Potravní zlozvyky

Publikováno: 2.11.2016
Autor: MVDr. Hana Žertová
Foto: Archiv MVDr. Hana Žertová, archiv PesWeb

Je mnoho psů, kteří jsou krmeni tím nejlepším, co trh s krmivy nabízí, a přesto venku slídí kolem popelnic a kontejnerů, nereagují ani na velmi důrazná napomínání a o ukořistěné „lahůdky“ jsou odhodláni bojovat. Jiní zase kradou jídlo ze stolu či ze spíže. Chybí jim kázeň nebo některá složka potravy?

Psi často vezmou zavděk i odpadkovým košem v kuchyni – otevřít nebo převrhnout koš, vyhrnout a prozkoumat obsah, to je prima práce.

Odpadkové lákadlo

Jedna z domestikačních teorií říká, že psi se přidali k lidem proto, že lidské tlupy produkovaly spoustu odpadků. Ty pak tvořily významnou součást jídelníčku pravěkých, starověkých, středověkých i novověkých psů a mnohde tomu tak je dodnes. Zažívací ústrojí psů vykazuje v tomto směru leckdy až pozoruhodnou odolnost a přizpůsobivost. Ta má sice své hranice, o čemž vypovídá fakt, že nejčastějším důvodem návštěvy veterináře jsou onemocnění zažívacího traktu, nicméně touha vyhledávat a konzumovat odpadky je zřejmě psům vrozená a velmi pevně geneticky ukotvená.

A v tom bude zřejmě jádro pudla. Dnešním kvalitně krmeným psům nejde o to, aby ukojili hlad. Vyžívají se ve slídění po potravě. To je činnost, která jejich prapředky zaměstnávala po většinu dne, a psi pro ni mají všechny předpoklady: vynikající čich, silné zuby, dobrou orientaci v terénu, vytrvalost, skvělou paměť… To všechno mohou uplatnit a zdokonalovat, ať už slídí kolem popelnic, pod okny paneláků nebo v roští u lesa. Často vezmou zavděk i odpadkovým košem v kuchyni – otevřít nebo převrhnout koš, vyhrnout a prozkoumat obsah, to je prima práce. Něco se dá olízat, něco rozkousat, něco roztrhat. Rázem je po nudě. A těch chutí a tvarů! Zatímco granule v misce jsou všechny stejné a stále stejně chutnají.

Je zřejmé, že náprava nemůže spočívat v trestech – jak trestat něco, co je psu přirozené? Lepší je takovému chování předejít: Kolem rizikových míst procházejte se psem uvázaným na vodítku, popřípadě s nasazeným náhubkem. Při běhání na volno denně procvičujte přivolání a dobře psa (i dospělého!) motivujte. Nenechte jej vzdálit se dál, než je bezpečná vzdálenost pro spolehlivé přivolání. Stále psa sledujte, buďte s ním v kontaktu. Učte jej od štěněte reagovat na povel FUJ odvrácením hlavy od nalezeného předmětu. Pokud budete dostatečně rychlí a důslední v podávání obzvlášť chutné odměny za dobře splněný cvik, nebudete muset později psa nahánět a tahat mu úlovky z huby. Zpestřete mu příjem potravy s pomocí plnicích hraček, kam se dá naplnit i vařené maso a zelenina, tvaroh a další lahůdky – samozřejmě v přiměřeném množství a skladbě. Před odchodem do práce rozházejte po bytě či dvoře část ranní krmné dávky granulí. Nenechávejte psa samotného doma s plným odpadkovým košem.

Už je to volné, šéfe?

I další časté nešvary související s příjmem potravy – loudění a kradení jídla – souvisí se psí přirozeností. Pes, který nikdy nic od stolu ani od kuchyňské linky nedostane, většinou neloudí, pokud nemá skutečný hlad. Ale stačí, aby mu jeden člen rodiny občas potají něco pod stolem podstrčil nebo aby paničce sem tam spadl při přípravě oběda kousek masa na zem, a pes se stane závislým hráčem. Obtahování nože ocílkou ho probudí i z nejhlubšího spánku a při prostírání stolu radostně asistuje. Začíná úžasná hra, při níž pes upřeně zírá, slintá, funí, kňučí, strká hlavu stolovníkům do klína. Pokud získá alespoň sporadicky výhru v podobě podaného sousta, dostaví se klasický gamblerský efekt a jeho chuť hrát se posiluje. Pes dělá to, co se mu (možná teď, možná příště) vyplatí. A protože se v rodině vždycky najde někdo, kdo psí loudění potají podpoří, je lepší nechávat psa v době přípravy jídla a stolování za přepážkou s nějakou dobrou žvýkací kostičkou.

Jestliže v psí smečce mají všichni dostatek potravy, jedí většinou v klidu společně. Jakmile je ale potravy málo nebo některý ze psů jí pomaleji, ti, co už svou porci dojedli, zkoušejí ochutnat i z jeho misky.Kradení má trochu jiný důvod. Jestliže v psí smečce mají všichni dostatek potravy, jedí většinou v klidu společně. Jakmile je ale potravy málo nebo některý ze psů jí pomaleji, ti, co už svou porci dojedli, zkoušejí ochutnat i z jeho misky. Pak záleží na vzájemném hierarchickém vztahu, ale i na náladě a stupni nasycení vysoko postavených jedinců, kteří si nárokují přednostní práva. Nízko postavené psy od jídla odstrčí a všechny pak drží v uctivé vzdálenosti. Pokud však od svého jídla odejdou a ani zpovzdáli si ho nehlídají, je volné pro ostatní. Jestli tedy nechcete, aby vám pes zbaštil oběd, než si přinesete lžíci, a vytahal z nákupní tašky maso, než se stihnete přezout, musíte si své jídlo vždy dobře uklidit nebo hlídat. To neznamená u něj stát a bránit ho tělem. Stačí se schovat za roh a připravit si k ruce něco přiměřeně řinčivého (třeba svazek klíčů), co můžete hodit psovi pod nohy přesně ve chvíli, kdy se odhodlává vaši dobrotu ochutnat. Po takovém pořádném leknutí si pravděpodobně nechá zajít chuť. Užitečné je také psovi vštípit, že existují pro něj zakázaná místa, jako je jídelní stůl, kuchyňská linka, spíž. Pak bude jídlo uložené na těchto místech v relativním bezpečí – ale často jen pokud jste nablízku. Odcházíte-li z bytu pryč, počítejte s tím, že zvláště mladý aktivní pes poruší v touze po dobrodružství všechna nebo alespoň některá tabu.

Všechno jídlo patří mně!

Mezi psy všech plemen se občas vyskytne jedinec, který nejenže má jídlo ve svém žebříčku hodnot úplně nejvýš, ale navíc vše, co s jídlem nějak souvisí, u něj probouzí agresi. Většinou se tato nepěkná a nebezpečná porucha chování projeví už v útlém štěněcím věku. Majitel pak bývá překvapen temným vrčením a zuřivým chňapáním malého špunta nad miskou. Zpravidla se snaží stav napravit tím, že štěněti do jídla sahá, trestá ho rázným plácnutím, učí ho na povel si sednout a počkat, dokud mu není dovoleno jíst. Jenže takováto výchova se často míjí účinkem a tito psi se stávají v souvislosti s jakýmkoli jídlem nevyzpytatelní a nebezpeční. Vzpomínám na jednoho ze svých prvních pacientů, hovawarta Barta. Zaútočil na majitelku v okamžiku, kdy vytahovala pekáč buchet z trouby. Jednu ruku měla popálenou, druhou pokousanou a třesoucím se hlasem vyprávěla, jak s dcerou strávily celé odpoledne schované v ložnici v patře, protože pes je nepustil dolů, dokud neslízl poslední drobeček, a od prázdného pekáče ho musely dostat lstí.

Malá štěňata s podobnými sklony je dobré krmit z ruky nebo jim dát vždy několik soust na zem poté, co se chovají klidně a ukázněně. Bez povelu. Dorážejícího psíka majitel „nevidí“. Jakmile se však uklidní a chová se s patřičným respektem, dostane své jídlo, majitel poodstoupí a otočí hlavu do strany. Tím říká: „Tenhle kousek jídla je tvůj, klidně si ho sněz, já už o něj nestojím.“ Poodejde se zbytkem krmné dávky o kousek dál a rituál zopakuje. Provádí-li se cvičení s citem a důsledně, štěně se při krmení brzy ukázní.

Pro dospělé nebo dospívající psy je takovéto cvičení vhodné jen v případě, že pes dosud nikoho vážně nepokousal a zůstává jen u hrozby, a pokud se jej majitelé nebojí. Je třeba změnit celkově přístup ke psu a zavést pravidlo „nic není zadarmo“ spojené s procvičováním prvků základní ovladatelnosti, aby byl pes zvládnutelný pomocí povelů i ve chvíli, kdy je rozrušený. V případě, že je agrese kolem jídla spojena s celkově malým respektem psa vůči majiteli, je vhodné demonstrovat velmi okatě vlastní suverenitu a psí bezvýznamnost, aby pes pochopil druhé pravidlo, a to že „všechno patří páníčkovi“. Často se majitelé diví, jak rychle je možné si takto získat autoritu. Stačí si například sednout na pohovku, položit rohlík na konferenční stolek, zahledět se do časopisu a psa sledovat jen po očku – není přece důležitý, nestojí mi ani za pohled. Musím sedět uvolněně, vím přece, že všechno je tu moje a nikdo nemá nárok mi něco brát. Objeví se psí hlava příliš blízko? Časopis prudce práskne o stolek. A znovu, dokud se pes nestáhne. Dívám se přitom jen na svůj rohlík. Pak si zase čtu, bez jediného pohledu na psa, bez komentáře. Pes je pro mne tak bezvýznamný, jako moucha, po které by se můj časopis ohnal podobně. Můžu si kousek rohlíku ukousnout, pěkně si na něm pochutnávat a položit ho zase zpátky, časopis připravený k zásahu. Pes obvykle polyká sliny a snaží se udělat něco, co by mu přineslo aspoň kousek toho úžasného rohlíku. Vyštěkne – přesednu si tak, aby byl pes za mými zády a na rohlík neviděl. Nervózně obchází – čtu si. Sedne si nebo lehne – všimnu si, že vedle mne je nějaký pejsek, vstanu a zkusím mu dát povel, který zná. Splní ho? Dostane kousek rohlíku. Zbytek schovám nebo sním (můžu si přece se svým rohlíkem dělat, co chci) a cvičení končí.

Tato cvičení lze provádět jen se psy psychicky zdravými, kteří jsou schopni své emoce korigovat. U psů s chorobně rozvinutou majetnickou agresí by byly podobné postupy příliš riskantní. Máte-li takto postiženého psa, poraďte se s odborníkem o míře rizika a o konkrétním přístupu ke psu. První zásadou je zde především bezpečnost: Dbejte, ať se pes neúčastní přípravy a konzumace vašeho jídla ani manipulace s jeho zbytky (vyhození do odpadkového koše). Na vycházkách mu raději nasazujte koš. Krmte jej alespoň dvakrát denně, aby nebyl nikdy příliš hladový, a to tak, že ho pustíte do místnosti, kde už má připravenou plnou misku, a odejdete, aby se v klidu najedl. Až když takto vyloučíte konfrontační situace, pes se zklidní a je možné s ním začít pomalu pracovat, pokud to jeho psychický stav dovolí.

MVDr. Hana Žertová

Kam dál: 

Berete psovi věci od pusy? Co u něho tak podporujete?

Nácvik samoty

Co dělat, aby neútočil na jiné psy?

Můj pes si dělá co chce. Co s tím? 

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...