Svatobernardský pes

Základní údaje plemena

Země původuŠvýcarsko
Název v zemi vznikuSaint Bernard
Kategorie dle FCIII. Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi
VelikostMinimální: Psi - 70 cm Feny - 65 cm Maximální: Psi 90 cm Feny 80 cm
HmotnostNeudává se
OsrstěníKrátkosrstá varieta (s patrovou srstí): krycí srst hustá, hladká, přiléhající a hrubá. Podsada bohatá. Stehna s lehce vyvinutými kalhotkami; ocas hustě osrstěn. Dlouhosrstá varieta: středně dlouhá rovná krycí srst s bohatou podsadou. Obličejová část hlavy a uši s krátkou srstí , na zádi a kyčlích většinou srst trochu zvlněná; hrudní končetiny s praporci; silně vyvinuté kalhotky na stehnech; ocas huňatý.
Zbarvení srstiZákladní barva bílá s menšími nebo většími červenohnědými plotnami (bílá s plotnami) až splývající červenohnědá přikrývka na hřbetě a bocích (plášťové zbarvení).
Celkový dojemPovaha přátelská; temperament klidný až živý; ostražitý.
Zaměnitelné plemenoNepravděpodobná. Bernský salašnický pes

Charakter a chování

V mladém věku je hravý, veselý, dovádivý až bouřlivý. Jak se pomalu stává dospělým zklidní se, začne být více sebevědomý, ale zároveň si ponechá dobrosrdečnost a vlídnost. Nikdy není agresivní či zlostný. Ač je většinou velmi dobrý hlídač, mimo své teritorium je velice přátelský. Dokáže být ostražitým hlídačem, i když zbytečně nevstává. Přesto mu nic neunikne. Objeví-li se známý člověk, zůstává naprosto klidným, proti příchodu cizího člověka rychle zasáhne. Zbytečně neštěká a to ani tehdy, štěkají-li zbůhdarma psi ze sousedství. Má znamenitý místní orientační smysl a vynikající sluch. Doslova miluje děti a je k nim někdy až přehnaně tolerantní. Proto je zapotřebí omezovat spíše děti v jejich chování, než kontrolovat chování bernardýna k nim. Nebezpečná jim může být pouze jeho velikost, váha a tak trochu jistá nemotornost. Právě díky těmto vlastnostem potřebuje včasnou výchovu a základní výcvik. I když je zapotřebí hodně času a pevných nervů, s velkou dávkou důslednosti, ale také lásky, vychováte z něho vynikajícího, poslušného, rodinného psa. Učí se spíše pomaleji, ale naučené cviky jen tak nezapomene. Přestože se dnes pro svou přílišnou mohutnost již k záchranářské činnosti nehodí, je stále velmi silný a může se naučit tahat vozík či v zimě sáně. Ke klimatickým podmínkám je velice odolný, letní vedra by měl však trávit v klidu a stínu se sníženou fyzickou aktivitou.

Původ psa

V tehdy nebezpečném průsmyku ve výšce 2469 m nad mořem, založil Bernard von Menthon hospic. Jeho záměrem bylo, aby zde našli útočiště zbloudilí, vyčerpaní, či bezradní cestovatelé, obchodníci a vojáci, kteří průsmykem procházeli.určený. Tento alpský průsmyk, který byl až do začátku 20.století jedinou schůdnou cestou z Itálie do Švýcarka a naopak, je znám svým děsivým počasím, kdy v průměru 350 dní v roce je sněhová vánice, bouře, nebo hustá mlha, to vše s neustálou hrozbou lavin. V tomto hospicu se mezi léty 1660 a 1670 začali objevovat velcí horští psi na ochranu před lupiči, kteří průsmyk šikanovali.. Existence těchto psů je doložena obrazově od roku 1695 a písemně poznámkou v písemnostech hospicu z roku 1707. Až posléze mnichové řádu sv. Augustina zjistili, že jsou nejen výbornými hlídacími psy, ale i dobrosrdečnými zachránci lidských životů. Psi z kláštera sv. Bernarda byli známí nejen svou silou a ochotou pomoci každému člověku, který jejich pomoc potřebuje, ale i vynikajícím orientačním smyslem a vždy, za každého počasí, trefili s naprostou jistotou do kláštera. Byli dokonce schopni vytušit a dát najevo, že se blíží sněhová bouře. Spolehlivost a obětavost těchto psů byla známá široko daleko. Také Napoleonovi vojáci, kteří statečnému psovi, jenž jim neúnavně pomáhal průsmyk projít, dali jméno Barry, hlásali o jeho srdečnosti a odvaze všude kam přišli.

U příležitosti mezinárodního kynologického kongresu 2. června 1887 byl svatobernardský pes oficiálně uznán jako švýcarské plemeno psů a standard tohoto plemene byl prohlášen za závazný. Od té doby je bernardýn švýcarským národním plemenem. Chovu bernardýnů v pravém slova smyslu a s ním spojeného zušlechťování, se jako první ujali Angličané. Ti nejspíše přikřížením novofundlandského psa podpořili dnes oblíbenější, dlouhosrstou variantu, ale také se snažili o zvednutí kohoutkové výšky (pravděpodobně i za pomoci přikřížení anglického mastifa).