Pejsci od vedle z.s

Náš příběh se začal psát už někdy hodně,hodně dávno. Od malička jsem měla velmi blízký vztah k přírodě a všem zvířatům, ať šlo o kočky, psy, drůbež a vlastně cokoliv živého. Nejednou jsem, už teda samozřejmě i teď, jako dospělá, přenesla do bezpečí ježka, žábu, šneka.... A vlastně člověk si tak nějak v průběhu let uvědomí, že chce pomáhat víc. Jako malá holka jsem si přála mít depozitum / útulek, jen moje rodina se s mým úmyslem vůbec neztotožňovala. Vlastně ani můj první přítel nebyl moc „pro“, ale částečně tiše mi moje záchranné akce toleroval, tímhle díky :D . V současné době je v našem rodinném azylu několik členů. Začala bych asi čtyřmi dětmi, které nám perfektně zajišťují socializaci a mazlení pejsků, dále tu žijí dva ježkové bělobřiší, z kterých je jeden adoptovaný. Dvě skinny morčátka, dva křečkové, dvě potkaní holčičky, 2 šnečci, strašilky .které mají teď plno miminek a v neposlední řadě momentálně stabilně 9 psů a měnící se počet psů v dočasné péči k adopci. Pár zvířátek k nám přišlo velmi neplánovaně, z hodně špatných podmínek a byla potřeba jim dát individuální přístup, na kterém si zakládáme, a pracovat s nimi. Takto vzpomínám na pejska, kterého jsem si dovezla v roce 2013 z Brna. Kde byl vykopnutý z rozjíždějícího se vlaku. Stála jsem tehdy jako 18 letá holka na nádraží a zůstaly mi jen oči plné slz a jedno malé, vyhublé štěňátko. Mělo sotva měsíc, neumělo nic, ještě ani jíst. Vzala jsem ho pod bundu a nastoupila do svého vlaku. Řídím se heslem, že každá věc se děje z nějakého důvodu a žádná překážka není tak těžká, abych ji nepřekonala. Tehdy jsem netušila, jaký Alfík začne psát, resp. jen dopisovat příběh... Po cestě jsem nakoupila pleny, mléko pro štěňata, lahvičku a začal boj, boj,který jsme vyhráli. Nicméně jsme začali tušit, že jeho minulost si nese daň. Neovládal močení. Vždy jen vyděšeně koukal, co z něj teče, koberce na tehdejším bytě K.O... Návštěva veterináře potvrdila vážné, trvalé problémy, už si teď přesně nepamatuji co. Bohužel jsem tenkrát neznala všechny možnosti, nevěděla, že životem na plenkách bych ho nijak netrápila, neomezovala a taky hlavně to, že za pár krátkých měsíců skončíme na domku se zahradou ... A tak jsme pejska, na adopční smlouvu darovali staršímu pánovi k domku, kde měl vše, co potřeboval. Dlouho mi trvalo, než jsem fakt přijala, ale i tak jsem to brala jako záchranu života a pomoc. Mohl žít a snad se má pořad stejně dobře, jen už jako psí senior. Po něm přišlo ještě pár akutních záchranných akcí, ať už dočasných, nebo trvalých. Fenečky ze Španělska, Slováci z osad, týraní pejsci z ČR .... V současné době máme domluvenou spolupráci se Slovenským spolkem, se kterým bychom chtěli spolupracovat po celou dobu a pejskům tu hledat rodiny. Bez spolků v ČR nemají pejsci na Slovensku ani z poloviny takové možnosti na umístění a lepši život. Situace na Slovensku v Romských osadách je víc, než kritická, i přes výzvy spolků, dobrovolníků atd... S tím tamní vláda nic nedělá. V osadách probíhají nelegální zabijačky, Romské děti mají psi jako hračky, polévají je benzínem, zapalují, hrají s nimi fotbal.. Psi se tam živí odpadky, je velká úmrtnost v nehumánních podmínkách na nekontrolovaně se množící nemoci.... Psi žijí na krátkých, nevyhovujících úvazech, kdy mají často dráty, tkaničky apod. Zařezané až do kůže.... Děkujeme za to, že jste tu s námi a pomůžete nám pomáhat. I šíření osvěty je pomoc.