Průvodci slavných - Věrný až na popraviště

8. února roku 1587 byla podle historického kalendáře neděle. Byla to poslední neděle, které se dožila skotská královna Marie Stuartovna. K popravčímu špalku ji podle dobových záznamů doprovodil i její věrný pes…

Rozsudek smrti pro Marii Stuartovnu podepsala její sokyně, anglická královna Alžběta I. Když se o den dříve Marie, vězněná na zámku Fotheringay, dozvěděla, že jí zbývá posledních pár hodin života, rozloučila se prý se svými sloužícími a pak v noci ve svém pokoji psala dopisy příbuzným.

Společníkem jí přitom byl její malý psík, který se na druhý den měl stát tím nejsmutnějším svědkem hrůzného divadla, které už se chystalo. V osm hodin ráno, když se modlila, se ozvalo zaklepání na dveře. Bylo třeba vyrazit na popraviště.

Skrytý průvodce

Stráž královnu odvedla do zámecké haly, kde byl připraven popravčí špalek. Marie prý do místnosti vešla s hlavou hrdě vztyčenou, oblečená do nejlepších černých šatů, které měla. Přítomní diváci asi sotva tušili, že pod její širokou sukní se v té chvíli skrývá drobný pejsek, který do poslední chvíle kráčí po boku své paničky. Ta se latinsky pomodlila, pak nahlas odpustila svým nepřátelům a prosila Boha, aby jim dal poznat pravdu. Podle tehdejšího zvyku poté před královnu poklekl kat se svým pomocníkem a prosili ji o odpuštění. Ona jim odpověděla: „Odpouštím vám z celého srdce, protože věřím, že moje smrt ukončí má muka.“ Komorné jí pak svlékly svrchní černý šat a Marie zůstala jen v červené spodničce a korzetu. Objala své služebné, pak poklekla a položila hlavu na špalek.

Nechtěl ji opustit

Popravu s napětím sledovalo mnoho přihlížejících, včetně královnina služebnictva. Nemohli se ubránit dojetí, hlasitě plakali a vykřikovali. Také kat byl velice rozrušený, a to způsobilo, že se královnina exekuce proměnila v horor. Kat se rozmáchl, ale nepodařilo se mu setnout královnu jedinou ranou, až teprve napotřetí se její hlava oddělila od těla. Marie musela před smrtí velice trpět. Když bylo kruté dílo konečně dokonáno a královnino tělo, stále ještě klečící v tratolišti krve, bylo zvednuto, aby mohlo být odneseno, vyběhl zpod královniny sukně její psík. Byl prý celý potřísněný krví, zuřivě štěkal na všechny kolem a nechtěl se vzdálit od těla své paničky. Museli jej násilím odnést a pak důkladně vykoupat. Marie pak byla pohřbena na hřbitově v Petersborough. Když po smrti královny Alžběty usedl na anglický trůn Mariin syn Jakub VI., nechal ostatky své matky převézt do královské hrobky ve Westminsterském opatství.

Milovnice španělů

A co se dělo s jejím věrným psím přítelem? To se již přesně neví, snad o něj bylo dobře postaráno. Některé zdroje ale uvádějí, že pár dní po Mariině smrti zemřel žalem… Tenhle smutný pes ale nebyl zdaleka jediným, který skotskou královnu miloval. Marie Stuartovna byla známá svou láskou ke zvířatům a během svého života měla psů několik. Podobně jako její sokyně Alžběta I. si i Marie Stuartovna velice si oblíbila zejména lovecké španěly. Zachovala se historka, která líčí, jak se královna rozzuřila, když její vyslanec sir Melville dovezl z Anglie vodní španěly a věnoval je nikoli jí, ale jejímu manželovi, lordu Darnleymu. Marie prý totiž vlastnila celou smečku španělů určených pro lov.

Mariin pravnuk Karel II. dával psům přednost před povinnostmi vladaře. Na obraze v dětském věku, se svými oblíbenci	Malý španěl na jedné z dobových ilustrací líčících život Marie Stuartovny

Láskou k malým španělům se pak doslova proslavil Mariin vnuk, král Karel I. Stuart (1600 – 1649), na jeho královském dvoře jich pobíhala spousta a byli zde chováni především jako společníci královských dětí, včetně pozdějšího skotského a anglického krále Karla II. Stuarta, který těmto drobným psíkům propůjčil i své jméno – dodnes se po něm nazývají king Charles španělé. Bohužel, i Karel I. skončil v roce 1649 svůj život na popravišti. Jeho nástupcem se později stal právě jeho syn Karel II., ten však prý daleko více miloval psy, než své vladařské povinnosti. Měli prý přístup do veškerých prostor v královském paláci, dokonce i do královské postele. Ne, nepopravili jej za to. Zemřel v roce 1685 na náhlý záchvat mrtvice. Obliba king Charles španělů na šlechtických dvorech jej však přežila. A tak tyto roztomilé ušaté psíky s jemnou srstí můžeme dodnes vídat na plátnech s portréty královské rodiny.