Život s Benem – kardiakem
Kdyby mi někdo řekl, co nás s Benem čeká, asi bych se sesypala, a nejsem si jistá, zda bychom to zvládli.
Vzpomínám si na den, kdy se na tréninku coursingu v Blansku na cvičáku Ben zhroutil. Nebylo ani moc horko, dráha byla kraťoučká... Vypustila jsem ho na dráhu a šla k cíli. Najednou slyším, jak někdo říká, že ho asi píchla vosa. Otočím se – Ben už ležel na zemi, pěna u tlamy.
Utíkala jsem k němu, odnesla ho pod přístřešek, do stínu, a polévali jsme ho vodou. Oči se mu obrátily, jazyk a sliznice fialové. Po chvíli se nadechl a vrátil se zpátky. Ležel na zemi v kaluži vody, rudé oči, jazyk ale pomalu měnil barvu zpátky na růžovou. Pak se pokusil vstát, vstal, rozhlédl se a zamířil si to na dráhu. Podlamovaly se mu nožičky, ale snažil se tam dostat. Chytila jsem ho a držela. Nechápal, proč tam nemůže.
U veterináře na EKG
První veterinář si poslechl, co se stalo, Bena prohlédl, natočil EKG a řekl, že je vše v pořádku. Ze srdce mi spadl obří kámen. V podvědomí mě ale něco zneklidňovalo. Když jsem Benův kolaps vylíčila kamarádce, přemluvila mne, abychom Bena vzali na vyšetření ke kardiologovi. Jen díky ní mi Ben ještě žije!
U pana doktora Beník podstoupil vyšetření, dostali jsme s sebou domů EKG Holter (přístroj, který umožňuje sledovat srdeční aktivitu kontinuálně po celý den a noc, výsledný záznam EKG křivky následně odborník vyhodnotí – pozn. red.) a zapisovali úplně všechno, co Ben dělal – spánek, jídlo, běh, vyprazdňování. Díky Holteru se přišlo na to, že Ben má poruchu vedení elektrického impulsu, a doporučili nám echokardiografické vyšetření včetně dopplera. Na doppleru se projevila vada srdíčka, která se ukázala jako limitující pro celý Benův další život.
První rána: Máme psa s nemocným srdcem
Co to ale bude obnášet, to vám nikdo neřekne. Každá vada je jiná, každý pes je jiný, srdíčko ovlivňuje další orgány. Léky pak zatěžují játra, ledviny, organismus jako celek.
Takže nastal kolotoč zjišťování informací po internetu, u známých, hledání článků, stránek... Prostě pídění se po jakékoliv informaci o tom, co nás čeká a co čeká našeho psa. Strašně mi pomohly moje „dobré víly“, ženy s velkým Ž – Danča od Day, Věrka (Tája a Vendulka), Vendulka (Gi), Evka (Niobenka a Amonek) a taky moje podpora Barča (Alex a Píno a teď i Klokan) – bez kterých bychom byli ztraceni. Kdykoliv jsem se musela vypovídat, trpělivě mě vyslechly, když bylo potřeba, poradily, Barča nám přizpůsobuje ubytování na akcích, vychází nám vstříc. Nezbývá než říct: DĚKUJI!
Beník se pořád drží
Sice s podporou léků – napřed Egilok, který nahradil Betalok, pak se přidal Ramil, Verospiron, sestavu doplnil Furon – vyměněný (2012) za Moduretic. Na žaludek bere Degan. Na podporu dostává pangaminy, L-karnitin, Q-10, rybí olej, yuccu. Celou skříňku máme vyčleněnou na Benovy léky a vitaminy.
Beník dlouho dělal všechno, co ho bavilo. Běhal coursing – napřed celou dráhu, postupně polovinu, pak třetinu, nakonec pár metrů – a teď neběhá vůbec. Ale vždycky dostaneme z coursingu střapeček a může si ho „ulovit“ a rozcupovat doma. Ještě i teď by v klidu těch pár metrů uběhl, ale bylo by pro něj mnohem náročnější se pak zregenerovat, udýchat to… a hlavně mu to radostné těšení ubližuje víc než samotný běh. Kousal na rukáv – to ještě zvládl první zimu po diagnóze, pak už bohužel ne. Jen doma si „zabije“ peška a má z toho děsnou radost.
Agility jsme opustili hned (v podstatě dřív, než jsme začali), domů jsme koupili jen tunel. Když byla na nějaké psí akci možnost, skočil si pár překážek, proběhl tunelem, prošel se na kladině. Co se týče poslušnosti, chodili jsme rok na cvičák, nakoukli do obedience, absolvovali kurz poslušnosti (i s klubovým závodem) a Ben si zamiloval stopičky.
Pořád to byl ten veselý, sebevědomý pes, který se ničeho nebál a do všeho šel po hlavě. Přestěhovali jsme se na vesnici, do bytu se zahrádkou, kde může přes léto lenošit, jak potřebuje, a nemusí chodit po rozpáleném asfaltu nebo se vyčerpávat ťapkáním v horku a dusnu. Jeho zdravotní stav se zlepšil, uvolnil se a bylo vidět, že se mu ulevilo. Pak se ale Ben začal měnit – k horšímu. Jednak se na něm projevovala postupující nemoc, jednak došlo k několika incidentům, které na Benovi zanechaly stopy – nezodpovědní majitelé psů se bohužel vyskytují nejen ve městě, ale i na vesnici – po jednom napadení ridgebackem Ben dokonce několik minut nedýchal a mozek byl bez kyslíku.
Druhá rána: Strach a změna povahy
Ben se začal bát. Pokojně ležel, najednou vyskočil a utíkal se schovat, byl schopný narvat se pod nábytek, snažil se probourat do skříně... Jednou mi takhle vyděšený utekl venku. Hledat mi ho pak pomáhali i místní chataři. Naštěstí jsme ho našli, ležel v lese, schovaný v listí – uřícený, klepal se, nemohl ani vstát. Domů jsem ho nesla v náručí. Od té doby ho na volno nepouštím. Chodí na vodítku, na poli je na dlouhém vodítku nebo na stopovače.
Po konzultaci s veterinářem přicházelo v úvahu několik možností – nádor na mozku, nedokrvování mozku, mohutné arytmie. Nádor se nepotvrdil (kdyby to byl nádor, je Ben už po smrti). Zjistit, která ze zbývajících možností to může být, bohužel nejde, Ben při návštěvě veterináře kolabuje. Pravděpodobně se ale jedná o postižení mozku v závislosti na špatném prokrvení.
Někdy Ben jen stojí, kouká. Když na něj promluvíme, nevnímá nás. Teprve když na něho zakřičíme nebo se ho dotkneme, probere se, zmateně se rozhlíží a má snahu nás „vítat“.
Postupem času se začal cítit nepříjemně s dětmi. Pes, který dřív děti miloval, je dnes nemá rád. Když se dítě přiblíží moc nebo křičí, jede proti nám na odrážedle, na kole, Ben okamžitě znejistí a snaží se utéct nebo štěká. Starší děti ale bere jako dospělé, problém jsou ty menší a předškolní. Proto v místech, kde potkáváme děti, nosí Ben náhubek a jde těsně u nohy, snažíme se potenciálním konfliktním situacím vyhnout.
Takže máme doma šestiletého psa, který má strachovou agresi k psům. Nemá rád malé děti. Když je horko nebo se mění tlak, je mu zle – nechce žrát, otéká. Rychle se zadýchává. Nemůže k veterináři ani na očkování, protože ze strachu kolabuje. Byl rok chemicky kastrovaný, protože měl potíže s prostatou. Občas kulhá, občas mu otečou nohy.
Pořád má radost ze života
Vítá nás, hraje si s Ještěřicí. Hamouní si kosti a klacky. Štěká na kočky, a když proběhne venku zajíc, snad by se přetrhl, jen aby mohl za ním.
Ráno chodíme na 40 minut ven na procházku. Jde si svým tempem, očuchává, kouká na kačenky. Rád si pocvičí poslušnost, a když si sednu na gauč, v tu ránu ho mám na klíně. Stejně jako každá naše návštěva. Pořád probíhá tunelem na zahradě a loví „vlnky“ v bazénku.
Zatím se jeho stav bohužel nezlepšil, drží se na stejné úrovni. Přidaly se mu jen další potíže, které ale nesouvisí se srdíčkem – vřed na oku, operace, zvětšená prostata, nefunkční štítná žláza a příští rok nás čeká kastrace. Takže pořád něco, ale Ben se drží a hodlá tu s námi být ještě dlouho. Jak dlouho to ale doopravdy bude? Jak se mu bude zdraví horšit – rychle, nebo pomaleji?
Těžko říct…
Článek vyšel v časopisu č. 12/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |