Ohodnotit
Už jako dítě jsem obdivovala netypický vzhled anglického bulteriéra. Po maturitě jsem nastoupila do práce, kde kolegyně měla doma fenku bulteriéra a denně mi o ní vyprávěla. Proběhlo několik návštěv a bylo jasno - bulteriér je pes pro mě! První fenka si velice rychle získala celou mou rodinu a stala se lehce nevychovaným,ale milujícím rodinným psem. Bohužel ve 3,5letech zemřela na selhání ledvin. Po koupi druhé fenky jsem měla vyšší ambice, chtěla jsem vystavovat a skládat zkoušky. Od štěňátka jsme spolu chodily na cvičák, později do lesa na stopy. Agnes si časem vyběhala coursingovou licenci, na výstavách se jí docela dařilo a složila 2 základní zkoušky poslušnosti. Lákala mě i canisterapie, proto jsme se přihlásily na dvoudenní kurz zakončený zkouškami. Celé 2dny jsem poslouchala od ostatních účastníků, že bulteriér není právě vhodným psem, že jsou zvědaví na zkoušky atd. Při zkouškách Agnes nezaváhala a získala osvědčení o absolvování povahových testů canisterapeutického psa. Několikrát jsme spolu navštívily školku pro hyperaktivní děti, také ústav pro mentálně postižené. Poté nastala pauza, bulinka si plnila své mateřské povinnosti a já taky;-)
S malým dítětem už tolik volného času k pravidelným návštěvám nebylo. Ale bylo mi líto zahodit nabyté zkušenosti, proto mi švagrová domluvila návštěvu školky, kam chodila její dcera. Pojala jsem to jako seznámení dětí se psy obecně. Při příchodu Agnes zaštěkala na pozdrav, posadily jsme se na koberec, abychom byly dětem blíže a představila jsem nás. Pak proběhla živá diskuze, kdo má doma pejska, jak se jmenuje, čím se psi krmí a co vše potřebují (pelíšky, misky atd.) Probrali jsme plemena psů a taky jejich různé využití. Děti uvedly myslivost, slepecké psy, policejní psy, o kterých dokonce řekly, že můžou hledat drogy. Mile mě překvapil jejich přehled.
Probrali jsme chování k cizím psům, že se nejdříve musí zeptat majitele než si pejska pohladí a názorně to na Agnes vyzkoušely. Všechny děti se postavily do řady a jedno po druhém k ní přišlo, nechalo se očichat, pohladilo ji po zádech nebo po hlavě. A jak se mají zachovat, když kolem pobíhá pes bez majitele? Snažila jsem se vysvětlit rozdíly v chování psů. Agnes předvedla uvolněný postoj, vrtěla ocasem a já dětem vysvětlila, že se nic neděje, ale na psa šahat určitě nemůžou. Pak se Agnes postavila do výstavního postoje a já dětem ukázala, že pokud pes stojí napjatě, má upřený pohled (na granuli v mé ruce), nastražené uši, případně vrčí, hrozí nebezpečí. Před psem nesmí utíkat, ale schovat se do tzv.klubíčka. Předvedla jsem jim, jak se přesně sbalit a děti to taky s radostí zkoušely. Pod jednoho odvážného kluka jsem schovala granuli, dala Agnes povel hledej a nechala ji do prcka šťouchnout, aby ostatní viděly, jakou má pes sílu.
Aby mě děti nemusely jen poslouchat a nezačaly se nudit, trošku jsme si zacvičili. Dávala jsem povely sedni, lehni, vstaň, plaz, štěkej a dětem to šlo parádně. Zařadila jsem i překročení ležícího psa a plazení pod stojícím psem - oba cviky měly veliký úspěch. Nakonec si po dvojicích vyzkoušely, jaké to je vést 30-ti kilového psa na vodítku. Před odchodem se na Agnes všechny sesypaly a hladily a hladily, myslela jsem, že nás domů nepustí!
Učitelkám se hodina moc líbila a hned jsme se domluvily na další návštěvu v jiné třídě. Takhle jsme s Agnes navštěvovaly každý rok několik školek v okolí, všude nás vítali a nikdy nebyl problém, že přišlo "bojové plemeno". Největší odměnou pro mě bylo, když si Agnes hladily i děti, které se normálně psů bojí. Učitelky si je spolu vždy fotily a říkaly, že fotky musí poslat rodičům, aby viděli, jak jejich ratolest překonala strach!
Bohužel je canisterapie velice náročná disciplína a z Agnes už je starší dáma, která po posledních hodinách byla mnohem unavenější než obvykle. Proto jsme návštěvy školek ukončily a jen občas zajdeme s některou třídou mateřské školy v naší vesnici na procházku....
