Bábuška alias Pepinka - v cíli dlouhé cesty za štěstím

Publikováno: 6.1.2017
Autor: Martina Svobodová
Zdroj: -
Foto: Martina Svobodová

„Máme doma úžasnou psí dámu“

Dlouho jsem přemýšlela odkud začít a co o Pepince napsat. Jak nejlépe lidem říct, že adoptovat dospělé nebo dokonce staré zvíře je radost a možné počáteční obtíže stojí za to, že možná to nebude parťák na 10 - 15 let, ale třeba jen na rok ... dva nebo také jen pár měsíců, že občas je potřeba změnit zaběhnutý chod domácnosti, v něčem povolit, být tolerantní a trpělivý. Výsledkem je ona první věta…"Máme doma úžasnou psí dámu"

Jak to všechno začalo

Pepinku jsme poznali v lednu 2015 v útulku Archa při ZOO Liberec. Tenkrát to byla jedna ze čtyř kandidátek na zaplnění prázdného místa po odchodu naší nejstarší pitbulky. Zadání bylo jasné – starší fenka nějakého toho „bull“ plemene na dožití, o kterou nikdo nemá zájem. Stránky www.bullshelp.eu jsou jich plné, a tak jsme se vydali na seznamovací výlety po republice. Bábuška byla na procházce milá, nechala se s důvěrou pohladit, naši starou fenku letmo očuchala, pozdravila, psa načetla jako potenciálního idiota a dál ho neprovokovala. Ale tenkrát ještě nebyl zřejmě ten správný čas. Vítězkou „konkursu“ se tak poslední mrazivý lednový den stala Saskie alias Sisi - částečně chromá fenka AST s rozedmou plic z olomouckého útulku, která si to tak nějak naplánovala a jen co ji ošetřovatelka vypustila z kotce, rovnou se přilepila (upadla) na manžela. Bylo rozhodnuto. Domů jsme vezli dvacetikilovou hebounkou dámu, s ouškama jak lištička, která chrchlala, prděla a krkala jak starej kanálník. Sisinka byla úžasná, svéhlavá, úplně hluchá, obrovská bojovnice a mizerný plavec, což ji naprosto neodrazovalo od toho, aby kvůli svému zvědavému čumáčku každou chvilku spadla do našeho zahradního jezírka.

O nějaký půlrok později se k nám dostal do dočasné péče odhadem 6letý kříženec amerického buldoka Máťa z Bull Azylu Čáslav. Majda již zůstal na trvalo a se Sisinkou byli nerozlučná dvojka. Domácí osazenstvo oba adoptované postupně přijalo (tedy náš pes je pouze toleroval, ale i to považujeme za zázrak s ohledem na jeho povahu).

Celou dobu jsme s nadějí sledovali osud zbylých tří fenek, pořád jsme doufali, že se také dočkají svého domova. Bohužel smrt přišla rychleji, než dvě z těchto úžasných psích babiček dostaly druhou šanci. O to víc nás v létě loňského roku nadchla zpráva, že dvanáctiletá Bábuška se dočkala a bydlí v bytě ještě se psím kámošem a má se skvěle – konečně! Jenže jeden nemá říkat hop, dokud opravdu nepřeskočí, Bábuška prý doma za vydatného operního zpěvu nadělala z obýváku kůlničku na dříví a tak s nálepkou „separačka“ sypala zpět do útulku.

Jedna dobrá duše z Peswebu vytvořila Bábušce na sociální síti událost, napsala článek… všichni jsme Bábušky příběh sdíleli, doporučovali po známých, hledali. Přeci nebude další, kdo odejde za duhový most za mřížemi útulku… Nepovedlo se.

Všechny tyhle holky byly s manželem naše srdeční záležitost, nemohli jsme to nechat jen tak být. Když už jsou doma čtyři, tak pátá se také někam vmáčkne. Plna nadšení a optimismu jsem v pátek volala do Archy, že v sobotu odpoledne přijedeme pro Bábušku a že to myslíme vážně.

Znamení osudu

Vypadalo to, že se proti nám všechno spiklo. Cestou do Liberce jsme nejprve uvízli na dálnici za dopravní nehodou, pak se odporoučela navigace jen okamžik před tím, než jsme měli sjíždět z dálnice. V Liberci ta mrcha zázračně ožila jen proto, aby nás dotáhla na opačný konec města, a když jsme přijeli konečně do útulku, tak nám paní na recepci řekla, že tam Bábuška není. V první chvíli jsem měla málem infarkt, že jsme přijeli pozdě… pozdě na všechno. Vzápětí se nám ale dostalo ujištění, že Bábuška je jen na standardním vyšetření na blízké veterinární klinice ještě s dalšími pejsky a bude zpět tak za dvě hodiny. Počkáme – prý máme zajít do nedaleké cukrárny, že nám zavolají. OK, ztratili jsme se …opět, s puchýři o 30 minut později jsme se v tom vedru doplazili do cukrárny, kde jsme dostali studené kafe a zkyslý dort. To už bylo moc, vrátili jsme se do útulku, pevně rozhodnutí, že to nevzdáme, že si Bábušku vybojujeme.

Bojovat nakonec nebylo třeba, plně oservisovaná Bábuša za chvilku přifrčela, přesedla k nám do auta a my, plni obav, jak to neplánované zdržení zvládla domácí smečka, mazali po mladoboleslavské domů.

Ajeeeee Árieeeeeeeeeee

Bábuška dostala cestou několik nových jmen, všechny už si je ani nepamatujeme, ale nakonec k ní nejlépe sedlo Pepinka, Pepča, Pína (jí je to jedno, bez piškotu v ruce vás stejně „neslyší“).

Odmítala být ve venkovním kotci – ječela, jak když ji na nože berou, a to jsme jen potřebovali vyběhnout na rychlou procházku s domácí bandou, než Pepinku se všemi seznámíme a ubytujeme. OK, Pepča se tedy hned nastěhovala do pokojíčku pro hosty – alespoň aby se vyspala půlka vesnice, když už ne my. Zdemolovala pelíšek v kleci, pak zdemolovala podlážku v kleci. Když byla puštěná z klícky, poškrábala zeď u dveří, jak se snažila si otevřít – pozitivum: manžel po 8 letech konečně zprovoznil zámek na dveřích do pokojíku, protože Pepinka se nám z ničeho nic objevila uprostřed obýváku. Třetí noc už to začínalo být hodně kritické…musíme vydržet, musíme vydržet. Pepinka začíná kámošit s Majdou – toho se držíme zuby nehty.

Konec prvního týdne – jako zombie už chodí i domácí psi, Pepinka mírně chraptí, ale stále s přesvědčením vyzpěvuje. Je jedno na jak dlouhou a zábavnou procházku ji vezmeme ven, jak dlouho se jí věnujeme. Nikdo nespí. Uklidňuju manžela, že to bude dobrý, že musíme vydržet.

Konec druhého týdne – manžel si nerve vlasy jen proto, že má strach z celkového vyplešatění. Vyhrožuje odvozem Pepiny do útulku. Fajn, ale já tam s ní nepojedu.

Třetí týden – kacířské myšlenky, že to vzdáme, si v duchu začínám připouštět už i já. Přitom to Zvíře je jinak naprosto dokonalé, je absolutně nekonfliktní, něžná, tulivá…co je špatně? Bojíme se na Pepinku už i jen pomyslet, když je náhodou v pokojíčku klid, protože ta sůva snad chytá mozkový vlny nebo co a jen na ni pomyslíte, už zas vyzpěvuje. Zvláštní je, že na dálku taky nejde vypnout…

Začátek čtvrtého týdne – TO SE NEDÁ! O půlnoci letím na vřískající Pepinu, odvádím ji z pokojíčku do obýváku. Pepča sebou s úlevným výdechem praští do největšího pelechu a během dvou vteřin spí. Ráno zaspíme budík…V obýváku hrobové ticho. Letím do obýváku, jestli vůbec dýchá – po bezmála měsíci mi stále štěká v uších. Pepča chrápe na zádech, až se hory zelenají.

Konec čtvrtého týdne – pokojíček už je zas jen sušárnou prádla a příležitostnou trucovnou, Pepinka bydlí trvale v obýváku a v noci se navštěvuje s Matesem. V baráku je ticho, přestává nám pomalu štěkat v uších. Přemýšlíme, jestli máme dát na modlení, aby to vydrželo.

Nejhezčí vánoční dárek

Pepča si nakonec vyzpívala své místo v obýváku a Majdovi nahradila Sisinku, která již odešla za duhový most. Po pár týdnech nás ve 14,5 letech opustila i naše domácí pitbulinka a tak poslední pes z původní smečky zůstal sám a smutnil. Pepinku toleroval, ale moc o její přítomnost nestál. Protože je to takový náš prudiveček, pro jistotu jsme mu dávali košík. Před vánoci jsme ho s košíkem přestali obtěžovat, protože Drak pustil Pepinku nejdřív na gauč a pak i do postele.

Konec zvonec

A tak je z Pepinky taková naše holka pro všechny, klukům pomohla překonat odchod jejich parťaček a nás má omotané kolem prstu. Je úžasná, přestože opravdu neslyší, snaží se vypozorovat, co po ní chceme, s naprostou samozřejmostí přijímá jakékoli nové situace, všechny vyšetření u veterináře, jakoukoli nepříjemnou manipulaci... je dokonalá a jsme za ni vděční.

Jediné co celou dobu chtěla, byla ta šance být v našem středu, nežít jen vedle nás. Nevíme, na jak dlouho tu s námi holka bude, ale i kdyby to bylo jen krátce … budeme za ni už navždycky vděční a doufáme, že to „žili spolu šťastně až do smrti“ bude hodně a hodně dlouhé.

Doplnění Nadačního fondu Psí Naděje: 

Zvažujete, že byste dali domov starému pejskovi a brzdí Vás strach z toho, že nezvládnete případné vyšší veterinární náklady? Na PesWebu probíhá naše sbírka na podporu adopce psích seniorů. Veškeré informace o možnostech zapojení se do programu a pomoci naleznete ZDE

Kam dál: 

Máťa aneb jak se Jari Matti z dočasky do adopce dostal

Střípky z Bongova (Bonbónova) života 

Příběh Salvy aneb Když vás nic a nikdo neodradí

Terykovo splněné vánoční přání

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...