota. Často jediná. A někdy si tuto jistotu velmi aktivně brání – i přesto, že se za ní skrývá především úzkost.

Krok do neznáma

Další možností je pro psa krok do neznáma. Někdy jde doslova o krok rozhodující o životě nebo smrti psa. Jakmile tento krok udělá, jeho svět se rozšíří, stěny se rozestoupí. Pes se může zhluboka nadechnout a může začít žít. Opravdu žít. Takový pes dostane prostor být psem. To je nejlepší dárek, jaký můžeme psům nabídnout. Respekt k soukromí a možnost naplňovat psí instinkty. To jsou věci, které psům v soužití s člověkem nejčastěji chybí. Je otázkou, jestli slovní spojení „problémový pes“ není jen naše hluboké nepochopení psychologie psa. Často bývá takový pes zároveň psem nejcitlivějším. Myslím, že je zásadní si tuto skutečnost uvědomit. Obvykle se psa v jeho nežádoucím chování snažíme pochopit. Snažíme se najít příčinu chování, které se nám nelíbí. Myslím si, že to nemá smysl. Místo toho bychom takovému psovi měli ukázat možné řešení. Ukázat mu cestu, po které může jít. Ukázat mu, co po něm chceme. Ukázat mu možnou alternativu k jeho strachům a úzkostem. Čehož lze docílit přístupem trochu odlišným od běžné lítosti a snahy pejskovi něco vynahradit. Pochopit přirozené a instinktivní chování psa vyžaduje často až odvahu. Z jednoduchého důvodu. Vše, co to od nás vyžaduje, je sklonit hlavu, pozorně svého psa sledovat. Vnímat. V klidu se nadechnout. Naladit se. A sebrat odvahu nedělat nic... Toto „nicnedělání“ je tím nejdůležitějším, co nás může ve vztahu se psem posunout dál.
Každý pes totiž reaguje jinak. Každý pes je osobnost. Každý prožil jiný život a projevuje se jinak. I když jde o stejnou rasu. Nelze se spolehnout na rady, poučky a návody. Stejné rady někde pomůžou, jinde už méně. Když budeme vnímat svého psa, a hlavně když se k němu budeme chovat s respektem a jako k takovému, jakého chceme mít, máme ten nejdůležitější krok za sebou.
Máme před sebou skvělé psy. A návod, jak jim umožnit žít šťastný život, plný klidu a pohody, je jen v nich a v nás. Stejně jako původní význam slova učení, „educo“, znamená „vyzdvihovat z nás“, tak odpověď na otázku, jak vyřešit ten který problém, je o budování vzájemného vztahu. Jako dočasný výchovný prostředek můžou technické pomůcky dočasně pomoct, neměly by se ale stát řešením trvalým.

Pavel Bradáč
výchově a výcviku psů se věnuje od roku 1993, specializuje se na problémové chování a vytváření vztahu mezi psem a jeho pánem
Na facebooku i jinde na internetu najdeme spoustu diskuzí, často i ostře vedených, o používání klecí pro psy. Názory pro i proti používání klecí mají své (někdy i militantní) zastánce, diskuze tedy bývají velmi ostré.

Důležitý je komfort psa

Snažím se na každou situaci dívat pohledem psa a jeho komfortu – tedy co je příjemnější a výhodnější pro psa. Další možností, jak se na tyto problémy dívat, je pohled asociativní – částečně souvisí se seriálem, který najdete na jiných stránkách (na str. 26–27, pozn. red.) tohoto čísla – tedy spojený s tím, jakou asociaci, emoci, takové situace u psa vyvolávají.
Jde o jednu z několika důležitých dovedností, které majitele psů v našich základních kurzech učíme: že se každý pes učí i pomocí asociací, tedy pomocí toho, jakou emoci si s konkrétní situací spojí, je-li to pro psa příjemný nebo nepříjemný prožitek.

Pokud psa naučíme, že je klec bezpečné útočiště, bude ji mít rád a bude ji využívat pro odpočinek. Budeme-li klec (i cokoli jiného) používat jako trest, bude ji tak pes vnímat, bude pro něj nepříjemná a stresující.

Zpočátku jsem byl proti klecím

Moje první setkání s klecemi se odehrálo asi před dvanácti lety, kdy jsem cvičil s rakouskou skupinou vodních záchranářů. A protože byli tehdy v Evropě asi na nejvyšší úrovni, byla pro mne skutečnost, že používají klec, něčím strašným. Jsem člověk, pro kterého je osobní svoboda z hodnot nejdůležitějších, a tím se řídím i při výchově a výcviku. Možná proto nesnáším metody postavené na potlačení osobnosti psů. A tehdy měli záchranáři u vody postavený velký stan a v něm bylo x klecí, do kterých se psi mezi jednotlivými prvky výcviku vraceli. Velmi rychle jsem však – z pozorování jejich nálady a emocí – pochopil, že se do klecí vracejí rádi, že je to pro ně bezpečné útočiště, kde mají klid a mohou odpočívat, a nikoliv trest.

Použiju příklad: Jistě znáte spoustu psů, kteří se na jízdu autem těší, a také psy, kteří ji nesnášejí – jen auto uvidí, už zvracejí nebo jsou extrémně nervózní. Všechno je ale o tom, jakou asociaci mají s autem spojenou. Moji psi měli a mají nejen jízdu autem, ale i třeba návštěvu veterináře a jiné „nepříjemné“ činnosti spojené (a dále spojované) s asociací kladnou, takže se na ně těší a dokážou pochopit, že pokud je něco bolí, je to zábava, co se nepovedla. Všechno je o úrovni důvěry, kterou pes ve svého člověka má, a důvěra je jedním z důležitých prvků, které jako psí škola učíme.
S klecemi je to jako s jinými činnostmi. Pokud psa naučíme, že je klec bezpečné útočiště, bude ji mít rád a bude ji využívat pro odpočinek. Budeme-li klec (i cokoli jiného) používat jako trest, bude ji tak pes vnímat, bude pro něj nepříjemná a stresující.

Klec jako bezpečné útočiště používám také jako součást zvýšení komfortu pro bázlivé a neurotické psy, tedy psy přehnaně reagující na vnější podněty. V těchto případech je klec (častěji látkový domeček) jednou z možností, jak psovi umožnit delší odpočinek, u některých psů je to dokonce jediná možnost, jak vůbec pracovat nejen na důvěře ve svého člověka, ale ve svět jako takový.

CO ŘÍCI ZÁVĚREM?

Pokud jde o mne osobně: mám svého psa jako dítě (kdo nás zná, ví to moc dobře) a také jsme pro něj kdysi pořídili klec (podle některých názorů prý je protimluv, aby člověk psa miloval a současně mu koupil klec). Tenkrát to bylo poměrně divoké štěně a my nebyli právě nadšeni, že nám v zápalu svých her okousává dřevěné schody. Do klece se velmi rychle naučil chodit sám a rád v ní i spal, jinak tam ale moc nepobyl. Rozhodně nikdy nevypadal jako trpící štěňátko… Nakonec stejně skončil na svém (původně našem) gauči, kde odjakživa nejradši tráví čas.
V pokoji, kde je klec, žijí dnes dva kocouři, v kleci mají svůj kočičí záchod (kvůli úspoře místa). Logicky tedy klec nezavíráme, kočičí skvadra na ní má i deku a pelíšky, a protože kočky milují vyvýšené prostory, často tu lehávají. Když jsme před rokem seznamovali nově příchozího kocoura Fouska z útulku s naším psem, zase se klec na chvíli hodila – na střídačku jsme tam po pár minutách zavírali psa i kocoura, aby se bez rizika vzájemné inzultace mohli okukovat. Bylo docela úsměvné, že mnohem bojovněji se tvářil kocour na psa... Ale to už je zase na další téma. 
Klece se zatím zbavovat nechceme – třeba až zase jednou budeme mít štěně, hodí se nám. Na kleci zkrátka nevidím nic špatného – a zdůrazňuji: při správném postupu, a hlavně v ní nesmí být pes zavřený víc hodin denně nebo za trest apod.!

Článek vyšel v časopisu č.2/2014

logo Haf a Mňau

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Pes a klec - ANO nebo NE? I.

Mimino, kojení a pes

Pes a dítě spolu v bytě

Jak na soužití kočky se psem

Na koni i se psem

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...