Barzoj - ruský chrt

 Barzoj - ruský chrt
Dobrý hlídač Pro zkušené kynology Náročný na pohyb Vyžaduje péči o srst Pro držení doma Pro držení venku Pro fyzicky zdatné majitele

Základní údaje plemena

Země původuRusko
Název v zemi vznikuBarzoi, Borzaja psovaja
Kategorie dle FCIX. Chrti
Velikostpes: 75 – 85 cm fena: 68 – 78 cm
Hmotnost35 až 48 kg. (Standard FCI váhu neuvádí.)
OsrstěníHedvábné, měkké, hebké, zvlněné, nebo tvořící krátké kadeře
Zbarvení srstiBílá, zlatá ve všech odstínech, zlatá se stříbrným nádechem, zlatá s tmavým stínem, červená, černě stínovaná s tmavou tlamou a končetinami; šedá od popelavě šedé až po žlutošedou; žíhaná: zlatá, červená, nebo šedá s tmavším žíháním, červená, černá a všechny odstíny uvedených barev. Pálení je povoleno, není však žádoucí.
Celkový dojemVelký, impozantní, mimořádně ušlechtilý chrt s polodlouhou srstí.
PovahaKlidný, zdrženlivý, ale také jistý a neohrožený.
Zaměnitelné plemenoNepravděpodobná. Nejblíže je Afgánský chrt. Afgánský chrt

Charakter a chování

Barzoj, ač je to chrt, je ve své podstatě líný pes. Je obrovským omylem široké veřejnosti, že chrti celé dny od narození až do své smrti mají potřebu nesmyslně běhat. Nemají , obzvláště barzojové ne. Samozřejmě potřebují pohyb, ale nikoli přes míru. Jsou to sprinteři, takže pokud mají možnost volného pohybu zasprintují si krátce a razantně a pak se již pohybují normálním pohybem, jako každý jiný pes. Cizí lidi buď vítají nebo je ignorují, nejsou tudíž žádnými dobrými hlídači objektů, ale svoje území uhájit dovedou. Jsou schopní zvládnout základy poslušnosti. Zcela určitě nebude barzoj kousat do rukávu nebo se plazit pod kládami, ale základní poslušnost zvládají. Cvičitel však musí mít notnou dávku zkušeností, protože barzoj nesnáší hrubé zacházení, křik a dril. Jsou k vidění i agility s barzoji a zvládají to. Jinak se dnes barzoj využívá spíše jako společenský pes, ke svému aristokratickému vzezření a trochou pyšného vystupování , mu to jde opravdu dobře. Samozřejmě lze využívat i pro dostihy, ale ten správný dostihový chrt to není.Vzhledem k tomu, že v dnešní době se neprovozují žádné lovy s barzoji, orientují se chovatelé na klidné a vyrovnané povahy.

Barzoj je smečkový pes a svoji smečku nesmírně miluje. Ke svým lidem se dovede velmi citově upoutat. Má rád děti. Pokud jako malé štěně vyrůstá s jinými zvířaty v domácnosti není s tím žádný problém. Většina barzojů dobře plave a zbožňují vodu.

Původ psa

Kolem málokterého plemene chrtů, pokud jde o jeho původ, bylo tolik dohadů a nejasností, jako kolem barzoje. Exteriér ruského chrta příliš mnoho spolehlivých vodítek neposkytuje. Je poněkud zvláštní směsicí znaků plemen z obou vývojově jinak nezávislých skupin – chrtů orientálních a chrtů okcidentálních. Rusko bylo v první polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu pokryto převážně neproniknutelnými hvozdy lesů a bažin. Z toho je zřejmé, že tu nebyly ani zdaleka ideální podmínky pro lov s chrty. Tito psi se tu také nevyskytovali. Lovilo se zde převážně pomocí severských špicovitých psů lajek, popřípadě pomocí honičů. Počátek lovu s chrty se datuje do poloviny 16. století, kdy psi, formy tazyho, byli přivedeni Tatary.

Plemeno barzoj bylo pravděpodobně vyšlechtěno z plemen Stepnaja Borzaja a Chortaja Borzaja. Jeho uplatnění byl lov, převážně vlků za pomocí honičů. V případě celkového systému lovu s honiči a barzoji jde o novodobý "vynález", který od provozovatele vyžadoval nemalé finanční náklady. V obrovských psincích bylo často chováno až 1500 chrtů a honičů, což vyžadovalo četnou armádu personálu, který se o vše staral. Samotný lov byl velkolepým divadlem se spoustou herců a diváků. Smečka honičů, která byla sestavena tak, aby zpěvné hlasy psů lahodily během štvanice sluchu lovců, vyháněla zvěř z lesa na nevelké louky, kde na ni, již notně unavenou, čekali lovci s barzoji. Barzoji byli na místa lovu často dováženi na vozech.Většinou byly loveny lišky a zajíci, nezřídka byl uspořádán i lov na vlka. Ulovení vlka považovala většina chovatelů barzojů za největší lovecký úspěch jejich psa a chlubila se jím. Přitom jde o "omyl": barzoji totiž vlky nikdy doopravdy nelovili a ani neulovili. Ulovit znamená kořist dostihnout a usmrtit ji, což je v případě barzojů možné u zvěře jako je liška, zajíc, drobní kopytníci apod. Při námi popisovaném lovu vyhnali honiči vlka na louku a úkolem chrtů bylo obklíčit a zastavit jej, dokud nedorazil člověk - lovec, který měl zvláštní úkol: na koni se přiblížil k vlkovi stojícímu v obranném postoji, ve vhodném okamžiku seskočil z koně na jeho záda, chytil ho za slechy a znehybnil. Pokud si lovci přáli, aby byl vlk uloven živý, byl mu do mordy vražen klacek a zvíře bylo spoutáno. V opačném případě lovec vlka usmrtil jediným bodnutím nožem. V tom spočívalo umění lovu na vlky - lovcem byl člověk.

Podle knih o lovech s chrty a podle tvrzení chovatelů žili v historii jen dva psi, kteří dokázali zastavit vlka, chytit ho za šíji nebo kůži za slechy a takto ho udržet do příchodů lovců. Postupný zánik velkolepých štvanic nastává po roce 1861, kdy bylo v Rusku zrušeno nevolnictví. Bojaři přišli o levnou pracovní sílu, chyběly i prostředky i lidé, kteří by se postarali o velké smečky. Počet chrtů se výrazně redukoval, takže v roce 1873 se již objevují nářky nad úpadkem chovu.Většina chovatelů si zakládala na tom, že jimi držení psi byli typičtí právě pro jejich chov a výrazně se odlišovali od chovů ostatních. Tak se stalo, že se vyvinulo množství typů barzoje. Linie jako Boldarev, Sumakov, Čelešev, Bibbikov a především Perchino byly ve své době pojmem. Ve 20.století ruští šlechtici považovali barzoje za stavovský symbol, vnější projev své urozenosti a zámožnosti. Chrt měl v chudém Rusku větší cenu než kůň nebo kráva. Proto po velké říjnové revoluci byly stovky nádherných psů nemilosrdně lidem likvidovány coby buržoazní přežitek.Vůdci revoluce měli brutální přístup ke všemu aristokratickému, ať to byla sama carská rodina, tak i ke všemu co k ní patřilo. Naštěstí ještě před první světovou válkou a osudnými událostmi, které na ni navazovaly, se barzoj dostal do módy i v západní Evropě., kde již vzniklo několik chovných stanic. I po revoluci se podařilo evropským a americkým chovatelům nakoupit v Rusku ( převážně ze Sibiře) kvalitní psy, a tak se postarat o zachování cenného genetického materiálu.